První část
Prolog

Věru zlé to byly časy na počátku 17. století. Léta byla deštivá a neúrodná, zimy zase dlouhé s mrazy tak krutými, že se vlci stahovali do údolí, kde si dovolili i na jezdce na koni. V krajích řádil mor, velká bída a ukrutný hlad. Náboženské střety od husitských válek neustávaly, nové náboženské proudy se stavěly proti starým církevním řádům, proto katolíci tvrdě vystupovali proti evangelíkům. Roku 1602 nařídil císař Rudolf II., aby se v Olomouci jenom katolíci a utraquisté trpěli; protestantům (evangelíkům), tedy luteránům, kalvinistům, Českým bratrům tzv. pikartům a jiným sektám zakázal co nejpřísněji vykonávání náboženských obřadů. Nešťastné bylo vzbouření v Praze roku 1618, které vyvrcholilo porážkou stavovských v bitvě na Bílé Hoře a strašnou popravou 27 českých pánů, jejichž hlavy v železných koších na mostecké věži ještě deset let visely. Právě tyto neblahé události zažehly roku 1618 dlouhou a krvavou válku, které se po jejím skončení začalo říkat třicetiletá.

Léta páně 1618 až 1629
Kruté časy nastaly, krvavé bitvy se převalovaly po celé Evropě. Šlechtu a církve drtily výdaje na válku, později vysoké kontribuce na dobytých územích. Ztrátu si panstvo vybíralo na vlastních poddaných, všude proto panovala ukrutná bída. Také v českých a moravských zemích byli lidé přestrašení a vyhublí od hladu a utrpení. Olomouc se roku 1618 přidala na stranu stavovských, tedy protestantů, městská rada byla z poloviny evangelická, z druhé půle katolická. V těchto letech proběhlo sčítání ve městě Olomouci a jeho předměstích, čítáno bylo na 30 tisíc obyvatel.
Stavovští v roce 1620 při výslechu v místní mučírně u Šerhovny umučili katolického faráře Jana Sarkandera. Po porážce stavovských císařskými, když se zatýkalo, trestalo a zabavovalo, vytvořili katolíci ze Sarkanderovy osoby kult, na místě mučírny byla později vystavěna kaple, které se od té doby říká Sarkandrovka. Olomoucká pevnost odolala útokům vojsk Gábora Bethlena (1621), také Uhrům (1624) a Dánům (1625), a to i za těžké morové rány v letech 1623-1624, kdy pomřela téměř polovina obyvatel města. Mnozí evangelíci emigrovali v těchto dobách v obavě před trestem za své vyznání do ciziny. Tam se ale práce hledala stále hůř, mnohé z těchto uprchlíků nakonec schvátila dlouhá válka.

Léta páně 1630 až 1640

Roku 1630 se u Usedomu vylodil švédský král Gustav II. Adolf se svojí oddanou armádou o síle 13 tisíc dobře vycvičených mužů. Během celé třicetileté války se událo mnoho menších válek, ale právě ta poslední, švédsko-francouzská, která trvala od roku 1635 dlouhých 13 let, byla ta nejhorší a nejtěžší.

Švédští verbíři vždy slibovali nejvyšší žold, dosti jídla a vína, také podíl na kořisti. Švédové se jako luteráni řadili k protestantům, proto se i moravští a čeští bratři, vedle Němců, Italů, Francouzů či Poláků, hlásili k tomuto vojsku, které si říkalo "Armáda víry", bojující proti habsbursko-katolickému táboru. Pod nejvyšším velením velitele Johana Banéra se ze švédských vojáků, za léta brodění se v krvi bitevních polí a rabování ve vypálených městech, stali nemilosrdní hrdlořezové, drancující bez milosti. Taková pověst je i předcházela, hrůza jímala staré usedlíky, když se Švédové blížili do jejich kraje. Žold se vojákům většinou nevyplácel, a tak se stalo jejich zásadou "když ti nedají, vezmi si sám". Velitel Banér sice přísně trestal své muže za hrubé drancování a násilnosti, vymítit ale tyto zlozvyky ve své armádě nedovedl. Za to se z něj však během války stal zdatný pijan vína. 

