Rozsekat, probodnout kůlem, spálit, zasypat kameny. Takové a podobné instrukce využívali lovci upírů, kterých bylo na Olomoucku a celé Moravě před nedávnou dobou víc než dost. Olomouc byla svým způsobem centrem tohoto tažení, které v 18. století zaujalo celou západní Evropu. V Olomouci totiž vyšla roku 1704 kniha Magia Posthuma, v níž církevní právník Karl Ferdinand Schertz radil, jak postupovat v případech podezření na vampyrismus.

Víra v upíry a další podobné bytosti, jako jsou mory či vlkodlaci, provází Evropu od raného středověku a velmi pravděpodobně má kořeny v dobách dávno před tím, než vznikala první písemná svědectví. Zvláště víra v upíry pak patřila k základní výbavě představ o světě u slovanských kmenů a národů.

Nejprve šlo o pohanskou pověru, posléze ji vzala na milost i církev

Ještě v dobách nástupu křesťanství se církev snažila všechny pohanské představy o světě kolem nás včetně těch o vampyrismu vymýtit jako hloupé pověry. Když se pak ale některé z nich, proměněné během staletí, objevovaly v mnohem novější době, církev se sama do těchto bojů zapojovala.  Nová vlna svědectví o upírech či obecněji o osobách, které se i po smrti zjevují pozůstalým a snaží se vrátit k nim domů či dokonce do manželského lože, se váže k 17. a začátku 18. století.

Podobné případy byly zaznamenány na střední a severní Moravě, v Haliči, na Slovensku a v severní části dnešního Srbska, které tehdy patřilo k uherskému království. Případy silně pobuřovaly tehdejší venkovskou společnost a vyžadovaly ze strany vrchnosti nějaké řešení. Ostatně, kdo by se divil – pokud se v kraji nesly „zcela zaručené“ zvěsti o tom, že v té a té obci se opakovaně objevuje například nedávno zemřelý voják, chce sedět s lidmi u stolu nebo má dokonce zájem o sex, vznikala velmi spolehlivě a rychle panika a napětí. „Pakliže jim nepovolím onu zkoušku a nedám zákonné svolení k tomu, aby naložili s tělem podle místních zvyklostí, oni opustí své domovy,“ hrozili císařskému úředníkovi srbští vesničané roku 1725. A s takovými nepokoji už vrchnost něco dělat musela.  

Polykají rubáš, jsou plni čerstvé krve, rostou jim nehty i po smrti

Jak se vlastně dle obecně uznávaných kritérií dal poznat upír? Upřesněme, že hovoříme o novověké vlně vampyrismu z přelomu 17. a 18. století, nikoliv o starších obdobích.

Při exhumaci sledovali „lovci upírů“ několik základních znaků. Mrtvola se musela nějak lišit od obecné představy o stavu těla po smrti. Nebyla ztuhlá, nýbrž „vláčná s klouby ohebnými“. Mnohé exhumované mrtvoly měly „svěží pleť, zcela čerstvou“. Pohřbeným dorůstaly nehty, vlasy a vousy. Při vyjmutí z hrobu jim z úst či nosu vytékala „čerstvá krev“, případně byly plné krve jejich útroby, plíce i břišní dutina. Podle některých svědectví mrtvoly při otevření hrobu hlasitě „mlaskaly“, dalším příznakem bylo, že prý pojídaly svůj rubáš.

Řešení? Ta se sice lišila kraj od kraje, za nejspolehlivější je ale považováno definitivní zničení těla na hranici, tedy spálení. Někdy stačilo setnout hlavu a tu spálit, bezhlavé tělo se pak mohlo vrátit do hrobu. Tradiční probodení naostřeným kůlem, jak to známe z drákulovských románů, prý moc platné nebylo. „Jeho mrtvolu vyňali z hrobu a propíchli špičatým kůlem, avšak mrtvý se i nadále zjevoval a prý dokonce děkoval za kůl, který mu sloužil k odhánění psů.“  

Základní příručka se svolením olomouckého biskupa

Pokud jde o české země, nejčastější výskyt takových případů se vázal k Moravě a především Olomoucku.

