Olomoucký biskup vysvětil rotundu, která byla poděkováním za vítězství českého nad olomouckým knížetem. I tak by se dal stručně, ale pravdivě shrnout příběh rotundy svatého Jiří na hoře Říp. Ano, právě na té legendární až posvátné hoře, která je „Čechu tím, čím je pro mohamedána Mekka“, jak je psáno ve štítu turistické chaty na vrcholku Řípu.

Co rotunda připomíná? Na počátku roku 1126 se rozhodl římský král Lothar III. zasáhnout do vnitřního dění v českých zemích. Podněcovatelem v tomto případě byl olomoucký Přemyslovec, kníže Ota II. Olomoucký. Ten měl za to, že má nárok stát se po smrti Vladislava I. jako nejstarší žijící člen rodu českým knížetem. Vladislav sice nejdřív označil za svého nástupce právě Otu Olomouckého, po nátlaku královny vdovy Svatavy a biskupa Oty babenberského ale změnil rozhodnutí a za svého nástupce označil bratra Soběslava I. Když Vladislav I. zemřel, knížetem se stal Soběslav. To ale nechtěl olomoucký Ota uznat a tak se obrátil na římskoněmeckého krále Lothara s žádostí o pomoc. Ten se do toho s chutí pustil.

Zimní bitva římskému králi vůbec nevyšla

Oba pánové, Ota Olomoucký i Lothar III., však podcenili schopnosti knížete Soběslava i jeho českých podporovatelů. V zimě na přelomu let 1125 a 1126 se vypravili Lothar se saskou hotovostí a Ota se svými vojáky přes hranice do severních Čech. Jejich smíšené německo-moravské vojsko bylo v památné bitvě v únoru 1126 u Chlumce nedaleko Ústí nad Labem rozprášeno, olomoucký kníže padl a římský král Lothar musel poníženě kapitulovat. Roli v této bitvě sehrály i dvě relikvie. České jednotky do boje provázel Soběslavův kaplan Vít s údajným kopím svatého Václava a na něm zavěšeným praporcem svatého Vojtěcha. Ten praporec mimochodem kaplan nalezl na pokyn knížete v kostelíku v malé obci Vrbčany v centru někdejších držav Slavníkovců, k nimž svatý Vojtěch patřil. Podle vyprávění kronikářů měla přítomnost relikvií a přesvědčivost kaplana velký vliv na kuráž českých bojovníků.

Obratný Soběslav ovšem bleskově uzavřel s pokořeným Lotharem důstojné příměří, všechny dosavadní rozbroje svedl na právě padlého bratrance Otu a slíbil neprodleně dorazit k Lotharovu dvoru do Řezna, aby se vztahy mezi českým knížectvím a říší urovnaly. O dva roky později byl dokonce Lothar Soběslavovu novorozenému synovi za kmotra… Prostě idylka.

Vraťme se ale do mrazivého února roku 1126. Krátce po této vojensky i diplomaticky mimořádně úspěšné bitvě u Chlumce nechal spokojený kníže Soběslav obnovit a zvětšit památnou rotundu na neméně památném Řípu. Nešlo o novostavbu, ale o jakousi modernizaci. Podle historiků zde už před tímto rokem stávala malá svatyně. Možná jen dřevěná, možná kamenná, rozhodně ale menší. „Také během toho času Soběslav, kníže nejjasnější, znovu postavil zbořenou kapli, zvanou na hoře Řípu, a Zdík ctihodný biskup svatého kostela olomouckého, když bylo kapli obnoveno dřívější právo nadání, s největší uctivostí jí posvětil,“ píše se v kronice vyšehradského kanovníka. Na jaře 1126 byla stavba rozšířena o západní věž do nynější typické podoby válcové rotundy s apsidou na jedné a druhou válcovou věží na opačné straně. 

Pražský biskup chtěl knížete zabít

A proč byl tedy světitelem nikoliv pražský, ale olomoucký biskup? Z jednoduchých důvodů. Jindřich Zdík, stejně jako řada dalších olomouckých biskupů, byl spolehlivým a dobrým spojencem vládnoucího pražského knížete. Zatímco s moravskými údělníky měl kníže Soběslav špatné a jak vidno i krvavé spory, s moravským biskupem měl vztahy velmi dobré. Proč tedy nevyužil služeb biskupa pražského? Nebylo to poprvé, kdy pražský kníže měl mizerné vztahy i s pražským biskupem. Zažíval to ostatně i jeden z jeho předků, kníže a první český král Vratislav, který měl velmi vyostřené spory s pražským biskupem Jaromírem, mimochodem svým bratrem.