V letech 1639-1640 se Švédové pokusili o ovládnutí Čech a Prahy pro další postup k habsburské Vídni. Byly zplundrovány téměř celé Čechy, Prahu se ale Banérovi dobýt nepodařilo a byl nucen ustoupit do Saska.

Léta páně 1641

Bojovalo se už příliš dlouho a zdecimované země přestávaly stačit živit své obyvatele a jednotlivé, krajem táhnoucí armády. I švédská armáda stále častěji hladověla a vojáci počali reptat proti svým velitelům. Když roku 1641 Banér zemřel na cirhózu jater, do čela švédské armády se postavil brilantní stratég a vojenský inženýr, polní maršál Lennart Torstenson. Ten nalil stagnujícímu vojsku nové chuti do žil – potáhne se na Vídeň přes Slezsko a Moravu. Torstenson vojsko zazimoval na dolním Labi, nechal své muže odpočinout, zmobilizovat, nakrmit a obléct.

Pro královskou Olomouc, hlavní město Moravy, přišla první rána. Na základě císařského reskriptu Ferdinanda II. byla po odsloužení mše na den Mláďátek 28. prosince 1641 přenesena většina z 38 svazků zemských desek do Brna, kam je převezli Kristián Pavel hrabě z Liechtenštejna-Kastelkornu a Jan baron z Rottalu, za doprovodu 30 císařských vojáků. Ve městě pochopitelně zavládlo zděšení. Už od 13. století se v Olomouci v dominikánském klášteře konaly Zemské sněmy a zápisy z těchto sněmů se dělaly do zemských desek, zvaných také cúdy, které roku 1348 založil markrabě Karel. Po celých 388 let dělaly tyto desky z Olomouce hlavní město Moravy, právě Olomouc při zemských sněmech seděla v radě vždy jako první mezi městy, tak ale též vždy jako první táhla do boje. Od té doby byly sněmy moravské drženy výhradně v Brně a Olomouc pozbyla lesku faktického hlavního města Markrabství moravského, i když nominálně si tento status nechávala i nadále.

Živě se diskutovalo v olomouckých ulicích a hostincích, ale také v městské radě a v církevních palácích. Výstavní radnice s jedinečným orlojem, který nám záviděla celá Evropa, okázalé fasády paláců a honosné katolické kostely jasně ukazovaly, kam že měšťanstvo po celá léta věnovalo peníze. Spíše na vybavení svých domů než na opravu starého a zchátralého opevnění města. Radní byli pyšní na městskou zbrojnici, na jejíž vybavení penězi nikdy nešetřili. Tu zřídili před sto lety v prastarém domě bývalého fojtství na Juliově vrchu nedaleko Šerhovny, naproti zádušním domkům u sv. Michala. Řádně vybavená zbrojnice vším potřebným k obraně města, mnohé uniformy, muškety i děla a munice do nich, taktéž dostatek střelného prachu bylo vždy k dispozici. Všichni ale správně tušili, že tohle na obranu města stačit ani zdaleka nebude.

Investice do oprav také brzdily dlouholeté dluhy města, ve dvacátých letech 17. století se částka, kterou město dlužilo, vyšplhala na závratných půl milionu říšských tolarů. To byla cena téměř všech statků v držení města Olomouce.

Léta páně 1642

Na jaře roku 1642 maršál Torstenson pohnul svojí armádu přes Braniborsko na Horní Slezko. Bylo dobyto a vydrancováno mnoho měst a vesnic, a když Švédové 1. června 1642 u Svídnice na hlavu porazili císařské vojsko, nestálo jim již nic v cestě na Moravu. Ustupující zbytky císařských vojáků pod velením generála dělostřelectva Johanna Franze von Fernamonta měly Olomouci poskytnout potřebnou posilu, kterou Fernamont písemně slíbil ještě dva dny před napadením města Švédy. Dobře ale věděl, že skrývat se za zdmi zchátralé pevnosti by byla pošetilost. Se svými vystrašenými vojáky odbočil k městu Hranice a dále k valašským horám, kudy pokračoval na pomoc lépe opevněnému Brnu.

