Vinárník a prchlivý násilník Eliáš Pittner, o němž pojednávají následující řádky, žil v domě na Dolním náměstí 43 (čp. 22) od r. 1650 a provozoval zde hostinskou a vinárenskou živnost. Na jeho příběhu se ukazuje, jak zhrublé byly mravy (nejen) v Olomouci v době po třicetileté válce. 

Eliáš Pittner byl zetěm Matyáše Tengelotta z Valteliny na Bílovicích a Biskupicích, který byl římským patricijem, konzistorním radou, kapitulním notářem a byl rytířského stavu. Právě jednu z jeho dcer, Annu Cecilii, si vinárník vzal za ženu. Byl to hrubý člověk, který se svou ženou velmi špatně nakládal a úřadům způsobil mnohé potíže a nesnáze. Z mnoha případů, které proti němu byly vedeny, budiž podrobně vypsán jeden, který dostatečně ukáže Pittnerův charakter. Je třeba dodat, že se popisované události odehrály krátce po švédské okupaci (1642-1650), ze které se město Olomouc a jeho občané vzpamatovávali pomalu a těžce. Mravy i morálka byly mezi olomouckými měšťany mnohdy pokleslé, vymáhání práva a udělené tresty proto bývaly velmi přísné.

Vězení jako jediná náprava pro hrubiána

Dne 10. února 1656 byla městské radě podána stížnost, že Pittner "aniž by mu byla dána nějaká příčina, svou těhotnou manželku v těchto dnech častoval tvrdým bitím a ranami, několikrát ji srazil k zemi, kopal ji a hrozil jí smrtí a nakonec měl prý sahat i po zbrani". Jeho vlastní tchán Tengelott proto žádal, aby městská rada tohoto zuřivého muže do doby podání žaloby uvěznila, aby si jeho žena byla před ním jistá. Městská rada nato poslala k Pittnerovi do domu soudního písaře, aby mu dal na vědomí, že se má odebrat na radnici do vězení. Když soudní písař chtěl tento příkaz provést, našel obžalovaného "ještě ležícího v posteli a poněkud opilého", oznámil mu rozhodnutí městské rady, načež se Pittner "choval zarputile, nechtěl nijak uposlechnout a prohlásil, že městská rada nemá s ním v manželských záležitostech co do činění a se vzpurnými slovy proti vyslanému se dal slyšet, že kdo by ho chtěl z jeho domu násilím vzít do vězení, toho že on chce střelit do hlavy". Pro takováto lehkomyslná slova a prokázanou neposlušnost bylo nyní u soudu nařízeno ho "násilím pomocí městské stráže nebo zdejší vojenské posádky zatknout a z jeho domu jakožto neposlušného měšťana a člověka protivícího se vrchnosti vsadit ne do vězení na radnici, nýbrž do šerhovny, kam nikdo z jeho čeledi ani z příbuzných k němu nesmí přijít a přinést mu tam sebemenší množství vína". Toto rozhodnutí bylo také skutečně vykonáno, avšak Pittnerovo zatčení neproběhlo tak úplně jednoduše. Podle zprávy purkmistra Birethy "Eliáš Pittner, když byl městskou stráží doprovázen do městského vězení, před purkmistrovým domem na veřejném náměstí v přítomnosti jiných měšťanů a cizích lidí dělal různé posunky a choval se vzpurně, plival na zem se slovy: 'fuj, to je tu pěkná rada, posadit vinárníka do šerhovny, seru na takovou radu!'".

Když Pittner déle než tři týdny strávil ve vězení, a to nejdříve ve věznici, později však na radnici, konečně zkrotl a podal městské radě poníženou a žalostivou písemnou prosbu, "aby jeho zločin, do něhož, jak mu bylo předestřeno, mimořádně zuřivým bláznovstvím či uherskou 'Masslacherei' a k tomu opilstvím měl upadnout, byl z vrchnostenské milosti mu prominut. A poněvadž nyní také jeho manželka ulehla v šestinedělí, trpí hospodářství nepřítomností jich obou veliké škody a nikdo šestinedělce neposkytne věrné služby. Proto Pittner, aby mohl své nemocné ženě pomáhat a být při ní, prosí, aby byl z tohoto uloženého těžkého vězení propuštěn". Současně podala i jeho manželka Anna Cecilia pamětní spis, v němž "poníženě a pro boží smilování prosila za svého manžela, aby byl s přihlédnutím k jejímu nynějšímu ubohému stavu z vězení propuštěn, aby jí v její nouzi mohl přispívat ku pomoci". Po zvážení obou memoriálů a též jeho "zločinu" městská rada rozhodla přeložit projednání této záležitosti na příští zasedání městské rady, "poněvadž Pittner provedl svůj čin veřejně a před celým městem, o věci se poradit a po jejím prozkoumání vynést rozsudek, který pro příklad jiným bude vyhlášen v radní síni za přítomnosti majitelů domů na Dolním náměstí a přísežných dalších významných cechů, k čemuž si má Pittner tyto osoby vyžádat a sám se s nimi dostavit před sedící radu".

