Nález souboru asi třiceti různých dokumentů, tedy ručně psaných listin, tisků i fotografií, zaujal tento týden snad každého Olomoučana. Co se mezi všemi těmi dokumenty, popisujícími důležité události od roku 1704, našlo? Podívejme se alespoň na některé z nich. Naši předkové tyto listiny a informace považovali za natolik důležité, že je chtěli zachovat pro následující pokolení. Významná část nejstarších listin se věnuje Janu Sarkandrovi a bitvě u Höchstädtu.

Sarkander byl uctíván dávno před svatořečením

Jan Sarkander, katolický kněz původem ze Slezska, byl v Olomouci v roce 1620 protestantskými pány krutě vyslýchán a de facto umučen, 17. března 16020 po měsíc trvající sérii výslechů a mučení zemřel. Ačkoliv církvi dlouho trvalo, než oficiálně uznala Jana Sarkandra jako církevního mučedníka, Olomoučané jej začali uctívat velmi brzy. Už v 70. letech 17. století vznikla na místě městské věznice a mučírny první kaplička, v letech 1703-1704 změněná v regulérní barokní kapli. A právě této události se věnuje jedna z nejstarších listin, uschovaných v tubusu.

Jelikož tedy Jan Sarkander, k jehož hrobu v tehdejším kostele Panny Marie na Předhradí už chodívala procesí prosebníků, oficiálně ještě svatým nebyl, kaple na místě mučírny musela mít jiné zasvěcení. Proto byla roku 1704 vysvěcena jako kaple Všech svatých mučedníků. Olomoučané byli přesvědčeni, že Jan Sarkander mezi ně patří. Ručně a latinsky psaná listina z roku 1704 se této události, tedy dostavbě kaple Všech svatých mučedníků, věnuje. Kněz je zde označován za „venerabilis servi Dei Ioannis Sarcandri“, tedy „ctihodný služebník Boží Jan Sarkandr“ a hovoří se o "vývoji procesu schvalování svatořečení" tohoto ctěného kněze. 

Osudy Jana Sarkandra byly ale v Olomouci bedlivě sledovány i na jaře roku 1860, o čemž vypovídají další listiny, vydané tehdejším starostou Olomouce Franzem Kreimlem. V první z dubna tohoto roku informuje o chystané velké události v Římě. Už několik měsíců předtím, v listopadu 1859, papež Pius IX. blahořečil Jana Sarkandra. Oslavy tohoto blahořečení se v Římě konaly až 6. května 1860. Tehdy byly v Olomouci jeho ostatky slavnostně přeneseny z mariánského kostela v Předhradí do katedrály svatého Václava. Druhá listina, v níž mimochodem starosta oslovuje čtenáře „moji milovaní spoluobčané“, se k této Sarkanderské události vrací. Mimochodem, ono svatořečení, na nějž se Olomučané těšili už roku 1704, se odehrálo až v roce 1995, kdy kvůli tomu do Olomouce přijel papež Jan Pavel II. 

Jen tak na okraj – dnešní podobu získala Sarkandrova kaple až v letech 1908 – 1912, kdy ji přebudoval v honosném novobarokním stylu architekt Eduardem Sochorem. K přestavbě došlo z iniciativy svatomichalského faráře Ignáce Panáka a vysvětil ji olomoucký arcibiskup, kardinál František Saleský Bauer.

Vítězství Princů dvojčat

Dalším tématem nejstarších listin je mezinárodní událost, která tehdy „hýbala“ celou Evropou. Války o dědictví španělské (1701-1714) přivedly proti sobě rakouský habsburský dům (tedy i českého krále), Nizozemce a Angličany na straně jedné a Francouze, Bavory a Savojsko na straně druhé. Bojovalo se především o to, kdo bude vládnout Španělsku po vymření tamní habsburské dynastie. Francouzi stáli o Španělsko i o severozápadní části dnešní Itálie, Bavoři by si rádi vzali kus střední Evropy, například i něco z českých zemí, ve hře byl i osud Španělského Nizozemí neboli dnešní Belgie.

Roku 1704 došlo 13. srpna k veliké bitvě u Höchstädtu, která byla v celém konfliktu jednou z nejdůležitějších událostí. Velitelé francouzsko-bavorské aliance maršál Tallard a bavorský kurfiřt Maxmilián II. Emanuel svým váháním tenkrát promeškali možnost vpadnout do dědičných zemí rakouských Habsburků i možnost rozdrtit ještě nespojená bojová uskupení protifrancouzské koalice. Již spojené rakousko-anglické jednotky v bitvě drtivě porazily nepřítele a ovládly celé Bavorsko. Pro nás je zajímavé, že rakousko-anglickým vojskům veleli princ Evžen Savojský a John Churchill, vévoda z Marlborough. Evžena Savojského známe především jako jednoho z největších Turkobijců, Osmanské říši uštědřil řadu porážek, a onen vévoda z Marlborough je zase přímým předkem slavného britského premiéra Winstona Churchilla. Oba vojevůdci, přezdívaní později „Princové dvojčata“, děsili i v dalších letech celou Francii a její spojence. Vítězství této koalice připadalo olomouckým konšelům v roce 1704 natolik důležité, že v tubusu ve věžičce zanechali jak dobový oslavný letáček, tak i ručně sepsanou listinu o významu celé bitvy.  

Toto je tedy jen maličký díl obsahu vzácného archivního nálezu. Zkoumání obsahu před několika dny objeveného souboru dokumentů je teprve na začátku a určitě přinese ještě dost zajímavých informací. Těšíme se na ně!