Cesta do hlubin študákovy duše nebo Škola základ života. Máte rádi filmy pro pamětníky ze středoškolského prostředí? Potom nemůžete nechat bez povšimnutí nový počin nakladatelství Tichák a Burian. Na pultech knihkupectví se nově objevuje úžasné dílko, které popisuje přesně takovou střední školu, ovšem na rozdíl od filmu pro pamětníky jde o zcela autentický popis života jedné třídy slovanského gymnázia z přelomu 30. a 40. let.

Kniha Horibile visu, Léta bohatýrská, je soupisem vzpomínek velkého olomouckého rodáka Leopolda Pospíšila. Profesor Pospíšil, ve vědeckém světě známý jako zakladatel disciplíny právní antropologie, si vybudoval světové renomé jako vědec i jako učitel několika amerických prezidentů až v emigraci v zámoří. Všechny základy pro svou akademickou kariéru ale načerpal už v Olomouci, jako student českého reálného gymnázia, předchůdce dnešního Slovanského gymnázia.

V jeho vzpomínkách je bezpočet humorných historek, možná ještě zábavnějších než ve výše zmíněných filmových klasikách. Vzhledem k tomu, že dobu studií protnul i zánik republiky a německá okupace, objevují se mezitím i děsivé momenty, kdy například někteří spolužáci mizí za ploty koncentračních táborů. Třída Leopolda Pospíšila bývala sice na gymnáziu proslulá svými darebáctvími, ale současně i nejvýraznějším odporem k okupantům. Nejeden ze studentů to zaplatil i vlastním životem. A sám Leopold Pospíšil pak je důkazem, že odpor k totalitě se týkal stejně tak nacismu jako později instalovaného komunismu. On sám utekl z Československa doslova za pět minut dvanáct ve chvíli, kdy jej v únoru 1948 chtěla komunistická bezpečnost jako jednoho z nejhlasitějších studentských zastánců demokracie zatknout či zlikvidovat. Jeho kamarád, slavný letec Josef Bryks, Pospíšilovo varování tehdy neposlechl a místo okamžitého útěku se vrátil ještě domů, a skončil v komunistických lágrech, kde jej utýrali k smrti.

Kniha Léta bohatýrská je skvělou živou kronikou přelomu třicátých a čtyřicátých let v Olomouci. Na pozadí příběhů, které každého zaručeně rozesmějí, najdou čtenáři i autentické postřehy, zachycující tuto pohnutou dobu. Dozvíte se, jak gymnazisté válčili ve třídě polínky, jak bojovali s velice přísným profesorským sborem, jak na starém olomouckém koupališti málem utopili manželku jednoho vysokého důstojníka, ale současně, jakoby mimoděk, zazní i připomínka, který ze spolužáků skončil v koncentračním táboře nebo kterého nacisté oběsili. 

Pro lepší představu přinášíme náhodně vybranou ukázku z knihy. Jen dodáme, že publikace je k dostání v knihkupectví Kosmas.

„Daleko nezapomenutelnější byl pokus s vývojem smrtelného plynu chlóru. Tento strašný plyn, jak nám vysvětlil pan profesor Šouba, byl použit v první světové válce s devastujícím účinkem. Aby pokus probíhal zdárně, Rusek byl povolán, aby demonstroval vývin zhoubného plynu štěrchaje zkumavkou s tou strašnou chemikálií nad kahanem.

Za Ruskem a kahanem byla bílá plenta, aby studentstvo mohlo pokus dobře sledovat. Pan profesor se náležitě zdekoval ke dveřím, aby jimi mohl uprchnout, kdyby se pokus nepovedl a něco vybuchlo. Tedy aby mohl rychle vyvětrat třídu a zachránit mladé životy. Musím ještě dodat, že tento pokus se odehrával v době, kdy Říše bojovala za záchranu Evropy a zatemnění v hodinách večerních a nočních bylo v plném proudu a ovšem povinné. Pokus probíhal zdárně, Rusek zdatně štěrchal zkumavkou, aby studenstvo mohlo dobře zřít žlutozelený oheň smrtelného plynu. A tu se přihodilo něco neočekávaného.

Jeden z nás, a zlí jazykové tvrdí, že jsem to byl já, co normálně seděl v druhé lavici posluchárny, se ani ne tak z obavy ze smrtelného plynu jako z čertoviny přesunul do poslední, nejvýše položené lavice posluchárny. Tam se stal sousedem známého to bohatýra Něguše. Když během pokusu vložil ruku do přihrádky lavice, nahmátl krajíček zapomenutého a na kost ztvrdlého chleba. V bujarosti se vsadil s Něgušem, že Ruskovi tou skývou chleba zkumavku odstřelí. Švihl vodorovně tímto projektilem ve směru dole položené katedry. Krajíček chleba byl umělecky vržen na plocho a podle zákona aerodynamiky rotuje plachtil na vzdušném polštáři dolů k Ruskovi, a jako by byl vržen čarostřelcem, vlastně čarohodcem, vyrazil Ruskovi zkumavku z ruky.

Ó hrůzo! Střepiny zkumavky s chemikáliemi se rozprskly na bílé plachtě, dávajíce tak třídě dobrý příklad nebezpečí, jemuž čelí naši ochránci na Východní frontě. Rusek pohotově uskočil a pan profesor byl tak šokován, že ztuhl a zapomněl otevřít dveře na chodbu. Třída zato reagovala za dané situace rozumně a podle předpisů nabiflované letecké obrany. Nejdříve jeden z nás vykřikl: „Zatemnit!“ A jeden student, poslušen rozkazu, skočil a zhasl světlo. A tu zase jiný uvědomělý kolega vydal zásadně humánní rozkaz: „Napřed zachraňte ženy a děti.“ Načež několik samaritánů se vrhlo ve tmě na ženy, tedy naše kolegyně, ve snaze vyvést je z nebezpečí. Za tuto obětavou akci, hrdinství a sebeobětování kolegyně začaly své zachránce ve tmě mlátit a lískat.

Jeden z vřískajících zachránců velmi hlasově vynikal. I ukázalo se, že potmě si to nějak spletl a zachraňoval nejméně o hlavu větší a svalově vyspělou Alenu Hoplíčkovou. Tato statná žena, jak se ukázalo, když se zase rozsvítilo, držela nešťastníka za límec a pravicí mu dávala nemilosrdně sportovně zakázané rány do oblasti ledvin. Inu, záchrana žen byla úspěšná, ženám se nic nestalo, pouze pár zachránců bylo pořádně zbito.

Pan profesor nemohl pochopit ani vysvětlit, jak ta zkumavka mohla vybuchnout. No, záhady se dějí i v moderní chemii. Jen Rusek trval na tom, že čarostřelci rozmlátí hubu. Ale byv si vědom zdařilosti pokusu s plynem a důkazu připravenosti třídy v kritické situaci, od násilí upustil.“