K tomu byl určen 10. březen 1656. Tohoto dne byl Pittner předveden a spolu se shromážděnými obyvateli z náměsti a přísežnými významějších cechů vpuštěn do radní síně a v jejich přítomnosti "sedící městská rada Eliáši Pittnerovi pro jeho nynější hrubý zločin následující rozsudek, který zněl na vypovězení z města, dala městským písařem veřejně přečíst". Po přečtení rozsudku Pittner jak prostřednictvím svého řečníka Maxe N., tak i sám osobně prosil pro smilování boží poníženě a opakovaně po třikrát se slzícíma očima o milost, "aby mu městská rada jeho zločin odpustila a naproti tomu sliboval, že nebude proti městské radě ani to nejmenší činit, nýbrž ji ctít a respektovat jako svou milou vrchnost a prokazovat jí veškerou poslušnost". Na to se v přítomnosti zmíněných shromážděných lidí se městská rada poradila a Pittnerovi vydala následující rozhodnutí: "Městská rada by nejdříve chtěla vidět, jak se bude chovat, než by mu potom na jeho další prosbu mohla udělit milost". Prozatím byl z dosavadního vězení propuštěn, za což často zmíněný Pittner, nabízeje císařskému rychtáři (tehdy to byl František Adam Kaufmann, který bydlel na adrese Ostružnická 3) a městské radě ruku, velmi děkoval a spolu s ostatními vyžádanými osobami se odebral z radnice domů. Dne 15. května 1656 podal "poslušnou prosbu, aby s přihlédnutím k jeho příbuzenstvu mu byla učiněna milost a byl i nadále trpěn ve městě, poněvadž za spáchaný delikt byl již dosti tvrdě potrestán", načež městská rada konečně vydala rozhodnutí, že "žadatel namísto mu uloženého opuštění zdejšího města má nyní složit 100 moravských tolarů městské radě". Tím byla tato záležitost ukončena, Pittner se však tím nepolepšil, neboť hádky, spory a špatné nakládání s jeho blízkými patřily k jeho povaze.

Lidský prst ve sklepě a smutný konec vinárníka

V r. 1670 manželům Pittnerovým tajně uprchla jejich dcera. Muž, který ji bez vědomí rodičů odvedl, byl vypovězen z města, avšak služebná, "poněvadž tato dceru naváděla a sváděla k útěku, byla po tři dny, denně na 4 hodiny, dána na pranýř na Horním náměstí".

Další, též hospodářský sestup Eliáše Pittnera, dával jak veřejnosti, tak i úřadům příležitost častěji se zabývat během jeho života. Sám zemský podkomoří označil chování jmenovaného "odjakživa nesprávným". Ani olomoucký magistrát neměl důvod být Pittnerovi nakloněn, neboť ten byl dlouhou dobu vůdcem skupiny měšťanů, která stále štvala proti magistrátu, kritizovala na tajných schůzkách správu města a domnělé nesprávnosti dávala na vědomí vyšším místům, ba dokonce samotnému císaři. Na veřejnosti se proslýchalo, že Pittnerovi není žádný prostředek tak špatný, aby ho nepoužil, jen jestliže mu přinese prospěch. Tak např. ukryl ve svém sklepě lidský prst, "aby dosáhl lepšího odbytu vína", a tak již r. 1657 byl městský soud byl na tuto okolnost upozorněn a zároveň vyzván, aby si tento prst vyžádal.
Lidský prst, ale také třeba umrlcovo ucho nebo kus provazu ze šibenice a další talismany pro štěstí, se daly běžně pořídit u mistra popravčího, tedy u městského kata nebo jeho pacholků. Pro ně to byl vítaný zdroj dalších příjmů, i když městská rada z toho radost evidentně neměla. Pittner s velkou pravděpodobností koupil lidský prst u mistra Eliáše Wildnera, který v době incidentu zastával funkci olomouckého kata.

