ROZHOVOR

Pitbullové, stafordi, bulteriéři... prostě takoví ti drsně vyhlížející psi, jistě je znáte. Jsou to opravdu krvelačné bestie, nebo naopak dobráci od kosti? Mají pravdu ti, kdo před nimi varují, mají pravdu autoři šokujících televizních reportáží, a nebo se pravdě více blíží ti, kdo je bezmezně obdivují a nedají na ně dopustit? Olomoucí zhruba před rokem prošel průvod chovatelů psů plemen bull. Tehdy jsme si v redakci řekli, že zkusíme někoho z nich požádat o rozhovor. Kdo jiný by měl vědět, jací psi to vlastně jsou. Kateřina Jandová, která se na organizaci loňského průvodu podílela, s rozhovorem souhlasila. 

Jakého máte psa?

Anglického bulteriéra, dvaapůlletého psa, takže takového psího dorostence v plné síle.

Vím, že máte děti. Neměla jste nikdy strach, že by mohlo znamenat soužití takového silného psa a dětí problémy?

Bulíci jsou lidem bezmezně oddáni a lidi milují, zvláště děti. Díky jinému vnímání bolesti jsou velmi tolerantní k "nešetrným" hrám a nevnímají případné "ubližování" jako důvod k obraně. Velmi dobře rozeznají, co je hra a co je útok proti jejich existenci. Při pořízení jakéhokoliv psa do rodiny s dětmi je však potřeba vnímat riziko, které reálně existuje. I malý pes dokáže poranit, nebo usmrtit dítě. Viz případ z minulosti, kdy v Anglii usmrtil oblíbený Jack Russell Teriér novorozeně. Je potřeba mít na paměti, že je naprosto nepřípustné nechat malé dítě se psem bez dozoru dospělé osoby, se psem jakékoliv rasy. Samozřejmě hrozí druhotné riziko poranění při hře, které může pes způsobit díky svému temperamentu a síle. Na druhou stranu dokáže být pes velmi něžný a opatrný. Chodí k nám na návštěvu kamarádka s dvouletou holčičkou, která se našeho psa vůbec nebojí. V době, kdy začínala chodit a batolila se po místnosti, náš pes ji doprovázel a vyrovnával její vrávorání. Dělal jí jakési garde a přitom to bylo cizí dítě.

Je u psů typu bull nezbytně nutné, aby prošli kvalitním kynologickým výcvikem? Nebo na to může stačit majitel sám?

U psů a u bulíků zvlášť platí, že je potřeba nejen výcvik, ale především výchova a socializace. Páníček, nebo chcete-li psovod, musí být při výchově i výcviku důsledný a psovi neslevovat. Pokud máte na mysli, zda je nutné chodit na "cvičák" a psa cvičit pod dohledem zkušeného kynologa tak odpovím asi takto. Zkušený psovod zvládne základní výcvik sám, nicméně, a vidím to na našem psovi, je společné cvičení více než vhodné. Pes se v kolektivu snáze socializuje a také lépe chápe význam povelů, protože "opisuje" od starších a zkušenějších psích kamarádů, které vidí kolem sebe.

Myslíte si tedy, že vysoké riziko při chovu těchto plemen je jen mýtus? Jak podle vás vznikl? Nějaké konkrétní případy napadení přeci byly... Myslíte, že se zveličovaly?

Podíváme-li se na statistiky poranění či usmrcení člověka psem, tak mediálně oblíbená "bojová" plemena jsou téměř na samém konci pomyslného žebříčku. V počtech pokousání vedou jednoznačně ovčáci a služební plemena. A především kříženci. Víte, někdo si pořídí raději "bezpapírového" psa, především z ekonomických důvodů. Takový pes se dá většinou koupit za třetinovou cenu čistokrevného psa s průkazem původu. Vezmeme-li jako příklad právě bulteriéra, tak za téměř dvě stě let chovu se stabilizovaly charakterové a povahové vlastnosti. A k těm patří právě ona bezmezná láska k lidem a vyrovnanost. Bulíci prostě mají zakódováno v genech, že člověk je kamarád a že na kamaráda se neútočí. Pokud pořídíte psa bez průkazu, nikdy nemáte jistotu, co vše v jeho krvi koluje. Jestli některý z předků nebyl třeba dobrman. Na exteriéru psa se takové případné prokřížení nemusí projevit, ale v jeho povahových vlastnostech většinou ano. A takový dobrman či rottweiler má k napadení člověka daleko blíž než právě psi typu bull. Jiná věc ovšem je, nastane-li situace, kdy pes vycítí, že chce někdo ublížit pánovi nebo rodině. Pak mohou být následky velmi vážné.

Ale vrátím se k vaší otázce. V dnešní přemedializované době, kdy i už seriózní média používají bulvární praktiky za účelem zvýšení prodeje svých informací, je pro vstřebavače těchto zpráv daleko větším soustem, když se dozví, že "v Horní Dolní napadl volně pobíhající kříženec pitbula pracovnici zásilkové služby a způsobil ji vážná zranění na dolních končetinách". Pravdivá zpráva znějící: "v Horní Dolní roztrhl kříženec neznámého původu ze sousedství pošťačce kalhoty" prodej nezvýší. Lid lační po krvi a chce senzaci, novinářská čest a objektivita chcípla na úbytě. Takže asi tak.

