V Olomouci strávil jeden den a noc polský král Jan III. Sobieski, když v srpnu 1683 pospíchal za polsko-litevskými vojsky do bitvy o Vídeň. Místo jeho pobytu v Olomouci, dům na Horním náměstí 9, zdobí od 19. září nová pamětní deska, která tuto událost připomíná. Zhotovení této bronzové pamětní desky o rozměrech 50 x 70 centimetrů iniciovalo a financovalo Ministerstvo kultury a národního dědictví Polské republiky.

Při odhalení pamětní desky se ve středu odpoledne u někdejšího Dietrichštejnského paláce setkal primátor Olomouce a ministr kultury Antonín Staněk s polskou velvyslankyní, J. E. Barbarou Ćwioro a dalšími hosty. Odhalení desky uvedl proslovem právě primátor Antonín Staněk: „Toto místo, kde tehdy polský král s doprovodem přenocoval, je místem spojujícím. Ukazuje totiž naši společnou historii i společné myšlenky, které jsou dodnes pojítkem středoevropských národů. Jde o to, že tehdejší smrtelné ohrožení Vídně znamenalo stejně tak nebezpečí pro Olomouc a celou Moravu, a bylo i ohrožením pro polské království. Vítězství Jana Sobieského u Vídně současně znamenalo vítězství pro české země i pro Polsko.“

I když měl během cesty přes Moravu do Rakouska statečný polský král naspěch, v Olomouci 27. srpna přeci jen kromě přenocování zvládl i společenský program. Navštívil biskupskou rezidenci, jezuitskou kolej neboli univerzitu, mši v kostele Panny Marie Sněžné a také dnes již neexistující kostel Panny Marie Na Předhradí, kde se poklonil ostatkům mučedníka Jana Sarkandera. V dopise z cesty své manželce král napsal, že jej Olomoučané k jeho pramalé radosti ubytovali v domě přímo na náměstí tak, aby měl co nejlepší výhled na orloj, jehož otáčející se "marionetky" ho každou hodinu budily. Posteskl si také, že po celou cestu musí přijímat různé delegace se všemi poctami, jako by jel snad na svatbu a ne do války. Zkritizoval olomoucké obchodníky, že mají vysoké ceny, a naopak pochválil biskupský palác a univerzitu s tím, že takové stavby by klidně mohly stát i v Římě. Uvedl také, že jej otcové jezuité nazáývali spasitelem a že jej olomoucký lid vítal a spínal k němu ruce. 

Vojskům spojených sil polských, německých, litevských a rakouských se pak u Vídně podařilo porazit více než dvojnásobnou přesilu osmanské armády. Turci byli zatlačeni od Vídně zpět do Uher a bezprostřední hrozba tak díky bitvě, v níž spojeneckým jednotkám král Jan III. Sobieski velel, pominula. "Chtěla bych zdůraznit, že pokud by tehdy křesťanská vojska nezvítězila, velmi pravděpodobně bychom tady dnes nestáli, Evropa by vypadala úplně jinak a neexistovala by ani žádná Evropská unie," uvedla při odhalování desky velvyslankyně Polské republiky v ČR Barbara Ćwioro.

Dopis Jana Sobieského manželce ze 27. srpna 1683.

„Prostějov, dvě míle za Olomoucí k Mikulovu, 27. srpna 1683

Jediné potěšení duše i srdce, nejlíbeznější a nejmilovanější Maryšenko! Po návštěvě dam ve stodole u Opavy projeli jsme Opavou, městem zajisté příjemným, lidnatým, čistým; velkou míli odtamtud jsme přenocovali. Nazítří, když jsme projeli asi půldruhé míle velmi utěšenou krajinou, vjeli jsme do hor; zvláště jedna hora byla tuze srázná a kamenitá. Tam, v jednom městečku, kam jsme pozdě v noci ledva dorazili, zastihli jsme pana Schaffgotsche, jehož mi císař poslal naproti, a on mi tlumočil rady, nebo spíše impertinence, od svého dvora; a bude jich s každým dnem přibývat, jen co se císař přiblíží k Linci, tak mi předpovídá on i ostatní.

Nazítří jsme ještě asi tři míle projížděli horami, a když jsme z nich vyjeli, po míli rovné a krásné cesty jsme přijeli do Olomouce (to jest včera), hrubě unaveni pro ustavičné orace a spektákly, takže se na všední den musím oblékat jako na svatbu a přijíždět s kavalkádou jako ženich. K mému velkému utrpení musel jsem přenocovat ve městě. Ubytovali mě v takovém domě, kde byl pouze mázhaus a síň, jedno větší než druhé, a to kvůli tomu jejich nešťastnému orloji, abych na něj viděl, když se před odbíjením točí figurky kolem dokola jako pimprlata. Město je větší než Opava, ale lidé ne tak slušní; všecko je předrahé, a ani prodávat nechtěli. Pouze otcové jezuiti mi prokazovali velkou čest a nazývali mě – jak v oracích, tak na cedulích přibitých před oltářem – salvátorem. Dneska jsem byl u nich i v paláci biskupa, kterého tu není. Jedno i druhé by mohlo stát uprostřed Říma. Lidé nám tady blahořečí a spínají za nás ruce k Bohu.

Tady jsem dnes udělal zastávku, velmi znepokojen dopisem volyňského pana vojvody, který mi oznamuje, že vévoda Lotrinský od mostu, který stavějí proti Tullnu, znovu ustoupil zpátky k Prešpurku, kudy Thököly s Turky a Tatary vtrhl do Rakous a tam pálí a rabuje vesnice; k němu na můj rozkaz odjel volyňský pan vojvoda. V tu chvíli, kdy toto píšu, přišel list od pana vojvody, že vévoda Lotrinský už se s tím nepřítelem střetl. Originál toho dopisu Vám posílám, paní mého srdce, a sám, nemaje čas, končím jako vždy, líbám a milionkrát objímám veškeré Vaše půvaby, jediné mé srdce. Panu markýzi a své sestře ruku líbám. Děti objímám a z té duše líbám. Posílám Vám, paní mého srdce, originál dopisu od vévody Lotrinského.“

Foto a archivní ilustrace: MMOL/ Blanka Martinovská a archivy.olomouc.eu