Ve věku jednadevadesáti let zemřel ve čtvrtek 15. června 2017 jeden z nejvýznamnějších českých sochařů Olbram Zoubek. Pro Olomouc má tato smutná zpráva jednu významovou rovinu navíc – Olbram Zoubek měl totiž k Olomouci specifický vztah.

Když na začátku padesátých let dokončoval Olbram Zoubek studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, dostal nabídku, aby se spolu se svou ženou Evou Kmentovou podílel na tvorbě soch pro rekonstruovaný olomoucký orloj. Nejenže několik soch vytvořil, ale sám dokonce k některým stál modelem. Byť se ještě před dokončením orloje rozešel ve zlém s vedoucí sochařských prací Marií Svolinskou, k Olomouci měl i nadále osobní vztah. Mimo jiné zde ve velkém stylu oslavil osmaosmdesáté narozeniny a ještě vloni měl další velkou výstavu, v obou případech v galerii Mona Lisa.

Před necelými vyšel v Radničních listech Olomouc rozhovor s Olbramem Zoubkem, v němž obšírně popisuje okolnosti vzniku olomouckého orloje. Sochař v rozhovoru mimo jiné přesně předpověděl, že tehdy připravovaná socha umučeného kněze Josefa Toufara bude jeho posledním dílem. Socha této oběti komunistického násilí byla odhalena letos v únoru a je tak skutečně posledním Zoubkovým dílem.

Se souhlasem autora přetiskujeme rozhovor, který vyšel v srpnu 2015 v Radničních listech. 

Orloj mohl vypadat jinak, je to škoda, říká sochař Olbram Zoubek

Sochaře Olbrama Zoubka zná u nás takřka každý, patří mezi nejznámější české výtvarníky. Málokdo přitom však ví, že Olbram Zoubek zanechal stopu i v Olomouci, ačkoliv pod ní není a nikdy nebyl podepsaný. Jako mladý výtvarník totiž vyslyšel nabídku manželky Karla Svolinského a pomáhal jí s tvorbou figur do nového olomouckého orloje.

Mohl byste osvětlit, jak to tehdy v 50. letech vlastně bylo s olomouckým orlojem a jak jste se na něm podílel? 
Když dovolíte, začnu trochu ze široka. Profesor František Kment, otec mé první ženy Evy, byl spolužákem Karla Svolinského. V té škole, byla to umělecká průmyslovka, se jednak seznámil Svolinský s mým budoucím tchánem a také tam poznal svou ženu Marii. To byla dcera generála z dobré, bohaté rodiny, zatímco Svolinský začínal jako chudičký proletář. Ona si dala podmínku, že ji jako sochařku přibere ke své práci. Byla sochařka, ale ve skutečnosti to neuměla. Žila jako dáma, generálská dcera, a profesi se nevěnovala. Přesto ji Svolinský přibral k práci na olomouckém orloji, na sochařskou část. A právě v té době jsme my s Evou dokončovali školu, když přišel Karel Svolinský za mým tchánem a ptá se ho: Je tvoje dcera dost trpělivá? Profesor Kment odpověděl, že ano. A chtěla by pomáhat mé ženě na tom olomouckém orloji? My jsme v tom cítili příležitost vydělat si nějaké peníze a současně získat praxi, takže jsme si plácli. A tak začalo peklo.

V jakém smyslu? Paní Svolinská byla tak nesnesitelná? 
Bylo to hrozné. Problém byl prostě v tom, že ona sama nic neuměla, nás ale musela korigovat. Práci jsme si vzali k nám do našeho ateliéru v Praze na Žižkově. Třikrát týdně k nám docházela, pochodovala ateliérem ve vysokých holínkách, dupala jako voják, udílela rozkazy a měnila, co jsme udělali. Bylo to opravdu nepříjemné. Jednou spustila úplný poplach. Rozčilená Svolinská volala do školy tchánovi, tehdy totiž ještě nebyly v domácnostech běžně telefony, že se stalo něco hrozného a že musíme přijít. Tchán tím pověřil svou manželku, to byla stará, špatně pohyblivá dáma, přesto honem pospíchala k nám, aby nám oznámila, že nastala nějaká tragédie. My jsme tedy šli za Svolinskou do ateliéru, co že se děje, a konečně jsme zjistili, o jakou pohromu šlo. Figurka truhláře měla v ruce mezi prsty takové maličké kladívko. Když Svolinská sochu namáčela, přemočila ji, ruka s kladívkem se změnila v bláto a odpadla. A kvůli tomu takový šílený poplach…