Mnoho před válkou prchajících Olomoučanů bylo vypraveno v sobotu 6. června 1642 a pod silnou vojenskou ochranou bylo doprovázeno až k Brnu. Hůře se vedlo transportu uprchlíků odeslaných z města o několik dní později. Tento průvod byl přepaden Švédy mezi Plumlovem a Ptením a byl zcela zplundrován. V průvodu byl i majetek olomoucké šlechty, bohatých měšťanů a církevních představitelů, oloupeni byli mimo jiné probošt kláštera Všech svatých Ginnani a světící biskup Zikmund Minutini, který byl po útoku polonahý a smrtelně zraněný odvezen zpět do Olomouce. Švédové na tomto transportu zabavili téměř půl tuny zlata. Převáženy byly i duchovní archivy, knihovna olomoucké kapituly a také zbytek zemských desek, které se ale podařilo dostat bez újmy do bezpečí brněnské pevnosti.

Nejvyšší zemský úředník Zdeněk Přepiský, hejtman kraje olomouckého, který měl jako nejvyšší velitel na starosti obranu města, odešel s ostatními uprchlíky i s celou císařskou armádou, a tak zodpovědnost za přípravu obrany převzal důstojník s nejvyšší hodností ve městě. Tím byl plukovník Antonio Miniati svobodný pán z Campoli na Ptení a Suchdole, válečný rada a generální výstrojce, výplatce a ubytovatel pro Moravu, starý pán, sloužící už dlouhých 32 let. Ten měl za úkol soustřeďování a posílání potravin a proviantu císařské armádě generála Fernamenta. Plukovník Miniati chtěl původně město opustit také, ale jeden a půl míle od města jeho konvoj vozů zajala předsunutá švédská jednotka a Miniati se musel narychlo vrátit do města. Údajně byla při tomto přepadení zajata Miniatiho manželka, tímto měl být poté Švédy vydírán. Prokázáno to ale nebylo, on sám tuto skutečnost ve svých dopisech nikdy nevzpomněl.

Hlavní švédská armáda se rychle přesunula k Olomouci. S první zprávou o ní do Olomouce přišel povozník Valentin Schmidt (čp. 574 – ul. Sokolská, zbořený), který viděl početnou armádu u Zlatých Hor. Když 9. června 1642 věžný z radniční věže spatřil první jízdní oddíly, nejdříve se domníval, že jde o Fernamontovu císařskou armádu. Stejného přesvědčení bylo i vedení a velení města, také mnozí měšťané, kteří postupující vojsko sledovali ze střech svých domů. Brzy však všichni zjistili svůj hrozný omyl. Začali ztrácet veškerou odvahu, poněvadž se už odnikud nedala očekávat pomoc. Švédské vojsko mašírující od Šternberka, Dolan a Velké Bystřice v počtu 6 tisíc lehkých a 500 těžkých jezdců, jakož i 1500 pěších a dragounů a početného dělostřelectva, se jako velký temný mrak rozlilo kolem olomoucké pevnosti. Tak veliká vojenská síla na straně Švédů v čele se samotným nejvyšším velitelem Torstensonem byla ve velkém kontrastu s posádkou, kterou měl v pevnosti k dispozici provianťák Miniati – pouhých 995 nevycvičených, většinou nově naverbovaných, německých a polských knechtů a také nezkušených studentů, což mu nedovolovalo obsadit ani celou linii hradeb. Obrany se tedy museli zúčastnit i zbylí měšťané. Švédové mohli vzít město stečí, dobyli by ho a vypálili v krátké chvíli, Torstenson měl ale jiné plány. Potřeboval opěrný bod pro útok na Brno a poté Vídeň, a pro ten si vybral starou pevnost na řece Moravě.