Dle vašich zkušeností je tedy bullteriér skvělým členem rodiny. Myslíte, že je pro chov vhodnější než některé "obvyklejší" rasy?

Jak jsem již uvedla, základní vlastností psů typu bull je bezmezná oddanost pánovi a láska k lidem. To je předurčuje k tomu, aby byli skvělými společníky. Plemeno anglický bullteriér sice původně vzniklo pro boj psů v aréně, nicméně po zákazu psích zápasů v Anglii se tito psi stali společníkem gentlemana a miláčkem rodin. Díky zmíněnému jinému vnímání bolesti a menší dráždivosti se hodí k dětem, na canisterapii a podobně. Jedinou nevýhodou tohoto plemene je jeho tvrdohlavost. Trvá mu déle, než si něco zapamatuje, ale pak to na druhou stranu ví napořád. A také má potřebu neustále páníčka zkoušet. Náš pes má například zakázáno chodit do patra, kde máme ložnice. Ví to velice dobře, pamatuje si, že tam nesmí. Tu a tam ale zkusí, jestli se náhodou něco nezměnilo. Postaví se na schody a čeká, co se bude dít, jestli se náhodou v zákazu něco nezměnilo. A tady je třeba ta důslednost. Pes velmi dobře vycítí, když páníček poleví a okamžitě toho využije pro svůj prospěch. Jinak jsou bulíci velicí komedianti a svou rodinu velmi často dokážou rozesmát.

A co my, kteří psa nemáme a nevíme o nich to, co vy... Někdy člověk potká třeba mladíka, který nevzbuzuje zrovna důvěru, kterak si vykračuje s volně puštěným pitbullem. Nevzbudí taková situace i ve vás trošku obavy?

Přiznám se, že jakýkoliv pes puštěný ve městě na volno ve mně budí obavy. Osobně to považuji za velkou nezodpovědnost, protože i sebelépe vychovaný a vycvičený pes může zareagovat na rušivý podnět zkratkovitě a může se vymknout kontrole. Může vlivem stresu z nečekané situace napadnout jiného psa či člověka, může vběhnout do komunikace a způsobit dopravní nehodu. Těch rizik je opravdu hodně a já osobně jsem pro povinné používání vodítka ve městech. S košíkem a jeho povinným používáním už si tak jistá nejsem. Ne každý pes košík snáší dobře a pak je pro něj taková procházka spíše utrpením. Majitel by měl být natolik zodpovědný, aby věděl, zda může venčit psa s nebo bez košíku. Já mám našeho psa na krátkém vodítku a jsem schopna s ním manipulovat velmi přesně na základě případně vzniklé situace. Toto ovšem neplatí u oblíbených flexi vodítek. Všimla jsem si, že čím nevychovanější a neposlušnější pes, tím delší flexi vodítko.

Jak můžu, coby laik, vědět, že pes, kterého potkám, byl dobře vychován?

Na to vám bohužel neumím dát univerzální radu. Ani já to nepoznám stoprocentně. Nicméně velkým vodítkem pro to, jak poznat psa, kterého potkám, je řeč těla psovoda, jeho reakce na projevy psa. A samozřejmě také chování samotného psa. Ježí-li srst či krčí čenich, začínám se mít na pozoru. Člověk by se neměl bez dovolení majitele přibližovat k psovi. A to dokonce ani k psovi, kterého zná. Pes může být váš kamarád a stokrát se nechá bez problémů na ulici pohladit. Pak ale může jít třeba z bolestivého očkování a na hrátky nemá zrovna náladu. Po sice známém, ale v tu chvíli nezvaném obdivovateli se ožene a problém je na světě.

Jak váš pes reaguje na jiné, menší psy, kteří často bývají agresivní a štěkají?

Z velké většiny na ně kouká a vrtí ocasem. Když ho nějaký psí kamarád zaujme, lehne si na břicho, asi aby byl na výšku menší a psík se ho nebál, a vybízí ke hře. Ti uštěkaní a vrčící psi ho nechávají naprosto klidným. Tady se právě projevuje jeho vyrovnaná povaha.

Máte nějaké shrnutí či nějaké všeobecné rady na závěr? 

Pořízením bulíka, ale asi to  platí pro každého psa, se radikálně změní život celé rodiny. Některých věcí je třeba se zřeknout, na druhou stranu se v životě se psem objeví nové. Je potřeba mít na paměti, že pes není záležitost na několik týdnů či měsíců. Je to opravdu velký závazek na velkou část života a je potřeba k tomuto i přistupovat. Nerada bych přiváděla čtenáře k přesvědčení, že bulík je ideální pes. Není to tak. Má svoje pro i proti, a to jak po stránce povahové, tak bohužel i zdravotní. Každý, kdo uvažuje o pořízení psa typu bull by měl velmi dobře zvážit svoje možnosti a cíle a také načerpat co nejvíce informací jak o chovu a výchově, tak o plemeni samotném. Ať už z literatury či od chovatelů těchto plemen. A úplně nakonec ta rada. Pes, jakýkoliv, je především predátor, šelma byť domestikovaná, přesto šelma. Velmi inteligentní šelma. Do hlavy psa nikdo nevidí (smích) a proto je potřeba mít na paměti, a podle toho se i chovat, že sebelépe vycvičenému psovi může, jak se říká, přeskočit a začne se chovat nezvykle a nevypočítatelně. Páníček naopak na tuto situaci musí být připraven a počítat s ní.