Kníže Soběslav tedy stejně jako Vratislav tou dobou raději panoval z Vyšehradu než z Pražského hradu, kde by se chtě nechtě musel potkávat s pražským biskupem Menhartem. Tento málo ctihodný biskup Menhart byl dokonce velmi pravděpodobně zapleten do dvou spiknutí proti českému knížeti, jednak v onom roce 1126 a potom ještě v roce 1130, nicméně vždy obratně unikl. A jelikož proti němu neměl kníže dostatečné důkazy, svůj pražský stolec si Menhart v klidu udržel. Kníže Soběslav ovšem pro vysvěcení krásné rotundy povolal raději spolehlivého spojence, nového biskupa Zdíka z Olomouce.  Ten byl tou dobou mimochodem biskupem teprve zvolen (březen 1126), nikoliv ještě vysvěcen (říjen 1126).

Olomoucký biskup byl největší osobností té doby

Vysvěcení rotundy na Řípu bylo jen jednou z mnoha aktivit, kterou tehdy olomoucký biskup zastiňoval pražského kolegu. Biskup Jindřich Zdík (1083 - 25. 6. 1150) se rychle vypracoval mezi největší osobnosti nejen české a moravské politické a společenské scény.  Jelikož se snažil vymanit církev z vlivu lokálních velmožů, včetně údělných knížat, o to ochotněji spolupracoval s knížetem pražským. Jindřich Zdík byl velmi zcestovalý, několikrát navštívil Jeruzalém, vyskytoval se v Římě, účastnil se druhého lateránského koncilu. Dopisoval si s papeži, přártelil se s další velkou osobností své doby, sv. Bernardem z Clairvaux, jednal s panovníky, působil i v zahraničí jako diplomat. Do českých zemí přivedl tehdy progresivní řeholní řád premonstrátů, kromě jiného spolu s panovníkem založil Strahovský klášter. Tam byl po smrti v roce 1050 také na vlastní přání pohřben. V Olomouci založil kapitulní knihovnu a písárnu (skriptorium). Ve skriptoriu vznikl například kodex Olomoucké horologium nebo Olomoucký kolektář a mnohé další listiny.

Po dlouhá léta svého episkopátu (1126-1150) byl spojencem českých knížat a často míval napjaté vztahy s moravskými údělníky. V Olomouci po něm zůstal nádherný románský Zdíkův palác, což je jedna z nejúžasnějších památek románské architektury střední Evropy, a také četná privilegia pro olomoucké biskupství, včetně vynětí biskupských statků a poddaných z jurisdikce zemských pánů a práva razit vlastní mince. Jindřich Zdík rovněž v roce 1131 vysvětil olomouckou katedrálu a o deset let později k ní přenesl sídlo biskupa od staršího kostela svatého Petra. U katedrály zřídil dvanáctičlennou metropolitní kapitulu, u původní katedrály svatého Petra ponechal starou kapitulu po dobu dožití členů tamní kapituly. Snažil se prosazovat tehdy ještě nesamozřejmý celibát u kněží, členy kapituly inspiroval ke společnému životu, podobnému životu řeholníků. 

Rotunda na hoře Říp je zasvěcená dvěma světcům, svatému Jiří a svatému Vojtěchovi. Historikové se neshodnou na důvodu, proč nese rotunda patrocinium hned dvou světců, ani na tom, které z nich je starší. Jisté je, že Vojtěch má významný vztah k českému národu i k události, kterou rotunda připomíná, svatý Jiří je zase mytickým drakobijcem, krotitelem pohanských mystických sil i patronem orby, což může připomínat legendární původ Přemyslovců. Vojtěchovi byla rotunda patrně zasvěcena už v 11. století, svatý Jiří se k němu přidal později. O Řípu jakožto klíčovém mýtickém místě pro ranně středověký český národ hovoří už kronikář Kosmas, který připomíná legendu o praotci Čechovi. Říp, byť sám byl dlouho bez osídlení, se tyčil uprostřed území, obývaného Slovany po příchodu do našich zemí a byl tedy vnímán jako jakýsi archetypální střed jejich tehdejšího světa.