ROZHOVOR

Tahle slečna bude jednou zpívat v Mozartově Salzburku. Na to můžete vzít jed, že se prosadí. Juliana Synková z Olomouce má všechny předpoklady k tomu, aby se prosadila ve světě operního zpěvu. V operách vystupuje už od svých šesti let, dnes patří ke stálicím na pódiu Olomouckých barokních slavností, jejím snem je být operní pěvkyní v Salzburku. Potenciální budoucí pěvecká hvězda Juliana Synková má za sebou už spoustu úspěchů v nejrůznějších soutěžích, zpívala na prknech Moravského divadla stejně jako pod širým nebem na Horním náměstí, má velké množství zkušeností, a přitom jí je teprve osmnáct let a čeká ji poslední ročník gymnázia a maturita.

V porovnání se spolužáky měla prázdniny dost nabité. Většinu července probíhaly právě Olomoucké barokní slavnosti, srpen trávila na měsíčním pěveckém kurzu v Německu. Rodiče prý nebyli z její představy o pěvecké kariéře moc nadšení, na druhou stranu jí ale pomáhají ze všech sil a podporují ji. „Když mě máma viděla na barokních slavnostech, říkala mi potom, že viděla úplně jiného člověka, že jsem zářila a vypadala úplně jinak, než když se doma učím třeba matematiku,“ říká Juliana Synková.

Jak vnímáte svou dosavadní pěveckou dráhu?

Vnímám to tak, že jsem měla prozatím dost velké štěstí. Prozatím nespoléhám na to, že bych byla nějak extra dobrá nebo měla nějakou speciální techniku, vsázím asi hodně na věk. Mladé holce se technické chyby totiž ještě odpouští. A taky musím říct, že mi hodně moc pomohl Tomáš Hanzlík (pozn. red.: vedoucí Ensemble Damian, skladatel a hudebník), to je takový můj hudební otec. Ukázal mi cestu a pomohl mi dostat se k určitým zpěvákům, za nimiž dojíždím, a dávají mi lekce zpěvu. Pomáhá mi i to, že mohu do samotného zpěvu zapojit herectví. Upřímně řečeno, samotný zpěv by mě zase až tolik nebavil, důležitá je pro mě rozhodně i vizuální stránka.

To vás tedy určitě musí bavit barokní opery… Výraz interpretů je v nich stejně důležitý jako zpěv.

Ano, to je ono. Přesně takové jsou barokní opery. Na barokní opeře je podle Tomáše Hanzlíka možná důležitější herectví než zpěv. U klasické opery člověk očekává výborný zpěv, herecký výkon se už tolik neočekává. U barokní opery to je jinak. Tomáš Hanzlík mi říká, že musím hned na začátku zaujmout vizuální stránkou.

Řekla jste, že je pan Hanzlík váš hudební otec. Můžete to nějak upřesnit?

Moje mamka byla stejně jako pan Hanzlík u vzniku Ensemble Damian. Právě ta mě potom přivedla k jeho dětské opeře. On napsal novou dětskou operu Tvarůžkové ódy, ve které zpívaly děti z nižšího stupně Slovanského gymnázia. Mně bylo šest let a opera se mi hned moc zalíbila, zpívala jsem si ty melodie v autě i doma, a tak jsem dostala možnost hned v šesti letech se do té opery zapojit. Zpívali tam studenti Slovanského gymnázia od dvanácti do osmnácti let a já šestiletá. Neuměla jsem ještě ani číst, učila jsem se to z poslechu. Tomáš Hanzlík mě od začátku učil, pomáhal mi, vlastně mě takto připoutal k hudbě.

Zpíváte od šesti let, znamená to tedy, že jste taky odmalička navštěvovala některou zušku?

Ne, to ne, do Žerotína jsem začala chodit až ve dvanácti. Od těch šesti let jsem chodila do dětské opery, to mě moc bavilo, David Hrbek vždycky napsal libreto a Tomáš Hanzlík hudbu, a tak jsme nacvičovali různé opery. Do deseti let jsem chodila taky do Campanelly. Teprve až jsem byla starší, napadlo mě, že bych mohla zkusit i sólový zpěv. Proto jsem se pak rozhodla přihlásit do Žerotína.

Slovanské gymnázium je po hudební stránce asi dost silné, že?

Ano, kromě Tomáše Hanzlíka, který měl na starosti nižší ročníky, tam působí mimo jiné i Honza Gottwald (pozn. red.: koncertní i chrámový varhaník, hlavní arcidiecézní organolog, hudební pedagog), který vyučoval vyšší ročníky. Je fakt, že takovou hudební sestavu na každém gymnáziu nemají.

Dnes už se věnujete studiu zpěvu intenzivně, máte i soukromé kurzy? Teď jedete do Německa…

V Německu budu mít měsíční kurz zpěvu a kurz němčiny. Chci se v němčině zdokonalit. Jinak zpěv studuji stále v Žerotíně u Markéty Israel Večeřové a dojíždím na hodiny k Lucii Rozsnyo do Brna. Tyto dvě učitelky jsou zároveň taky zpěvačkami z Olomouckých barokních slavností.

Od mala se pohybujete v kolektivu starších lidí, jak v dětské opeře, kde byli starší studenti, tak i v Ensemble Damian, kde jsou skoro všichni dospělí. Nemáte potom náhodou trable v kontaktu s vrstevníky?

