Usmějte se, milostivá. Na návštěvě u nejlepšího olomouckého fotografa 19. století

Dnes jen v jednom jediném městě vzniknou denně snad miliony fotografií. Skoro každý z nás má chytrý telefon s fotoaparátem, a tak cvakáme a fotíme a ukládáme… Nepotřebujeme k tomu fotoateliér, pořádný fotoaparát, fotografický film, natož pak skleněné fotografické desky, se kterými pracovali skuteční profesionální fotografové v 19. století. Hvězdou mezi nimi byl Salomon Sigmund Wasservogel, C. a K. dvorní fotograf se sídlem v Olomouci a filiálkami v Prostějově, Opavě, Moravské Ostravě a Bílsku.

Mít fotoportrét z takového profesionálního fotoateliéru bylo pro olomouckou smetánku věcí prestiže. Takové snímky pak zůstávaly v rodině po desetiletí. Dnes se s nimi setkáte buď při prohlížení rodinných pokladů, nebo na různých českých i zahraničních sběratelských burzách. Portréty z druhé poloviny 19. století mají jedinečné kouzlo a i když třeba nezachycují nikoho z našich předků, přesto diváka fascinují a ve fantazii evokují představy o tehdejším životě i osudech zobrazených osob. Třeba takový Wasservogelův snímek mladé ženy v masopustním kostýmu Noci s třemi symbolickými makovicemi v rukou by klidně mohl být motivem k hezkému románu... 

Salomon Sigmund Wasservogel (narozený 1846 v Moravské Ostravě, zemřel 1909 v Olomouci) byl talentovaným umělcem a současně velmi schopným podnikatelem. Společně s otcem Joachimem se v roce 1867 přistěhovali do Olomouce z  Úsova, aby zde nastoupili coby fotografičtí pomocníci do již zavedeného fotoateliéru Hermanna Seeburgera v Ostružnické ulici 19 (německy Sporergasse). O tři roky později, v říjnu roku 1870, už mladší z obou Wasservogelů sám získal živnostenské oprávnění k fotografování a mohl si otevřít vlastní fotoateliér. Využil k tomu právě uvolněného atelieru A. Pichler – Czurda na Horním náměstí číslo popisné 7, tedy na té absolutně nejlepší adrese v Olomouci, na legendární Lince A-B. I když si Wasservogel vlastní atelier otevřel až v roce 1870, jako vznik firmy uváděl rok 1868 – započítával tedy do své praxe i roky u prvního zaměstnavatele Hermana Seeburgera.   

Portréty i krásy města

Wasservogelovi se dařilo. Jeho portréty patřily k nejlepším a tak byl mezi místní honorací i všemi těmi, kdo se smetánce chtěli co nejvíce podobat, vyhledávaným fotografem. Sám ateliér v honosném domě naproti orloje byl plný kulis, umně vymalovaného pozadí a všeho, co k tehdejšímu fotografickému pracovišti patřilo. Vznikaly zde snímky krásných dam, zamilovaných párů, herců, důstojníků i malých dětí. Mezi osobnostmi, které si u něj nechaly zhotovit portrét, byl i olomoucký arcibiskup Theodor Kohn či jeden z habsburských arcivévodů Evžen. Wasservogel dostával i unikátní veřejné zakázky, jako bylo třeba v roce 1878 fotografování tureckých válečných zajatců, zadržovaných v olomoucké vojenské věznici.

Díky svým ekonomickým úspěchům si mohl olomoucký fotograf dovolit i podnikatelskou expanzi – postupně otevřel filiálky svého fotoatelieru v Prostějově, následně pak v Ostravě, slezském městě Bělsko (tehdy Bielitz, dnes součást dvojměstí Bielsko-Biala) a Opavě. V roce 1899 navíc získal titul Císařsko-královský dvorní fotograf. V závěrečných dekádách 19. století patřil jednoznačně k nejvýznamnějším a nejuznávanějším fotografům na celé Moravě. Dařilo se mu i v osobním životě - roku 1880 se narodil syn Adolf, který od dětství projevoval zájem o otcovu profesi. Adolf Wasservogel od mládí pracoval v otcově ateliéru a připravoval se na budoucí převzetí podniku. 