Jak ta práce vlastně technicky probíhala? 
Paní Svolinská si vybrala modely, kromě jiných i mě a Evu, nastavila nás do patřičných poloh a nechala si nás nafotit ze dvanácti stran. Ty fotografie pak dala pod sklo a začala podle nich z plastelíny modelovat malé figurky. Naším úkolem bylo přenést je do požadované velikosti šestašedesáti centimetrů, ty jsme pod jejím dozorem vymodelovali v hlíně, odlili do sádry a vyřezávali ze dřeva.

Vy jste ale práci pro Marii Svolinskou nakonec nedokončili, rozešli jste se ve zlém… 
Ano. Udělal jsem asi čtyři figury, Eva taky čtyři, odlil jsem je, mezitím přibrali na vyřezávání dalšího kolegu, výborného řezbáře. No a já se Svolinskou jsme se tehdy velice pohádali. Nakonec kvůli penězům, což mě dodatečně mrzí, protože rozejít jsme se měli z úplně jiných důvodů. Kdyby nás nechala dělat práci naším tempem a podle našich představ, byla by to zajímavá, dobrá zakázka. Jenomže ona trvala na hloupostech typu tkaniček u bot, které samozřejmě na té soše z náměstí nejsou vidět, a naopak vůbec nebrala ohled na to, že ty sochy nemohou být striktně realistické. Například že je třeba brát v potaz podhled, protože se na ně lidé dívají zespodu. Sochy měly být vykloněné, měly mít velké hlavy, aby to zdola působilo lépe. Ona trvala na striktně realistických, konvenčních, hloupých figurkách.

Takže vás nenechala projevit vaše výtvarné názory? 
Vůbec ne! Myslím, že je to škoda, ty sochy mohly být jiné, než jaké tam jsou dnes. Orloj mohl mít úplně jinou uměleckou hodnotu.

A ty finanční důvody vaší hádky byly jaké? 
Zakázka na orloj byla opravdu velká a lukrativní. Daně se platily podle velikosti zakázky. Paní Svolinská se snažila zaplatit daně menší, a po nás tedy chtěla, abychom zakázku rozdělili a my se na ní podíleli. To by nám ale nezůstalo už z toho honoráře, co nám dávala, skoro nic. Proto jsem se s ní pohádal, a tím všechna spolupráce asi ve třetině skončila. Tchána to hrozně mrzelo, ale už se nedalo nic dělat. Vzniklo z toho nepřátelství, já jsem s ní už dál nemluvil a i vztah mezi tchánem Kmentem a Svolinským ochladl. Svolinské jsem pak potkal za mnoho let na jedné recepci, oba to byli už stařečci. Šel jsem k nim, paní Svolinská byla milá, a tak jsme se nakonec udobřili. Jsem tomu rád.

Orloj byl na začátku vaší kariéry. Nemohla ta hádka ovlivnit vaši další profesní dráhu? 
Ne, na to paní Svolinská neměla vliv, nebyla to skutečná sochařka. Nebýt Svolinského, k takové prestižní zakázce by se nedostala. Svolinský by mi kariéru pokazit mohl, kdyby chtěl, jenže on nebyl zlý, a navíc dobře věděl, že to byla její vina.

Brali jste to od počátku jen jako příležitost vydělat peníze, nebo i jako možnost profesně vyrůst? 
V první řadě výdělek a samozřejmě jsme si mysleli, že se na tom vyžijeme také profesně. Čekali jsme, že na orloji zanecháme nějaký svůj otisk. Jenže k tomu nakonec nedošlo.

Když jste pak přijel do Olomouce a viděl orloj, s jakými pocity jste se na něj díval? 
Dal se i na začátku padesátých let udělat orloj umělecky kvalitněji? Pokud jde o výtvarné provedení mozaiky, kterou tam provedl Karel Svolinský, tedy například chemik a zemědělec, to bylo politické zadání, tam on moc prostoru pro vlastní kreativitu neměl. Svolinská ale prostor měla, ty sochy se daly udělat sochařsky kvalitně. Mohly tam klidně být sochy pracujících, v tom není problém, ale měly být udělané sochařsky kvalitně, zatímco ve skutečnosti tam jsou školsky pojatí panáci.

