I když se většina obyvatel českých zemí o Velikonocích tradičně nejvíc těší na velikonoční pondělí, vrchol těchto křesťanských svátků přichází ve skutečnosti dříve. Je jím noc z Bílé soboty na neděli, zvanou Boží hod velikonoční.

Jedná se o noc, kdy Kristus vstal z mrtvých a opustil hrob, do kterého jej jeho blízcí uložili v páteční večer po sejmutí z kříže. Nedělní Boží hod je tak šťastným závěrem dramatického týdenního velikonočního příběhu, který začíná na Květnou neděli. Ta zase připomíná Ježíšův příjezd do Jeruzaléma, kde jej lidé vítali zelenými ratolestmi. Dost možná ti stejní lidé, kteří potom o pár dní později volali po jeho ukřižování…

Kristus měl dle vlastních předpovědí i podle Písma svatého vstát z mrtvých třetího dne. Vzhledem k židovské tradici vnímání dnů, kdy den končí soumrakem a už večer a noc patří k následujícímu dni, se tedy tím třetím dnem myslí neděle, začínající právě už v sobotu večer. Podle teologů vstal Kristus z hrobu někdy během noci, protože časně ráno už byl hrob otevřený a prázdný. Existuje dokonce i popis toho, co se mělo v tuto noc odehrát.

Podle apokryfního Petrova v neděli nad ránem z nebe sestoupili dva muži v mocné záři a přišli k hrobu, který se sám otevřel. Vstoupili dovnitř. Vše toto nadpřirozené dění sledovala vyděšená hlídka římských vojáků, která měla Kristův hrob hlídat před možnými aktivitami jeho učedníků. „Když to oni vojáci spatřili, probudili setníka a starší. I oni tam byli na stráži. Zatím co vyprávěli, co spatřili, viděli zase vycházet z hrobu tři muže, dva (z nich) podpírali jednoho a kříž je následoval; a hlavy těch dvou sahaly až k nebi a hlava toho, kterého vedli za ruku, přesahovala nebesa. I slyšeli hlas z nebes říkající: “Kázal jsi zesnulým?” A od kříže byla slyšet odpověď: “Ano.”

Ve východním křesťanství se často zobrazuje i motiv sestoupení do pekel. To se mělo odehrávat právě v době, kdy byl Kristus pro vnější svět mrtvý a odpočíval v hrobě. V tuto výjimečnou dobu měl putovat do říše zemřelých a kázat tam jejich duším. 

Věřící slaví mší svatou i zajímavými lidovými tradicemi

Pro věřící je tedy velikonoční neděle dnem radosti a vítězství nad smrtí a temnotou. Za běžných okolností se odehrává velká mše svatá, samozřejmě také v katedrále svatého Václava v Olomouci. Letos je vše trochu jinak, bohoslužby se odehrávají bez účasti věřícího lidu a jsou přenášeny online. Další možnost nabízí TV Noe. Dnes přenášela od 11 hodin mši svatou s papežem Františkem z náměstí sv. Petra a v 18 hodin bude vysílat mši z kostela sv. Václava v Ostravě.

Boží hod velikonoční je už tradičně dnem pro návštěvu kostela, kde probíhá odnepaměti svěcení pokrmů, nejen velikonočních vajíček, ale třeba mazance, chleba či vína. Symbolickou část těchto posvěcených pokrmů pak hospodáři odnášeli na pole, do sadů či do studní, aby zajistili pro následující rok dobrou úrodu. Posvěcený pokrm dostávaly také návštěvy, které přišly na Velikonoce do rodiny. Existoval ještě další zajímavý zvyk, který už dnes skoro nikdo nezná. Šlo o společné pojídání vejce, uvařeného na Velký Pátek spolu s ratolestí vrby a jasanu. Tento zvyk měl zabránit tomu, aby se lidé v dalším roce sobě navzájem ztratili. 

Poznámka k použitým ilustracím

Obraz „Ukřižování z Nových Sadů

Pro ilustraci zde dnes využíváme fotografii oltářního obrazu s námětem klanění Svatému Kříži, tedy výjev z Velkého pátku. Tento krásný gotický obraz má přímou vazbu k Olomouci.

Jedná se o část velmi cenného deskového oltáře s námětem Adorace sv. Kříže, který vytvořil a namaloval Mistr Rajhradského oltáře pro kostel sv. Mořice v Olomouci. Potvrzují to písemné záznamy z roku 1424 a 1440. Odtud bylo pět desek oltáře roku 1784 při rekonstrukci kostela převedeno do obrazárny benediktinského kláštera v Rajhradě. Střední deska s Ukřižováním byla darována do nově postaveného kostela sv. Filipa v Nových Sadech u Olomouce. Zde ji roku 1935 objevil historik umění Albert Kutal, aby ji pak roku 1937 zakoupila Národní galerie Praha, kde je dodnes.

Anastasis(Vzkříšení)

K samotnému nedělnímu Božímu hodu velikonočnímu se vztahují obrazy vzkříšení Krista. Jde o velmi oblíbený a rozšířený námět, který se objevuje v západním i východním evropském výtvarném umění už od prvních staletí našeho letopočtu. Nebývá ovšem zobrazován samotný akt vzkříšení, ale spíše vystoupení z hrobky. Ve východní křesťanské liturgii je tento klíčový zázrak tradičně spojován s motivem Ježíšova sestoupení do pekel a vítězství nad smrtí, nebo se zjevením Krista po Vzkříšení.