Olomoucké divadlo postavil před 190 lety stejný muž jako lednicko-valtický areál

Chybová zpráva

  • Deprecated function: Function create_function() is deprecated ve funkci eval() (řádek: 1 v souboru /var/www/clients/client0/web26/web/modules/php/php.module(80) : eval()'d code).
  • Deprecated function: The each() function is deprecated. This message will be suppressed on further calls ve funkci _taxonomy_menu_trails_menu_breadcrumb_alter() (řádek: 436 v souboru /var/www/clients/client0/web26/web/sites/all/modules/taxonomy_menu_trails/taxonomy_menu_trails.inc).
Neděle, 11.10.2020

Divadlo Oldřicha Stibora, Městské divadlo, Stadtliche Theater a úplně na začátku Königlich Städtischen Nationaltheater Olmütz. Výčet názvů instituce, která my známe jako Moravské divadlo Olomouc, svědčí o dlouhé a pestré historii. Tato pamětihodná a všeobecně ctěná instituce oslaví v tomto období dvě velká výročí. Hodně se teď hovoří o jubileu stoletém, které se týká české éry divadla na Horním náměstí. Jenže zdobná budova naproti radnici slaví nyní i další výročí – dne 4. října to bylo přesně 190 let, kdy bylo divadlo na náměstí postaveno a do jeho hlediště poprvé usedli zvědaví diváci. Tento moment patří v kulturních dějinách města k velmi důležitým a připomenutí si zaslouží.

Když se součástí divadelních představení v dosavadních prostorách nad Masnými krámy stával silný zápach z desítek řeznických krámů, nebylo to úplně ono. „Divadlo v Olomouci je nuzná budova, kam byly múzy umístěny jen z nutnosti. Pod scénou jsou masné lávky, kde se živí hmyz a šíří zápach. Vstup do divadla je na Dolním náměstí a k divadlu se stoupá po 2 dřevěných schodištích s ohrožením života a dalšími schody k lóžím a ke galerii. Celek je sbitý ze dřeva, hrozí velké nebezpečí požáru a při velkém náporu lidí by mohlo jít o život,“ napsal roku 1788 Johann Alexis Eckberger. Reprezentativní divadlo si měšťané v Olomouci představovali jinak a přáli si ho stále intenzivněji. Tím spíš, že jiná velká města v monarchii už v první čtvrtině 19. století nóbl divadla měla, a olomoucké měšťanstvo si velmi rádo připomínalo slavnější časy, kdy Olomouc bývala nejvýstavnějším městem na Moravě.

Ve 20. letech dospělo chátrání provizorního divadla na Dolním náměstí tak daleko, že radnice rozhodla opravdu vybudovat nové reprezentativní divadlo přímo na náměstí Horním. Nabízel se k tomu pozemek po tzv. Modrém domě, kde po staletí sídlili velitelé olomoucké pevnosti. Jelikož velitelé touto dobou už využívali jinou rezidenci v Edelmannově paláci (včetně slavného maršála Radeckého) a Modrý dům byl v žalostném stavu, rozhodlo se o jeho demolici. V letech 1828 až 1830 tak v proluce po zbouraném domě vzniklo krásné nové divadlo s dostatečnou kapacitou – pojmulo tehdy 900 až 1000 diváků! Jen pro srovnání, dnešní kapacita hlediště je 420 diváků. Tento rozdíl je dán nejen pozdějšími stavebními úpravami, ale zejména tím, že se tehdy prodávala velká část vstupenek na stání.

Kdo nové divadlo projektoval? Jméno architekta asi většině laiků nic neřekne, to ovšem nic neubírá na jeho velké kvalitě. Architekt Josef Kornhäusel byl totiž nejen zkušeným autorem projektů jiných městských divadel, ale především byl výrazným spoluautorem unikátního Lednicko-valtického areálu. Ve funkci stavebního ředitele knížete z Lichtenštejnu například přestavěl zámek v Lednici v empírovém slohu, v Lednicko-valtickém areálu projektoval Rybniční zámek (1814-1816) a Apollónův chrám (1817-1819).

Budovu divadla na Horním náměstí navrhl v ladném a ušlechtilém klasicistním slohu, citlivě ji zasadil do stávající zástavby. Budova nikterak nenarušuje ráz náměstí, přitom ale jasně upoutává a dává najevo, že je něčím více než měšťanským domem. Strojní zařízení divadla dodala firma Leining z Vídně, výmalbu provedl Matyáš Josef Gail a obří lustr v hlavním sále obstaral olomoucký sklenář Antonín Zbitek. Stavba stála prý téměř 76 tisíc zlatých, za což Olomouc získala skutečně důstojnou a honosnou divadelní budovu.

Jako první zde bylo 4. října 1830, v den svátku císaře Františka I., provedeno představení Der Samtschuh (Sametový střevíc). Následovala dušičková hra autora Ernsta Raupacha Mlynář a jeho dítě, později často reprízovaná v německém i českém provedení. Hrdí Olomoučané tak konečně dostali své reprezentativní městské divadlo. O osmnáct let později se ostatně do jeho lóže usadili i členové císařského dvora, který na přelomu let 1848 a 1849 osm měsíců pobýval.

V následujících 190 letech se divadlo mnohokrát změnilo, proměňovalo se jeho průčelí i interiér, zázemí i repertoár, měnil se název a také umělecké vedení, divadlo bylo nejdřív německé, od roku 1920 české… přes všechny tyto změny je to ale už 190 let krásné městské divadlo na Horním náměstí.

Zajímavosti

Z prvního divadla zbylo jen schodiště

Historie olomouckého divadla sahá ještě mnohem hlouběji do historie. Od druhé poloviny 18. století až do roku 1827 se hrávalo v jiném divadle, které bychom dnes ovšem hledali marně. Na jeho místě je totiž nepálská restaurace nad Masnými krámy na Dolním náměstí. Časy, kdy sem měšťané chodívali na veselohry či opery, dodnes připomíná venkovní dvouramenné schodiště, jinak už jen drobné detaily, kterých si laik nevšimne. Divadlo o kapacitě přibližně 350 diváků zřídilo v roce 1770 město nákladem 10 tisíc zlatých. Byl v něm parter a dvě pořadí lóží včetně čestné lóže.

Divadelní představení se ale už dříve hrávala například na biskupském a arcibiskupském dvoře nebo v klášteře Hradisko, kde jedno představení zhlédla dokonce i Marie Terezie, a připravovali je také studenti olomoucké univerzity či studenti církevních středních škol.

Rudolf Jan divadlu pomohl

Stavbě olomouckého městského divadla výrazně pomohl olomoucký arcibiskup a habsburský princ Rudolf Jan. Nejprve u něho podal olomoucký lékárník Johann Schrötter protest proti průtahům s povolením stavby ze strany moravské zemské vlády v Brně. Arcibiskup si proto vyžádal audienci u vídeňského císařského dvora, načež se situace změnila. Zbytky Modrého domu byly roku 1827 zbourány a v květnu 1828 začala skutečně stavba divadla. Poté ještě přispěl finančně a dodávkami dřeva na stavbu divadelní budovy.

Text vyšel v časopise Olomoucký Senior 1-2020

Fotogalerie: 
Autor: 
(MB)