DOPLNĚNO Blažejské náměstí a kapucínský klášter v jeho těsném sousedství, to je místo, které nejspíš u řady lidí evokuje neobvyklé pocity. V někom možná vyvolává staré a už dávno schované vzpomínky. Dost možná, že tohle místo s velmi dávnou historií natolik rezonuje nesčetnými vrstvami událostí, lidských osudů, fantazií, víry i utrpení, že v sobě skrývá více emotivních vrstev a otisků než jiná místa v Olomouci. Tak či onak, náš článek o historii jednoho ze ztracených olomouckých kostelů vyvolal mezi čtenáři vlnu vzpomínek, přičemž se někteří z nich s námi o ně ochotně podělili. Nás zajímá, zda jde o náhodné momenty, nebo se mezi našimi čtenáři podobných zážitků a vzpomínek ukrývá více.

„V areálu bývalého kapucínského kláštera bylo tehdy pracoviště Československých státních drah, jmenovalo se to strojně početní stanice. Pracovala jsem tam od příchodu do Olomouce v roce 1966 až do roku 1972. Pro mě jako holku z malého města to bylo od počátku zvláštní prostředí, starý klášter, dlouhé křivolaké chodby a temná schodiště, cítila jsem se stísněně, i když jsem měla jít jen na záchod nebo nedejbože do sklepa,“ vzpomíná paní Eva, která tehdy přišla do Olomouce z východních Čech. „Kromě těch tísnivých pocitů jsem ale naštěstí osobně nic tajemného nezažila. To moje kolegyně na tom byly jinak - kamarádky, které měly odpolední služby a bývaly tam večer do deseti hodin, shodně tvrdily, že na chodbě zahlédly postavu mnicha. To samozřejmě ještě zvýšilo náš strach, ale na druhou stranu se o tom nesmělo moc mluvit, byli jsme ve státním podniku a měli jsme pracovat, ne honit duchy,“ vzpomíná paní Eva na druhou polovinu šedesátých let.

Mnich opravdu v budově neměl v té době co dělat. Poslední kapucíni byli v klášteře v roce 1942. Německá okupační správa je tehdy poslala na nucené práce a v budově zřídila infekční nemocnici. Po válce se sem řeholníci krátce vrátili, aby je pak následující komunistický režim definitivně vyhnal a klášter rovnou oficiálně zrušil. Uzavřený areál, který je uvnitř překvapivě rozlehlý, využil stát právě pro různá odloučená pracoviště československých drah. Co se v budově odehrávalo během tří let německé správy, kdy tu bylo infekční oddělení nemocnice, netušíme, ale i takové zařízení bylo nepochybně z hlediska emocí hodně výrazné.

Zazděná žena, vymyšlený kluk

Na stejnou dobu vzpomíná i paní Ilona, která své zážitky popsala našemu spolupracovníkovi Čendovi Šopkovi. Její líčení práce v areálu bývalého kláštera působí ještě o dost děsivěji. „Chodily jsme do sklepa pro děrné štítky. Byly tam takové podivné pokoje, jakoby komůrky, a kolem popsané zdi. Okolo byla zahrada a pod ní prý vedla podzemní chodba, jak jsem se z těch nápisů dozvěděla,“ vypráví paní Ilona. Mimochodem, téma podzemních chodeb se v Olomouci odjakživa těšilo velkému zájmu a lokalita mezi Bezručovými sady a Dolním a Blažejským náměstím je vždy součástí těchto témat. Dnes, na rozdíl od časů, na které obě dámy vzpomínají, se dá do zdejších chodeb občas podívat. „Někde poblíž šaten, po pravé straně chodby, tenkrát něco opravovali zedníci. Když jsem jednou šla kolem toho místa na odpolední, zedníci prorazili zeď. Za ní jsem uviděla postavu ženy, musela tam být zazděná strašně dlouho! I zedníci viděli to, co já! Když to vyprávím, vypadá to, jako bych byla padlá na hlavu, ale skutečně to tam bylo. Bylo nám moc divné, jak mohla ta mrtvá tak dlouhou dobu vydržet stát, jenže poté, co ji odkryli a dostal se k ní venkovní vzduch, se rychle sesypala, jako by se změnila v popel nebo prach. Později se o tom pak ale vůbec nemluvilo.“ Paní Ilona si vybavila ještě to, že tehdy s kamarádkou slyšeli ženský zpěv, který v areálu dříve ani později slyšet nebylo.