Není tedy divu, že právě v Olomouci, sídle biskupa, vyšla roku 1704 klíčová publikace, kterou sepsal biskupský právník Karl Ferdinand Schertz. V případě jeho díla Magia Posthuma (Posmrtná magie) nešlo o nějakou teologickou disputaci nebo snad o okultistickou literaturu, ale daleko spíše o praktickou právnickou příručku, jak má vrchnost řešit případy, kdy se začne šířit mezi lidmi upírská panika. A právě tuto útlou publikaci, vydanou „Cum Licentia Ordinarii“, tedy se souhlasem biskupského úřadu, pak mnoho vědců i ze západní Evropy vnímalo po celé 18. století jako klíčové dílo k tématu vampyrismus.  

Autor publikace není zřejmě příliš přesvědčen o reálnosti příběhů o vstávání mrtvol z hrobů a jejich řádění mezi živými, konstatuje ale, že v takové případy lidé věří a působí mezi nimi velké rozhořčení a obavy. Sám Ferdinand Schertz prý zažil situaci, kdy jej o exhumaci těla zemřelé stařenky žádal její manžel. Prý ho její přízrak těžce týral. „Já jsem jej však radou a domluvou nabádal, aby (raději než exhumaci) nechal za zesnulou odsloužit několik Mší a se svolením Kuráta dal veřejně v Chrámu odříkávat prosebné modlitby,“ popisuje svou zkušenost Schertz. „A budiž Bohu chvála! Hladce jsme onu zlověstnou hrozbu, den Polter-Geist, přemohli.“

Na straně druhé ale popisuje případy, kdy lze rozzlobeným a vyděšeným lidem jen těžko vysvětlit, že je netrápí upír či jiný démon. „Viděl jsem čarodějku tak, jako by byla stále naživu. Přilehla ke mně, a vymočila se mi do úst,“ tvrdil jeden ze svědků údajného posmrtného řádění. „V rámci Obecného blaha tedy může být povoleno i ledacos neobvyklého,“ zní nakonec jeden ze závěrů Schertzovy příručky. Jak dodává, mrtvým žádné bezpráví nehrozí, horší je však ohrožení dobré pověsti jejich pozůstalých.

Po celou první polovinu 18. století tedy na území olomoucké diecéze, například v Libavé, ve Staré Vodě, Čermné, Velké Střelné, Heroltovicích, ve Dvorcích, a na řadě dalších míst, probíhaly se souhlasem úřadů exhumace a pálení těl domnělých upírů a revenantů. Nedá se říct, že by biskupská konzistoř a další úřady byly tímto nadšeny, ale tlak veřejnosti byl asi silnější, a tak se protiupírské tažení dělo se souhlasem církve. Jedním z nejkřiklavějších byl případ exhumace devíti osob včetně sedmi dětí, údajně nakažených upírem. Jisté je, že západní Evropu tyto případy fascinovaly.  

O Olomouci se diskutovalo i v Paříži     

Olomouckými zkušenostmi s fenoménem vampyrismu se zabývali i další odborníci, například francouzský benediktinský mnich a opat kláštera v alsaském Senones Augustin Calmet, který roku 1746 vydal základní knihu, týkající se tématu upírů a Nemrtvých, Dizertace (Pojednání) o zjeveních. Věnoval se v ní zvláště kauzám z Moravy, Uher a Polska, přičemž si všímal případů z Olomouce a okolí. Bedlivě sledoval i přístup oficiálních církevních kruhů z olomouckého biskupství.

„V této zemi je obvyklá a častá věc, že lidé nějakou dobou už mrtví chodí po kraji, sedají si ke stolu k osobám, jež znali ještě zaživa, ale pak kývnutím hlavy na někoho ukáží, kdo pak za pár dní zcela jistě umře,“ napsal Calmet o Moravě. Připomněl i vyhýbavé stanovisko Říma, který s vampýrskými aférami nechtěl mít nic společného. „V Římě se domnívali, že to vše jsou pouhé vidiny, nic než fantazie lidu. Pak se rozhodli vyzvednout ze země těla těch, co se takto zjevovali, a spálit je anebo jiným způsobem zničit,“ popisoval situaci na Olomoucku francouzský badatel. Pro upřesnění - oficiální církevní názory v Římě oscilovaly mezi racionalistickým vysvětlením, že jde jen o pověry a blouznění, a teologickým výkladem, že jde o ďábelské hrátky s lidmi.  

Čtenářům v západní Evropě, která v polovině 18. století zažívala rozkvět osvícenství a nástup racionalismu, připadala tato tématika nepochybně exotická a fantastická. Střední a východní Evropu považovali nepochybně za zaostalou část světa, plnou pověr a iracionality. Na druhou stranu ovšem blížící se vlna romantismu z těchto zdrojů velmi ráda čerpala, o čemž nejlépe svědčí slavný Stokerův román Dracula (1897).