Povedený vinárník se konci svého života topil v dluzích a mnoha dalších problémech. V r. 1683 mu byl exekučně zabaven dům na Dolním náměstí a ten byl následně prodán měšťanskému ranhojiči Jakubu Kirschenhaklovi za 2400 zl., ačkoliv byl soudně oceněn na 3000 zl. Eliáš Pittner zemřel v r. 1684 jako zcela chudý člověk. Vdova Anna Cecilia Pittnerová svého násilného manžela přežila ještě o několik let. Jako přímá dědička rytířského rodu Tengelottů nouzí netrpěla a v r. 1687 si koupila dům v ulici Široké (dnes 28. října). Její otec Matyáš Tengelott zemřel v r. 1679, ale ještě deset let po jeho smrti se Anna Cecilia soudila se svojí sestrou Pavlínou Crescentiou Cleovou o dům v Ostružnické 19 (čp. 354), který byl součástí dědictví po jejich otci.

V domě bydleli radní, hejtmané i ranhojič. Dnes je zde restaurace

Řadový vinárenský a pravovárečný dům na Dolním náměstí 43 (čp. 22), ve kterém se odehrál životní příběh Eliáše Pittnera, má za sebou pohnutou minulost. Nejstarší zmínka o něm je z r. 1583, kdy je vzpomínán jeho majitel Leopold Pöttinger. Vystřídala se zde řada majitelů, dům vlastnili především radní a hejtmané, ale také kuchař, ranhojič, řezník, mlynář nebo obchodník s vínem. V r. 1626 dům koupil radní a krejčí Šebestián Flachs, který byl ještě téhož roku v tomto domě zavražděn. V r. 1709 dům do základů vyhořel. V 17. a 18. století byl v přízemí hostinec "U Zlatého jelena" a už v té době se zde nacházel i taneční sál. Od počátku 19. století se hostinec nazýval "U Svatých tří králů". V r. 1884 se zde připomíná výčep vína – vinárna Josefíny Kohnové a Gustava Khona. V r. 1930 vinárnu převzal Otto Knöpfelmacher a vedl ji do r. 1941, kdy byla jeho živnost složena. Dnes je v suterénu stylová restaurace "Pod Limpou".

Šerhovna – městské vězení a mučírna

O kapli sv. Sarkandera je všeobecně známo, že stojí na místě bývalé olomoucké mučírny. Stále se v jejím sklepení nachází mučící nástroj a studna, která byla, navzdory pověstem, součástí mučírny od nepaměti. Na fotografii z konce 19. století je původní kaple, postavená v r. 1757, do dnešní podoby byla přestavěna až v letech 1909-1912. Vlevo je ulice Božího těla (také Maxe Josefa, dnes Univerzitní), která se táhla od Nové brány v ulici Nožířské (později Eliščina, dnes Denisova) až po kostel sv. Michala, vpravo je ulička Šerhovní (také Židovská, později Sarkanderova, dnes Mahlerova). Celé toto místo se nazývalo Šerhovna - mučírna a budova na snímku za kaplí, městská šatlava, tedy vězení. Nejen mučírnu, ale i tento dnes už zaniklý dům doprovázela velice chmurná minulost, po dlouhá léta se v jeho temných chodbách a vlhkých celách ozývalo jen řinčení okovů, nářek odsouzených a chřestění klíčů žalářníka, který se nazýval Šerha, někdy byl takto označován i městský kat, který měl tuto práci také na starosti. Do toho se uličkami rozléhal bolestný křik z mučírny, bydlení v okolí tohoto místa jistě vyžadovalo tvrdou náturu. V Šerhovní uličce bydleli a měli své dílny především pláteníci, tkalci a soukeníci, měli zde domy i jejich cechmistři, jejich cechovní hospoda se dokonce nacházela v domě přímo naproti mučírny (čp. 237). Nalevo od Šerhovny stál jezuitský seminář a fojtství, ve kterém žil fojt, zvaný také rychtář, nejvyšší městský soudce a hlavní velitel městských stráží.

Mučírna byla z pietních důvodů zrušena už v r. 1630, městská šatlava přestala svému účelu sloužit v 18. století, kdy byla celá budova přestavěna na "Měšťanský zaopatřovací ústav", jakýsi dům pro seniory a veterány. I když části měšťanstva myšlenka, že by naši staří spoluměšťané měli žít v prostorách opuštěného kriminálu, připadala nesnesitelná a ostudná, ústav zde fungoval patrně až do zániku samotného domu na začátku 20. století, kdy se začala stavět nová kaple a s ní i nový blok domů hned vedle ní.   

Zdroje:

Kronika olomouckých domů od Wilhelma Nathera (vydala Univerzita Palackého v Olomouci, 2007)

Olomoucké hospody, zájezdní hostince, hotely, vinárny a kavárny v minulosti od Miloslava Čermáka (nakladatelství Memoria 2004)

Státní okresní archiv Olomouc, U Husova sboru 10, 771 00 Olomouc