Rozhodně to člověka ovlivní. Musím přiznat, že si ve většině věcí asi opravdu líp rozumím se staršími než s vrstevníky. Nějak moc mě ani neláká chodit pařit se spolužáky. Ale samozřejmě s nimi normálně vycházím, jen se asi docela míjíme v tématech.

Takže večer jdete pařit spíš se staršími kolegy než se spolužáky…

To asi ano. Jsme si bližší. S kolegy umělci trávíte hodně času. Jaké to tedy je pohybovat se takhle dlouho mezi staršími? Na začátku samozřejmě je nějaký odstup, musím si uvědomovat, že na rozdíl od nich nemám nic vystudováno, nejdřív všem raději vykám, ale postupně se vztahy prohlubují a bariéry odpadávají a nakonec jsme jako taková velká rodina. Obzvláště letos jsme si na barokních slavnostech všichni bezvadně sedli.

Jak vnímáte jako umělkyně a účinkující Olomoucké barokní slavnosti? Cítíte, že mají nějaký progres?

Ze začátku jsem to vnímala jinak, brala jsem to skoro jako takovou komorní rodinnou záležitost, v Ensemble Damian jsme se všichni znali, a i v publiku na počátku byli rodinní příslušníci a známí. Dnes to je už kvalitní festival, na který bych klidně pozvala i lidi, které potkám teď v Německu. Asi to není srovnatelné třeba se Smetanovou Litomyšlí, ale rozhodně je to originální událost, kterou navíc Tomáš Hanzlík pokaždé něčím ozvláštňuje. Pokud je někde opera nuda, tady v našem případě to rozhodně neplatí. Sice nám někdy odborníci vyčítají, že se u nás opery zkracují, ale nevím, jestli by dnes někdo dokázal poslouchat a sledovat barokní operu čtyři hodiny. A to je skutečně standardní délka barokní opery. Jenže při nich tehdy diváci chodili, jedli a povídali si…

Teď vás čeká měsíc v Německu, potom maturitní ročník na gymnáziu. Už víte, co bude potom? Budete operní pěvkyní?

To ještě opravdu nevím. Budu se teprve rozhodovat. Mám docela strach z toho, že pěvecká a obecně umělecká hudební kariéra nejde moc dohromady s rodinou. Já bych přitom rozhodně chtěla rodinu, a i podle toho, co vidím okolo sebe, je hodně těžké to skloubit. Je to těžký výběr, koncertování na úkor rodiny nebo rodina na úkor zpěvu, protože je jasné, že vždycky bude jedno v popředí.

A co žánr? Zpíváte muzikálové i operní role. Co vám vyhovuje? Nebo jinak, je něco, čemu byste se chtěla vyhnout?

Asi ne, já bych ráda zkusila všechno. Nebránila bych se ničemu, klidně bych zkusila i pop nebo muzikál, moderna mi nevadí. Jednou bych chtěla zkusit i nějakou vrcholně romantickou operu, k tomu jsem se zatím nedostala. Jen si myslím, že se zpěváci, kteří tohle zpívají, rychleji zničí. Barokní opera je v tomto smyslu pro hlas hygieničtější a čistší.

Jste alt nebo soprán?

Já jsem mezzosoprán, to je takový nevděčný hlas, který zpívá to, co je zrovna potřeba. Je to barevný hlas, takže se dá použít různě. Vynikne pěkně v altu, ale nejsem čistě alt, a vynikne i v sopránu, ale nejsem soprán. Takže v praxi to je tak, že se trochu trápím v hloubkách i výškách, a nejlepší je to v tom středu, který jiným nesedí. Čistě mezzosopránových rolí moc není, takže musím vzít, co je zrovna potřeba.

Studujete Slovanské gymnázium. Jeho přínos pro hudbu jsme už připomněli, jak to je s pochopením ostatních pedagogů k vaší činnosti?

Mám zařízený individuální plán, často jsem chyběla, hodně jsem musela zpívat i mimo Olomouc. To znamená, že mám úlevu při zkoušení, pedagog mi říká předem, kdy budu zkoušená, a taky nepíšu přepadové testy. V tomhle směru nám škola dost vychází vstříc. Učitelé pro to mají pochopení, s těmi žádný problém nebyl, to spíš spolužáci se ze začátku dívali docela naštvaně. Já tedy nejsem sama, kdo má individuální plán, ale jsem jediná, kdo ho má kvůli zpěvu, ostatní jsou sportovci.

Škola vás tedy podporuje… a co rodina?

Rodina mně podporuje strašně moc. Moc se teda netváří na to, že bych jednou byla profesionální zpěvačkou, protože dobře vědí, co to obnáší, nicméně mě podporují. Vždyť to oni mě k hudbě dovedli. Jezdili se mnou na soutěže, pomáhají mi, platí mi kurzy… Rozumí tomu, jsou hudebníci. Mamka vede sbor Campanella, taťka učí hudebku na vysoké škole, mají pro mě pochopení.

Popusťme tedy uzdu fantazii, připusťme, že se rozhodnete pro dráhu zpěvačky. Jaký by byl potom váš sen?

Moc bych si přála vystupovat v Salzburku. Krásné město, mám ho v srdíčku. To je opravdu můj sen.

A až budete tou slavnou zpěvačkou ze Salzburku, přijedete někdy do Olomouce?

Samozřejmě, na barokní slavnosti do Olomouce se vždycky moc ráda vrátím! (smích…)

(mf)

Převzato z měsíčníku Zpravodaj školství 9/2018 se souhlasem autora