Posměch západní Evropy a zákaz císařovny

Sám Augustin Calmet si ale bez ohledu na svou vědeckou poctivost mezi soudobými západními vzdělanci nejednou vysloužil posměch. Přitom svou knihu psal dle dobových měřítek objektivně jako svědectví o tom, čemu lidé ve střední Evropě věří, a nikoliv jako tvrzení, že upíři a revenanti skutečně existují. Tato situace konec konců dostatečně vystihuje tehdy existující propastný rozdíl mezi obecným míněním veřejnosti v západní Evropě na straně jedné a v okrajových částech Habsburské monarchie na straně druhé.

Faktem je, že onen punc zaostalé pověrčivé společnosti se vůbec nezamlouval panovnici Marii Terezii. Ta pověřila v polovině 18. století svého osobního lékaře, nizozemského vědce Gerharda van Swieten prozkoumáním fenoménu vampyrismu. Na základě jeho skeptických výstupů (jde vesměs o pověry, v některých případech se možná jednalo o pohřby jen zdánlivě mrtvých lidí, kteří se mohli po pohřbu probrat a snažit dostat z hrobu, a podobně) pak vydala dekret, v němž jednoznačně zakázala svévolné exhumace podezřelých zemřelých a další lidová protiupírská opatření.

V upíry věřili Evropané odedávna, Olomoučané nebyli výjimkou

Zprávy o lidech, kteří se po smrti vracejí mezi živé, známe od raného středověku z celé Evropy. Svědčí o tom psané dokumenty i archeologické důkazy.

V českých zemích jsou jednoznačně nejznámější nálezy „upírských pohřbů“ z Čelákovic. Nebožtíci, nalezení při průzkumu v roce 1966, mají svázané ruce, leží na břiše, mají holeně probité železným hřebem či jsou zatíženi kameny. Ostatky působí dojmem, jako by pozůstalí chtěli mrtvole zabránit vycházet z hrobu.

Zde je nutno podotknout, že standardní křesťanský pohřeb do země vypadá následovně – zemřelý leží na zádech, ruce má volně položené podél těla a pohřeb je obvykle orientován západovýchodně. Pokud tedy nebožtíka položili na břicho, už sám tento fakt vypovídá o tom, že asi nebylo všechno v pořádku.

V roce 1996 probíhal archeologický průzkum nejstaršího olomouckého kláštera Hradisko. Archeolog Miroslav Šmíd pak ohlásil nálezy středověkých hrobů s pravděpodobně upírskými atributy. Těla v hrobě měla například na nohách velký kámen, na jiném nebožtíkovi leželo železné kování. Později už interpretace těchto hrobů jako vampýrských nebyla tak jednoznačně přijímána, nebyla doposud ale ani vyloučena.

V roce 2001 při jiném průzkumu v Nemilanech objevili archeologové hrob muže, který měl hlavu přitlačenou na hrudník, a druhý hrob s kostrou ženy, položené na břicho. Pohřbená "vampýrka" měla navíc překřížené a svázané ruce i nohy. Poloha na břiše svědčí o tom, že se pohřbívající snažili potenciálního revenanta poplést a nasměrovat ho při případném pokusu o vystoupení z hrobu opačným směrem do hlubin země. Kostra byla navíc orientována severojižním směrem, zatímco běžně bývají pohřby z té doby orientovány směry východ - západ. Také tyto nemilanské pohřby z 9. století, tedy z doby Velké Moravy, velmi připomínají opatření, prováděná při pohřbu osob, podezřelých z upírství či čarodějnictví. Dodejme jen, že na stejném pohřebišti byli kromě běžných velkomoravských Slovanů a dobře vyzbrojených bojovníků pohřbeni i tři koně v samostatných hrobech. I to může mít nepochybně rituální význam. 

Pokud toužíte po strašidelném mrazení, není třeba jezdit do Rumunska k Drákulovu hradu. S upíry má velmi bohaté a staleté zkušenosti i sama Olomouc či třeba nedaleká Libavá.

Základní literatura:

Maiello Giuseppe, Vampyrismus a Magia Posthuma, Praha 2005

Klozíková Veronika, Vampyrismus a jeho projevy v pohřebním ritu, Brno 2008

Archeologické zrcadlení, Olomouc 2001