Jsou odborníci, kteří areál Olomouckého hradu srovnávají s areálem Pražského hradu. Složitostí stavebního vývoje i významem pro danou zemi asi ano. Vizuálně tomu tak ale není. V Praze totiž nikoho nenapadlo obestavět hrad na konci 19. stoetí vysokými činžáky. Lokalita, na níž stojí Pražský hrad, je navíc výrazněji vyvýšená než je tomu v Olomouci.
Olomoucký hrad jako sídlo přemyslovských knížat, vládců Moravy, a o něco později i olomouckých biskupů, vyrůstal na vyvýšeném terénu budoucího Václavského návrší od 11. století. Podle části historiků tady bydlel už Břetislav, pozdější pražský kníže a slavný únosce Jitky. Václavské návrší je sice z olomouckých pahorků nejnižší, přesto ale opevněná lokalita s věžemi hradu a od 12. století i biskupské katedrály vyčnívala vysoko nad okolní rovinatou a prázdnou plochu. Podoba návrší se sice měnila, některé objekty ustupovaly a jiné přibývaly, nicméně celek byl od okolí, především ze severu, východu a jihu, pořád dominantním bodem. To se změnilo s rušením olomoucké pevnosti.
V roce 1876 byla zbourána první z pevnostních bran, které dosud tvořily jasně dané hranice Olomouce. Byla to právě Hradská brána, která stála v dnešní ulici 1. máje, jen kousek od ústí ulic Dómská a Wurmova. Právě tam, kde je dnes tolik patrný rozdíl mezi nízkými, původně středověkými domy, a robustními činžáky. Město na východní straně končilo areálem hradu a katedrály a směrem k jihu pak komplexem kanovnických paláců a biskupské rezidence. Hned v roce, kdy byla Hradská brána stržena, vyrovnaly stavební čety terén, dosud plný vyhloubených příkopů a valů, a dosud stísněné město najednou před sebou mělo ohromné volné stavební parcely. Ten prostor sice nebyl nekonečný, protože ve směru na dnešní Masarykovu ulici a na nádraží stála o kus dál ještě jiná pevnostní brána, ale i tak se konečně mohli zájemci o stavební činnost radovat.
Investoři chtěli nově nabytý prostor využít co nejefektivněji, a tak stavěli opravdu objemné budovy. Hodně pater, hodně bytů, hodně nájemníků. Památková péče byla tehdy v Olomouci skutečně v plenkách a hodnotu pohledu na historický areál nikdo nebral v potaz. První vysoký dům v nově vytyčené Laudonově, dnes Komenského ulici, vyrostl v roce 1878. Dnes nese číslo popisné 5. V roce 1880 postavil tentýž stavitel, Josef Sieber, dům číslo 3, a o další tři roky později vybudoval Roman Zapletal objekt s číslem 1, který už přímo navazuje na podstatně nižší starou zástavbu. Ten rozdíl dnes doslova praští každého do očí, když prochází směrem od centra kolem malebných nízkých domků a najednou tvoří uliční řadu činžovní domy o čtyřech poschodích. Během dvou či tří desetiletí v ulicích Laudonova a Františka Josefa (dnes 1. máje) vyrostla kompaktní bariéra budov, přes něž už dnes z celého památného areálu vidíme jen vysokou jižní věž katedrály. Přitom zrovna na této straně jsou nejstarší dochované části hradeb, ještě z románského období. Ty už ovšem může člověk najít jen při pohledu od katedrály a nebo z některého ze dvorků zmíněných činžáků. Ze severní strany je dnes naštěstí malý park, který ovšem pro změnu lemuje velmi frekventovaná silnice v Dobrovského ulici, která funguje defacto jako vnitřní městský obchvat. Díky Bohu za Arcidiecézní muzeum, které umožňuje návštěvníkům procházku vnitřními prostory až po základy někdejšího hradu - aspoň tak si dnes člověk může udělat představu o tom, na jak pamětihodném místě se nachází.
Tak se tedy stalo, že pamětihodný a kdysi honosný areál Olomouckého hradu je dnes skoro utopený mezi činžáky a hlučnou dopravní tepnou.
Komentáře
Ihckek nynhuu