Příjemné posezení v některé z uliček z náměstí v centru Olomouce. Takovou možnost mají Olomoučané a turisté už léta jen od dubna do října. Pro ty, kteří během dlouhé zimy nedočkavě čekali na restaurační a kavárenské zahrádky, se už blíží vysvobození.

Letmý pohled do libovolné ulice v centru města ukazuje, že během několika málo dní budou zahrádky otevřené. To, že zrovna tenhle týden nepřeje posezení venku počasí a tak provozovatelé restaurací moc nespěchají, nic nemění na tom, že nejméně polovina března byla naopak k venkovnímu posezení naopak jako stvořená. Souhlasí s tím vesměs i politici z bývalé i nové radniční koalice, ale proti památkové ochraně mají jen malou šanci.

Celoroční venkovní posezení zakazuje regulační plán Městské památkové rezervace Olomouc. Celoroční zahrádky by prostě byly podle tohoto dokumentu trvalou stavbou, kterou v památkové rezervaci nelze povolit. To, že to jde v mnoha jiných evropských historických městech, památkáře nezajímá. Samozřejmě by se ona trvalost staveb dala obejít tak, že by zahrádky zmizely třeba na jeden týden v prosinci, aby pak už nikdo nemohl tvrdit, že jde o trvalé stavby, nicméně do takového troufalého donkichotského boje se olomoučtí politici pouštět nechtějí. 

Navrhují proto velmi opatrné řešení. V listopadu, prosinci, lednu, únoru a březnu by restauratéři mohli vystavit na ulice před své podniky stolečky a židle. Nic víc. Dřevěná pódia ne, což lze snad pochopit, ale dokonce ne ani teplomety, které by člověka s punčem či kávou v lednu trochu zahřály. Ve Vídni či Krakově, tedy v historických středoevropských městech, na jejichž kulturní blízkost Olomouci se naši reprezentanti často odvolávají, to jde. 

Až si tedy za pár dní sedneme v některé zahrádce s kávou nebo skleničkou vína, můžeme přemýšlet o tom, proč a čím se Olomouc pořád tak liší od jiných měst.