Šestadvacet balónů různých barev a velikostí, desítky vzduchoplavců a mezi nimi i několik úplných nováčků, včetně mě. Tak vypadá situace na brífinku v pátek v 17,30, při kterém šéf balonové fiesty Svatopluk Kuča informuje shromážděné o plánu na let, který začne za hodinu, o meteorologických podmínkách a hlavně o tom, kdo z nováčků poletí se kterým zkušeným balonářem. Na mě vychází Pavel Kostrhun, důvěryhodný sympaťák z Brna, který má krásný červený balon s reklamou na pivo a s košem pro tři cestující. "Dá se to nějak řídit? A jak často balony padají?" ptám se nesměle. "Můj" pilot se směje.

Nebojte se, určitě přistaneme 

Vypadá to, že jsem ostatním vzduchoplavcům tak trochu pro legraci. Zkušení borci, kterí se navzájem dobře znají, se pozastavují třeba nad mou lehkou dámskou obuví. "A co jsem si tedy měla obout?" ptám se a koukám na pevné outdoorové boty balonáře a jeho syna, který s námi letí také. "Kvůli vám přistanu tak měkce, že vám to vadit nebude. V těchto střevíčkách byste asi nechtěla jít stovky metrů po rozoraném poli," říká Pavel Kostrhun. 

S určitou závistí se dívám na sousední velikánský balon s nápisem Viktoria a heslem Vzduchoplavební společnost s přistáním zaručeným. Hm, zaručené přistání... Počkat, jak to vlastně myslí? "Nebojte se, to vám mohu garantovat i já, že v každém případě přistaneme a ve vzduchu nezůstaneme," reaguje usměvavý pilot a uklidňuje mě. 

Letíme!

Přípravy se zdají být zdlouhavé, pak ale najednou všechno nabere obrátky. Balon je během snad deseti minut připraven k odletu. Nejprve do něj museli velkým větrákem nahnat vzduch a částečně ho nafouknout, aby pak mohli začít přidávat prostřednictvím hořku horký vzduch. Smotané hedvábí (ono to tedy není hedvábí, ale umělý materiál, jak jsem poučena) se během chvíle mění v nádherný naducaný balon. A už mě volají do koše. Ten náš je pro tři osoby, ale jsou i větší, prý i pro pět či šest pasažérů. Nastupuju a smiřuju se s osudem. Parta kolegů nás drží u země, a pak, na pokyn, který nevnímám, nás pouští. Překvapivě rychle vzlétáme. A letíme!

Koš se trošku houpe, ale jinak je vše fajn. Zdola na nás mávají lidi a něco volají, mně v uších hučí adrenalin a rámus z hořáku. Země vypadá zhora docela jinak než jak jí znám z chodníku nebo i z leteckých fotek. Je to nádhera, i s tím strachem, který mě pořád svírá. 

Rozklepaná baronka

"A kde vlastně máme ty pytle s pískem, co se odhazují? Nebo budete odhazovat mě?" ptám se podezíravě pilota. "To si pletete s plynovými balony, ty opravdu s sebou musí mít zátěž a pomocí ní regulují výšku. Horkovzdušné balony tohle nemají a nepotřebují, my si výšku řídíme sami pomocí plynu," vysvětluje mi trpělivě pan Kostrhun. 

Letíme nad Olomoucí, postupně míjíme všechny známé dominanty i sídliště a průmyslový okraj města. Kam letíme? Prý na Štěpánov. Je úžasné sledovat ve vzduchu další desítky balonů. Proti obloze vypadají jako barevné balonky či kuličky. Domy a silnice pod námi vystřídala pole a malé zalesněné remízky. A po pár desítkách minut se dozvím, že budeme přistávat. "Že jste to vy, přistanu přímo na cestě," slibje kapitán a já mu věřím. Ano, je skvělý! Skutečně přistáváme na polní cestě, kousek od Štěpánova. Přistání je měkké, ani koš sebou neháže tak, jak mě varovali přátelé, kteří už let absolvovali. Prostě pohoda. 

Ještě pořád rozechvělá, ale plná dojmů, stoupám při necelé třičtvrtě hodince opět na pevnou zemi. Sláva! Ale současně cítím i lítost, že to už skončilo.... 

Pak mě čeká ještě tradiční ceremoniál a jsem oficiálně označena za vzduchoplavce a pasována na baronku ze Štěpánova. To podle místa přistání. Diplom si schovám, kdyby mi náhodou někdo nevěřil :-)

Moc pěkné. Díky.