Švédové překročili řeku Moravu a utábořili se mezi Křelovem a kostelíkem sv. Kříže na Nové Ulici. Rychle se stali pány celého předměstí, které představovalo vítaný úkryt a bylo na mnoha místech přestavěno na střílny. Miniati nechal v pevnosti rozdat zbraně a dal vyvézt na hradby děla z městské zbrojnice. Přesnou švédskou dělostřelbou byly zbourány velké části hradeb, ohnivými koulemi byly zasaženy domy ve městě, také sladovna u Blažejské brány, která vyhořela a zapálila další tři domy a palisádu mezi branami Blažejská a Katovská. Hradby za jezuity v severní části města byly zcela zříceny. Zabito přitom bylo 7 měšťanů a dalších 40 zraněno, většina obyvatel rázem ztratila odvahu a k obraně byla nucena násilím. Odpor města byl během obléhání žalostný, děla v pevnosti obsluhovali jen laici, v pevnosti nebyl jediný zkušený dělostřelec, snad až na jednoho. Do služeb měšťanské setniny vedené radním Ferdinandem Juliem Zirkendorferem vstoupil jistý mnich z kláštera sv. Jakuba, Belgičan jménem Petrus, velmi dobrý znalec dělostřelby. V první den obležení dovedným zacházením s dělem švihovkou, zvaným "kočka", mnohé škody švédským vojákům způsobil. Jednou ranou zastřelil tři Švédy a zasáhl rovněž papírnu u Salcarova mlýna na předměstí. Jinému střelci padl za oběť plukovník švédského dělostřelectva Planting, oblíbenec švédské královny Kristiny, jehož smrt byla oplakávána maršálem i ostatními důstojníky švédské armády. Tyto malé úspěchy obránců města ale nemohly nijak narušit značnou přesilu obléhající armády.

Císařský rychtář Adam František Kaufmann z Löwenthalu (čp. 205 – Horní náměstí 12) ještě 12. června 1642 povzbuzoval měšťany k obraně města proti Švédům a připomněl přísahu věrnosti a odkaz předků, jelikož Olomouc nebyla do té doby ještě nikdy vojensky dobyta. Situace se ale Miniatimu a vybrané skupině téměř 60 nejpřednějsích osob z řad měšťanstva zdála bezvýchodná, rozhodli se tedy se Švédy vyjednávat. Jménem obránců města vyjednával plukovník Miniati spolu s administrátorem biskupství Kašparem Stredelem, císařským rychtářem Kaufmannem, purkmistrem Tobiášem Schwonauerem a radním Janem Kavanem. I když se “z celého srdce” snažili zachovat věrnost Jeho císařskému Majestátu, proti tak obrovské nepřátelské přesile nebylo možno zabránit velkému krveprolití jinak, než se vzdát. Proto dne 14. června 1642, ke zděšení celé monarchie, po pouhých čtyřech dnech obléhání, město kapitulovalo. Ten den se také sestavily podmínky pro předání města, tedy kapitulační smlouvy o jedenácti bodech ve vojenské hantýrce zvané Akord (Accordpuncta). Na porušování této smlouvy se během pozdějších let odvolávali mnozí Olomoučané, když si stěžovali na nepřístojné chování švédských vojáků.

Švédská okupace začala společným obědem s poraženými

Antonín Miniati a významní měšťané se museli zúčastnit hostiny na rozloučenou se švédskou generalitou, což pro ně nebyl příliš důstojný způsob odchodu. Druhého dne Miniati předal královské město Olomouc Torstensonovi a opustil jej s 535 vojáky a se třemi děly, k nimž dostal po deseti nábojích. Do Brna jich ale dorazilo už jen 30, nedlouho po opuštění olomoucké pevnosti se vojáci rozutekli, někteří z nich dokonce vstoupili do švédských služeb. Plukovník Miniati byl později ve Vídni souzen, avšak ne za jeho velení v Olomouci, jejíž obranou ani nebyl císařem pověřen, ale za peněžní machinace při výkonu funkce zásobovacího důstojníka. Byl suspendován, propuštěn z císařských služeb a na konci roku 1646 zemřel stářím. Mnohde se uvádí, že byl za vlastizradu popraven, ale toto jest jen smyšlenkou. Miniatiho statečnost při obraně města uznával v jednom dopise sám Torstenson. 

Olomouc patřila Švédům. 15. června 1642 hlavní velitel Torstenson slavnostně vstoupil se 2 pěšími a 3 jízdními pluky do města. Někteří, hlavně chudí a evangelíci, je bezmála vítali jako osvoboditele. Mysleli si, že se Švédy přichází lepší časy, útlak a bída pomine, více se však mýlit nemohli. Torstenson hned druhého dne po městské radě požadoval závratných 150 tisíc tolarů výpalného. Nakonec se v první splátce spokojil jen s 34 tisíci tolary, které ihned vynaložil na opravu opevnění města. První dny okupace byly snesitelnými, protože se zde po tu dobu zdržovalo nejvyšší švédské velení v čele s Torstensonem. Ten si se svými generály v doprovou kanovníka Stredeleho prohlédl biskupský palác a dóm, také město s pověstným orlojem, který ale v době obsazení města Švédy nefungoval. U zlatníka Mikuláše Kargera v uličce Šperkovní si maršál i s dalšími důstojníky nechal zhotovit pár zlatých věcí. Torstenson byl ubytovaný mimo město v kapucínském klášteře (v místech pozdější Terezské brány).