Také Ilona připomíná tíseň, kterou zaměstnankyně početní stanice často cítily. „Do šatny jsme vždy po 22. hodině utíkaly, jelikož tam bývala divná atmosféra,“ říká Ilona a připomíná ještě jeden zvláštní zážitek. „Když jsme šly s kamarádkou z odpolední, tak se nám přihodila divná věc; když jsme otevřely dveře, abychom šly ven, padlo světlo na nějakého muže, který ležel na zemi. Vypadal ze všeho nejvíc jako mrtvý, vyděsilo nás to a taky jsme okamžitě pelášily jako o život pryč. Nebyl to nikdo, koho bychom znaly. Tatínek kamarádky, který ji měl odvézt domů, se tam potom šel podívat, ale nikoho nenašel a nikdo o ničem nevěděl. Pak nám bylo řečeno, že to byl asi nějaký opilec, jenže nikdy dřív ani potom se to už nestalo.“

Drobnou vzpomínku doplnil i čtenář Tomáš, který do areálu chodil v polovině 70. let jako dítě. Jeho maminka totiž pracovala v již zmíněné strojně početní stanice. "Zpětně si říkám, že to bylo hodně podivbné místo. Bydleli jsme tehdy na sídlišti, kde bylo hodně prostoru a světla, tady v tom areálu bylo naopak všechno docela stísněné. Hrál jsem si tam na jakémsi píškovišti. Pamatuju si, že jsem našel barevný dětský kyblíček, který byl zhruba z poloviny zabořený do země. Nedal se vytáhnout, držel v zemi, jako by tam byl zabetonovaný. Potkal jsem tam nějaké jiné dítě, kluka, ten mi pomáhal ten kyblíček vytáhnout, ale stejně to nešlo. Když jsem o tom doma říkal mámě, ta se divila a říkala, že tam asi žádný další kluk být nemohl, protože ten dvůr byl za zavřenou bránou a v práci s ní byly už jen starší kolegyně, za nimiž žádné malé děti nechodily," vypráví Tomáš. 

Nejen bývalý klášter, i okolní domy

A zpět na Blažejské náměstí, tedy místo, kde na snad od 11. století až do roku 1840 stával záhadný kostel svatého Blažeje. Čtenářka Niki jako první zareagovala na náš článek hned po zveřejnění na facebooku. „Má přítelkyně bydlela v domě na Blažejském náměstí číslo 2 a tvrdila, že u nich straší.“ Dotyčná kamarádka naší čtenářce tuto neobvyklou informaci také upřesnila. „Teď nedávno mi například říkala, že její maminka šila na šicím stroji, a ten se z ničeho nic sám rozjel, nebo že podle zvuků někdo chodil po schodech a v domě přitom opravdu nikdo nebyl.“

Dodejme jen, že sám kostel svatého Blažeje po staletí jitřil fantazii lidí svým neobvyklým vzhledem, a že klášter řádu menších bratří kapucínů, který vedle blažejského kostela vznikl roku 1661, byl už třetím domem tohoto řádu v Olomouci. Kapucíni totiž měli velkou smůlu a pohnutou historii. Jejich první klášter z roku 1615 rozbořili olomoučtí protestanti už roku 1619 při stavovském povstání. Druhý klášter z roku 1622 jim zničili roku 1642 Švédi. Teprve třetí stavba z roku 1661 vydržela až do dnešních dnů, ale ani zde neměli mniši trvale klid – jak již bylo uvedeno, v roce 1942 odsud mnichy vyhnali nacisté a po nich tento krok stvrdili i komunisté. Teprve od 90. let zde opět v klidu žije komunita řádu menších bratří kapucínů. V budově, kde kdysi sídlila strojně početní stanice, jsou dnes vysokoškolské koleje.

Úpatí Michalského návrší, jehož součástí bývala Blažejská osada, bylo osídleno dlouhá staletí. V místech, kde od již zmíněného roku 1661 stojí klášter, bývaly po staletí předtím obytné domy – ostatně aby mohl být postaven klášter, muselo být vykoupeno a zbouráno více než dvacet středověkých domů! V těchto místech se tedy za přinejmenším tisíc let trvající osídlení mohlo odehrát veliké množství různých emočně silných událostí, které ani nemusejí nikterak souviset s historií zdejšího kláštera, dlouhou „pouze“ 350 let. Potom se ovšem naskýtá vysvětlení, že zedníci a zaměstnankyně drah v 60. letech zahlédli jen nějakou „projekci“ z dlouhé historie této lokality, nikoliv reálnou oběť zazdění… Za zmínku stojí, že vrchol Michalského návrší byl například podle teze archeologa Josefa Bláhy pohanským kultovním místem, i to, že jen kousek od Blažejského náměstí, v dnešní Purkrabské, se ocitáme v místech, kterým se ve středověku říkávalo Zahrobie.   

Aniž bychom měli při psaní článku o dějinách blažejského kostela tento záměr, nahlédli jsme do tajemného světa záhad a těžko sdělitelných pocitů. Ačkoliv nic z nich není zřejmě objektivně doložitelné, vůbec to neznamená, že jde o nesmysly. Velmi rádi proto uveřejníme další zajímavá vyprávění, která nám možná ukáží Olomouc i z té stránky, o niž se toho moc neví a obvykle nepíše. Pište nám prosím, na mail olomoucky.rej@seznam.cz nebo na náš facebookový profil.