Chtěl si jen tak zahrát fotbal, a nakonec se stal nejpopulárnějším členem tradičního ugandského fotbalového týmu. Z Ugandy je už mnoho let zpátky na Hané, nicméně na svou originální fotbalovou kariéru ve východoafrické zemi vzpomíná i dnes. S jedním ze spoluhráčů si ostatně stále dopisuje. Matouš Pelikán, který je dnes náměstkem olomouckého primátora, působil v Ugandě v roce 2007 jako dobrovolník a učitel angličtiny v rámci humanitárního projektu Adopce na dálku.

Nedávno jsme na stránkách Olomouckého Reje psali o olomouckém politikovi, který se v mládí úspěšně věnoval kulturistice. Mezi zdejšími politiky jsme pak našli dalšího sportovce, který má velmi zajímavou sportovní historii. Hrát fotbal s profi týmem kousek od Viktoriina jezera na hřištích, kde na fanoušky může spadnout těžký čáp marabu, jehož váhu neunese špatně zvolená větev, se jen tak někomu nepoštěstí. Matouš Pelikán tuhle vzpomínku má a rozhodně nelituje.

Do Kampaly, hlavního města čtyřicetimilionové Ugandy, přijel v roce 2007. Dva až tři dny v týdnu měl vyučovat zdejší děti angličtinu, které je v této bývalé britské kolonii stále úředním jazykem, a v dalším čase se věnoval administrativě projektu Adopce na dálku, registraci dětí a distribuci učebnic či matrací pro děti. Jelikož má Matouš Pelikán rád fotbal, šel se podívat na jedno místní hřiště, zda by měl možnost si tady někdy zahrát. Hned na začátku tady zažil dost fantastickou scénu.

Na hřiště, kde se zrovna hrálo, vtrhl rozzuřený býk. Kromě fotbalistů a diváků to pozorovali i mohutní čápi marabu. Asi aby lépe viděli, slétli se blíž k hřišti. A protože tihle nepříliš půvabní ptáci váží docela dost, občas pod některým z nich praskla větev a marabu i s větví tak spadl fanouškům málem na hlavu. Býka se nakonec podařilo zkrotit a nikomu se nic nestalo. Matouš se tady během krátké doby seznámil s místními fotbalisty a ti jej přizvali, aby s nimi hrál. Teprve později zjistil, že jde o dost zvučný tým Nsambya S.C., který sice tou dobou hrál druhou ligu, ale má v zemi velikou tradici, protože jej skotští misionáři založili už roku 1911 a je tak nejdéle fungujícím týmem v celé východní Africe! Klub navíc hrává v zeleno-bílých dresech, které mají už více než sto let připomínat prapůvodní inspiraci ve slavném skotském klubu Celtic Glasgow!

Jak se mu v druholigovém týmu dařilo? V utkáních, která se hrávala na hliněných hřištích před několika stovkami diváků, obvykle coby záložník spíše přihrával na góly, než že by je sám střílel. I tak byl ale velikou atrakcí. „Diváci na mě často volali Ronaldo! Jakožto jediný běloch v celé této druholigové soutěži jsem jim asi připadal podobně atraktivní jako ten slavný evropský fotbalista,“ říká s úsměvem Matouš Pelikán. Fotbal pro jeho ugandské kamarády byl ostatně dobrým prostředkem k identifikaci Pelikánovy země původu. Byť o České republice skoro nic nevěděli, všeobecně dobře znali některé naše hráče, například Tomáše Rosického a hlavně Petra Čecha. I když byl jeho klub v místní kopané pojmem, praxe se s tím, co znají evropští fotbalisté i v nižších soutěžích, nedala srovnat. Na venkovní utkání vyráželi hráči v malém náklaďáku, občas se jich sešlo méně, než bylo ke hře třeba, běžné bylo, že se tým sešel až těsně před začátkem hry nebo i s určitým zpožděním. Že by se fotbalem v druhé ugandské lize někdo živil, to je spíše úsměvná představa, ale pro všechny hráče bylo snem získat angažmá ve vyspělejších afrických zemích a nakonec třeba i v Evropě…

V roce 2011, tedy čtyři roky po návratu dobrovolníka do Evropy, slavil klub Nsambya S.C. stoleté jubileum. A ukázalo se, že na svého „muzungu“, tedy Evropana, nezapomněli. Pozvali jej na oslavu a Matouš Pelikán se s nimi opravdu znovu sešel. „Uvědom si, že jsi první Evropan, který za nás hrál od chvíle, kdy otcové misionáři klub založili. To, že jsi za námi přijel a hrál tady s námi, pro nás znamenalo opravdu moc, víc než jakákoliv slova,“ vzkázal po setkání kapitán týmu Olomoučanovi. Na fotbalovou kariéru uprostřed Afriky už ovšem nenavázal. V Olomouci se věnoval jak nastartované právnické praxi, tak nově i práci komunálního politika a sport zůstal pouze koníčkem. Na fotbal mezi býky, marabu a běhavými Uganďany nezapomíná. „S naším kapitánem a nejlepším hráčem jménem Mondey jsem stále v kontaktu. Moc rád na ty časy vzpomínám,“ dodává Matouš Pelikán, kterému kapitán klubu říkával Matovu. Proč? "Lépe se mu to vyslovovalo."