Dne 17. června 1642 opustil maršál Torstenson Olomouc a ve městě zůstalo jen tolik švédských vojáků, aby mohli spravovat a bránit pevnost. Vlády nad městem se ujal místní kožař plukovník Königam, který předtím dobyl také Litovel a Uničov. Město rázem pocítilo jeho nelítostnou ruku. Byl vydán rozkaz, že všechny domy, které byly měšťany opuštěny, mají být úplně vypleněny. Švédové se vrhali do domů a co nepobrali, to vyházeli okny na ulici, haldy nábytku, obrazů, peřin a dalších věcí. V některých uličkách nebylo možno ani projít. Vydrancovali též všechny kláštery a radnici. 24. července 1642 převzal velení pevnostní obrist Jörg Paikul, syn mlynáře z Pomořan, který městu velel až do roku 1645. Měšťané měli mimo jiné za povinnost ubytovat ve svých domech švédské důstojníky. Velitel pevnosti bydlel na Horním náměstí ve vlastním domě, po Antoniu Miniatim (čp. 366 – Horní náměstí 6), před kterým stála tři děla. Velitel Paikul často používal i vedlejší Dietrichštejnský palác. Vzhledem k zesílení posádky v červenci 1642 však museli být důstojníci proti dohodě ubytováni i v domech šlechty a duchovenstva.

Výsledná kořist překonala všechna očekávání: bylo zabaveno 50 děl a kanonů, 150 nových vozů, 3000 mušket, 5000 uniforem a spousta pistolí. Také více než 200 tun munice a přes 90 tun střelného prachu. Švédy velmi potěšila dobře vybavená městská zbrojnice a hlavně Miniatim nashromážděný proviant pro císařské vojsko. Zabaveno bylo také mnoho koní, sedel a v neposlední řadě též neuvěřitelné množství potravin a obilí. Piva a vína bylo bezmála 3500 sudů, což švédští vojáci hojně oslavili, mnoho prázdných sudů po této pijatice zůstalo.

Dalším rozkazem velitele pevnosti bylo nakázáno zničit celé předměstí. Pokáceny byly všechny ovocné stromy a keře v zahradách, také stromořadí a kolem vodních ramen a rybníků. V blízkém okolí pevnosti byly vypáleny a zbourány všechny grunty, statky, domy, vodní mlýny a hospodářské budovy. Také všechny špitály, kaple, kostely a kláštery včetně Hradiska a kapucínského. Vypálen byl i nedávno postavený kostelík na Svatém Kopečku. Ze zbouraných budov se stavební materiál převážel k opravě městských hradeb. Velice smutný byl pohled na zničené a pusté okolí města Olomouce.

Švédové vylepšili olomoucké hradby

Švédové v pevnosti měli velký zájem na tom, aby město pokud možno fungovalo, do chodu radnice moc nezasahovali, ale nad občany vládli tvrdě. Na pevnosti panoval čilý ruch, opravovaly se hlavně hradby a brány, které utrpěly dělostřelbou. Zaslepeny byly brány Litovelská a Dolní, zachovány byly jen Střední, Rohelská, Hradská a Blažejská. Každou bránu chránilo 5 děl a pro každou z nich bylo vydáváno každý den jiné heslo. Na hradbách a ve městě byly zavedeny nepřetržité hlídky. Ve stájích u kapitulního děkanství byla připravena ve dne v noci pro velitele města hotovost vystrojených a zapřažených koní.