Vás tedy k Olomouci pojí osobní, i když ne moc veselá vzpomínka. Když se řekne Olomouc, vybaví se vám i nějaké jiné sochařské dílo? 
Například ty barokní kašny, které v Olomouci jsou, ty jsou skutečně nádherné. To je krásná práce. K nim přibyla ještě nová, taky vydařená kašna od Ivana Theimera. Pak je tam ten ohromný sloup Nejsvětější Trojice. Já mám rád figurativní sochařství a to v Olomouci je. Nemám naopak moc v lásce to příliš moderní, konceptuální umění. To jde mimo mě.

Vy sám jste v Olomouci měl také několik výstav. Myslím, že si Olomoučané pamatují i výstavu, kterou vám před pár lety uspořádali v galerii Mona Lisa k narozeninám… 
Vy myslíte tu vernisáž s polonahými děvčaty? Ano, s galeristou Liborem Gronským se známe dlouhá léta a tohle bylo jeho překvapení, které pro mě přichystal. Byla to moc pěkná akce, dámy nazdobené bronzovou barvou měly takový umělecký rozměr, mělo to ale jeden háček. Po slavnostním zahájení mě pak posadili stranou s těmi krásnými děvčaty, abych si to tedy jako oslavenec užil. Zkusil jsem si s nimi povídat, jenže ony nebyly zrovna moc k řeči. Vypadaly velmi dobře, a i když byly nahoře nahé, tak díky tomu nabarvení na bronz nahota ztrácí jakoukoliv vulgaritu. Na povídání ale vážně nebyly…

Můžete prozradit, na čem právě teď pracujete? 
Myslím teď na pátera Josefa Toufara (pozn. redakce: farář Toufar byl obětí komunistické justice v rámci vykonstruovaného procesu a tzv. Číhošťského zázraku). Začal jsem na tom pracovat, bude to moje poslední socha. Byl jsem se už dvakrát podívat v Číhošti, kde se ten příběh odehrál, a pořád na to teď myslím. Mám ta pietní místa rád. Nabízelo by se taky, aby byla socha umístěna v Zahrádce, kde Toufar působil výrazně delší dobu než v Číhošti a kde zanechal velkou stopu. Místo, kde socha bude stát, zatím ještě určeno není.

A jak to vlastně vzniká, taková myšlenka? Někdo si u vás to dílo objedná? 
Ne, to je moje vlastní iniciativa. Mám tu výhodu, že nemusím čekat na peníze, udělám tu sochu zadarmo na vlastní náklady. Četl jsem knihu Miloše Doležala Jako bychom dnes zemřít měli. To mě oslovilo, musel jsem na to myslet a rozhodl jsem se udělat Toufarovi pomník. Pracuju na tom, udělal jsem skicu, zatím ale pořád přesně nevím, jak ztvárnit jeho podobu. Jeho reálná podoba je samozřejmě známá, ale to nemyslím. Nakonec se asi nechám překvapit, co z toho vzejde. Jsem na sebe zvědav.

Vás stále ještě překvapují výsledky vaší práce? A v jakém směru? 
Někdy příjemně, často negativně. Ale už jsem na sebe méně přísný než dřív, už jsem za ta léta okoral.

OLBRAM ZOUBEK

• narozen 21. dubna 1926 v Praze, zemřel 15. 6. 2017
• byl jedním z nejvýznamnějších českých sochařů
• roku 1952 absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou
• spolu s první manželkou a spolužačkou z vysoké školy Evou Kmentovou se podílel na rekonstrukci olomouckého orloje
• věnoval se restaurování sgrafit a kamene
• je autorem řady známých pomníků ve veřejném prostoru
• v roce 1969 odlil posmrtnou masku Jana Palacha
• v 70. letech pracoval dlouhodobě na restaurování renesančních sgrafit litomyšlského zámku, zde po smrti manželky potkal Marii, svou druhou manželku