Jakkoliv byl Salomon Sigmund Wasservogel měšťany vnímán jako portrétista, jej samotného zajímalo i focení v plenéru. Díky němu má dnes Olomouc mnoho fotografií, zachycujících proměny města. Existuje třeba snímek dnešní Denisovy ulice z roku 1870, kde na křižovatce s ulicemi Ostružnická a Ztracená stávala do roku 1890 barokní kašna Tritonů. Ze stejného roku je i snímek dnešního náměstí Republiky, samozřejmě tehdy ještě bez této kašny. Na dalším snímku z roku 1876 vidíme předměstí Olomouce s železnicí, takzvanou Severní státní dráhu císaře Ferdinanda, i tehdejším hotelem Bahnhof. Jiné snímky ukazují bourání hradeb, podobu dávno zmizelých hradebních bran či třeba společenský život na Měšťanské střelnici. Na zakázku fotil on i jeho dědic Adolf rovněž v blízkém okolí Olomouce. Například snímky jeho ateliéru, pořízené už Salomonovým synem Adolfem, jsou nejstarší obrazovou dokumentací elektrárny v Hlubočkách.

Wasservogel, Waldek a Rudolf Smahel

Wasservogel byl mimo jiné typickým představitelem nové vrstvy židovských podnikatelů. Židé se teprve od poloviny 19. století mohli opět svobodně stěhovat do Olomouce, kde díky své šikovnosti a podnikavosti brzy patřili k elitě města. Z valné části se přitom snažili asimilovat, tedy splynout s německým měšťanstvem, a nezdůrazňovat nijak své židovství. Sám Salomon například používal jméno Sigmund, které k židovství nijak neodkazuje, a jeho syn Adolf Wasservogel se dokonce nechal v roce 1907 pokřtít a posléze požádal také o změnu příjmení, které přeci jen dost zřetelně odkazovalo k židovskému původu. Obchodní značka atelieru pak ve výsledku zněla A. Wasservogel, C. a K. dvorní fotograf, majitel Adolf Waldek.

Ani změna příjmení, schválená úřady v roce 1918, jej ovšem v budoucnu neuchránila před běsněním nacistického antisemitismu. Jedna z jeho dcer, Margarethe, a vnuk Petr byli zavražděni v koncentračním táboře. Tlak na židovské obyvatele protektorátu byl děsivý. Adolf Waldek sám pak v roce 1941 spáchal v této velké životní tísni sebevraždu; údajně požil neznámý jed.

A co bylo pak dál se slavným fotoateliérem, dědictvím po jeho slavném otci? Čekalo jej už jen pár let provozu. Za okupace, v roce 1939, nechal převést atelier Adolf Wasservogel Waldek na svou ženu Hildu, která neměla židovské kořeny a tudíž se dalo předpokládat, že podnik bude před nacisty v bezpečí. Hilda Waldek spolu s dcerou Johannou spravovala fotoateliér během války a pak až do roku 1946, kdy byly obě, byť prokazatelně antifašistky, odsunuty do Německa. Národním správcem věhlasného fotoateliéru se stal mladý tvůrce Rudolf Smahel, který byl v následujících desetiletích vnímán jako nejlepší olomoucký fotograf (mnoho Olomoučanů má v knihovně některou z jeho krásných fotografických publikací o Olomouci). Jak vidno, zřejmě musel mít i po tolika letech od založení Wasservogelův ateliér na nového správce silný a určující vliv.

V říjnu 1949 byl ovšem Rudolf Smahel odvolán a vedení ateliéru se chopila Ústřední správa komunálních podniků v Olomouci, která předala v prosinci 1949 podnik Jaroslavu Juryškovi. Ten jej na jaře následujícího roku přestěhoval do Pavelčákovy ulice, kam chodily olomoucké rodiny pro fotografie v dalších desetiletích. Tímto přestěhováním definitivně skončila osmdesátiletá historie ve své době nejprestižnějšího fotoateliéru na Horním náměstí v Olomouci.

P.S. Děkujeme za zapůjčení části fotogalerie Čendovi Šopkovi! :-)

Zdroje: kehila-olomouc.cz, scheufler.cz a další