Kopaly se nové valy kolem hradeb, důležitý byl ten u Rohelské brány, chránící stavidla na vodním korytu k městské Velké vodárně. Pokud nevykonávali strážní službu, tak do těžkých prací na hradbách byli nasazeni příslušníci švédské posádky, ale také místní obyvatelé, každý dům musel denně postavit 2 až 3 osoby. Kdo tento příkaz neplnil, byl zavřen do klece bláznů na Horním náměstí, dokud nezmoudřel a směnu si poté musel nadpracovat. Švédský major Bock nechal 14. října 1642 uvěznit Jiřího Matouška (čp.406 – Riegrova 1) na strážnici u Rohelské brány. Matoušek nechtěl majorovi nadále odvádět každý týden 20 říšských tolarů a vědro vína. Přiveden byl pak k veliteli pevnosti a vyslýchán, nato dal velitel majorovi rozkaz, aby "...dal Matouškovi kolečka a zahnal ho na hradby, aby nadarmo nejedl chleba".

První švédská luteránská bohoslužba se konala 22. června 1642 v kostele sv. Blažeje, jediném protestanském kostele ve městě. Kostel se brzy ukázal jako malý a Švédové požadovali i kostel sv. Mořice, s čímž katolíci nesouhlasili. Kněz Melchior Pollinger provedl drobný žert a klíče od zamčeného kostela sv. Mořice ponechal uvnitř na oltáři. Protestanstký pastor musel dovnitř vlézt oknem jako zloděj. Zatímco nejvyšší duchovenstvo a řádný farář u sv. Mořice po obsazení z města uprchli, olomoucký rodák Jan Voit, svatomořický kaplan, spolu s jedním františkánem zůstal na faře. Tato jeho odvaha byla po okupaci velice ceněna, obec se obrátila na kapitulu a podkomořího s prosbou, aby mu bylo svěřeno místo svatomořického faráře, avšak zbytečně. Švédové kostel sv. Mořice násilně drželi až do roku 1650.

Císařská armáda se o velikém počtu snažila pod velením arcivévody Leopolda Viléma město dobýt zpět již 3. října 1642, ale už po čtyřech dnech potupně odtáhla zpět, jelikož se k Olomouci vracel maršál Torstenson se svojí hlavní sílou. Maršál se tentokrát ubytoval v arcibiskupském paláci, dlouho se zde ale opět nezdržel.

Švédští vojáci začali až nesmyslně zásobovat město jatečným dobytkem. Snadnou kořist sháněly z širokého okolí do prázdných domů na olomouckých náměstích, které měly největší dvory i stáje. Dobytek byl ve velkém také nahnán na volná prostranství u hradeb. Jelikož ale stál na slunci a neměl dostatečnou péči, po čase desítky mrtvých krav a volů leželo nafouklých na náměstích. Šířil se velký zápach a koncem srpna se objevily první známky dobytčího moru. Odklízení padlých zvířat a mršin měl na starosti popravčí mistr Jiří Pezinka, ten byl jako městský kat zároveň i pohodným a městským sanačním poslem. Ten byl v době bojů a obléhání všem velice potřebný. Bez koní, které mu Švédové zabavili, ale na tolik práce se svými pacholky nestačil. Velitel pevnosti proto povolil, aby mu byli koně navráceni a on mohl odklízet nečistoty způsobené koňmi a odstraňovat pošlý dobytek. Mor se nakonec vyskytl i u lidí, což chtěli Švédové nejprve utajit, mrtvé zakopávali potají v noci, nakonec ale s pomocí měšťanů učinili taková opatření, že rozšíření nákazy zabránili. Pohřbívalo se nejdříve na městských hřbitovech u kostelů sv. Blažeje a sv. Mořice, později také na hřbitově za hradbami v místech mezi Litovelskou a Barvířskou ulicí. Během prvního roku okupace ve městě zemřelo na 300 měšťanů.

Dne 18. prosince 1642 do bytu Kašpara Stredeleho v arcibiskupském paláci vtrhla exekuce 24 vojáků. Stredele zde byl spolu s dómským děkanem Zikmundem Minutinim uvězněn. Biskupská rezidence byla vypleněna, vojáci nechávali dveře i okna otevřena a dělali i jiné nepřístojnosti, v důsledku nichž administrátor Stredele těžce ochořel a za deset dní nato zemřel. Jeho tělo bylo pohřbeno v kapli sv. Anny, pohřbu se zúčastnil velitel Paikul i jini důstojníci.

Druhý díl vyjde brzy opět na naší stránce olomoucky.rej.cz