Město Olomouc jako církevní metropole Moravy mělo vždy velké množství kostelů a klášterů a tudíž také věží, na kterých byly dle křesťanského zvyku zavěšeny zvony. Historie olomouckých zvonů je bohatá, plná slavnostních, ale bohužel i velmi tragických příběhů. A právě historie zvonů na věži kostela sv. Mořice je natolik pohnutá, že si ji, v rámci letošního 500. výročí zavěšení zvonu Maria na mořické věži, tímto článkem připomeneme.

Starověká věž a zvon Maria

Jižní věž farního kostela sv. Mořice v Olomouci je nejstarší částí celé budovy, postavená byla okolo roku 1255 ještě s původním gotickým kostelem, který nechal zbudovat německý biskup Bruno a zasvětil ho právě svatému Mořici. Je pravděpodobné, že už v těchto dobách na mořické věži zvony byly, ale nijak doložené to zatím není.

Dnešní zvonice, tedy horní cihlové patro věže, byla dostavěna až v roce 1517 a právě v tento rok se na ní poprvé rozezněl i zvon Maria. Ten ulil už v r. 1516 olomoucký konvář, městský puškař, ale především zvonař Martin Ilenfeld. Zvon vážil úctyhodných 8300 kg a byl to druhý největší zvon na Moravě. Díky velkému obsahu stříbra měl tento zvon "pěkný hlas" (jedná se o legendu, záměrné přidávání stříbra se nepodařilo nijak prokázat, stopové prvky stříbra pocházejí z rudy, z níž byl připravován cín). Hlas zvonu byl slyšitelný až do vzdálenosti 20 kilometrů a od začátku 16. století v samotném městě, ale i v širokém okolí, budil velkou úctu a respekt. Ve městě i na Předhradí tehdy zvonilo mnoho zvonů, ale Maria byla po právu hlasem města Olomouce, hlasem největší olomoucké městské farnosti. Když při slavnostních událostech, Vánocích a Velikonocích, ale i v další sváteční příležitosti Maria mohutně odbíjela, lidé se zastavovali, tomuto zvonu se zbožnou úctou naslouchali a přitom si pro sebe modlitbu šeptali, nebylo tehdy silnějšího hlasu božího.

Jak vypadal tento Ilenfeldův zvon můžeme dnes už jen hádat, jeho zobrazení se nedochovalo. Práci tohoto zvonaře si ale můžeme prohlédnout na věžích kostelů na Nové Ulici, v Nákle, Cholině, Medlově a dalších obcích.

Roku 1683 byly do věže kostela sv. Mořice zavěšeny další čtyři zvony, sv. Mořic (1780 kg), sv. Václav (1025 kg) a sv. Havel (1050 kg). Na mořickém sanktusníku (malá věž na střeše kostela) byl zavěšen zvon sv. Kříže a sv. Jana Křtitele (100 kg). Se zvonem Maria tak tvořily nádhernou zvonohru, bohužel ne nadlouho díky velké tragédii, která pár let nato postihla město Olomouc.

Zuřivý požár umlčel mořickou věž

Osudné noci z 20. na 21. července roku 1709 v dílně podkováře Jana Grosse v České ulici (ul. 8. května 15) vypukl požár, který se přes Grossův dům velice rychle rozšířil na okolní budovy. Tehdy Olomouc postihla největší katastrofa v podobě ničivého ohně a kromě spálených téměř 350 měšťanských domů a dalších budov v celém městě, kompletně vyhořel i kostel sv. Mořice. Obrovský žár v jižní věži poškodil všechny zvony včetně toho největšího, ten pukl, roztavil se a tehdy poprvé na dlouhý čas utichl hlas zvonu Maria.

V té době působil v Olomouci zvonařský mistr Jiří František Reimer, který měl svou dílnu v domě č.p. 272 v Eliščině ulici (ul. Denisova 10). Ta naštěstí unikla řádění ničivého živlu a proto Reimer už v r. 1710 znovu ulil dva menší mořické zvony, sv. Havla a sv. Václava. Chystal se i k přelití velkého zvonu Maria, ale musel vyřešit, kde tak velký zvon ulít, v jeho dílně to kvůli velikosti zvonu nebylo možné. V roce 1717 žádal o povolení místa na ulití velkého zvonu a to mu bylo vyhrazeno na oploceném pozemku pustého domu na Předhradí. Zvon byl nakonec ulit až v roce 1722 a bylo použito materiálu z původního zvonu ze začátku 16. století. Ve stejný rok byl nový zvon Maria vysvěcen a o váze 8130 kg slavnostně zavěšen ve zvonici kostela. V roce 1724 Reimer odlil poslední mořický zvon sv. Mořic. Ještě o tři roky později však musel písemně upomínat městský magistrát o dlužnou částku na mořických zvonech, kterou nezřídka dostával vyplacenou v naturáliích.

Mnoho zvonů puklo - prasklo nebo bylo jinak poškozeno kvůli špatné péči o starý zvon. Ten by se měl mimo jiné pootáčet, aby nedostával údery stále do stejného místa a byl tedy rovnoměrně namáhán. Možná i tohle byl důvod, proč byl zvon Maria znovu poškozen a musel být v roce 1888 znovu přelit Petrem Hilzerem, c. a k. dvorním odlévačem zvonů z Wiener Neustadt (Vídeňské Nové Město). Šlo o jeden z největších zvonů, který tento zvonař ulil. Dříve než byl nový zvon Maria o váze 7020 kg zavěšen na mořickou věž, Hilzer se s ním ještě stihl pochlubit na Jubilejní výstavě ve Vídni v r. 1888.

Dvanáct let poté celý svět slavnostně přivítal 20. století a málokdo tušil jaké změny, ale především hrůzy Evropu čekají. Ty se významně dotkly i zvonů na věžích kostelů v celém tehdejším c. a k. mocnářství.  

Válečná rekvizice mořických zvonů

V období válek byly zvony vždy předmětem velkého zájmu mnohých armád. Už v roce 1039, když se z Polska vracelo vojsko českého knížete Břetislava I. s ostatky sv. Vojtěcha, vezlo sebou zpět i zabavené zvony. Za švédských válek v 17. století byly zvony při drancování měst zabavovány a musely být měšťany nazpět vypláceny. V pozdějších dobách, především za první a druhé světové války, se ze zvonů odlévaly dělové hlavně, později se ze zvonoviny získávala měď k výrobě dělostřeleckých granátů a nábojnic.

Na drastickém snížení počtu olomouckých zvonů se podepsala především 1. světová válka. V r. 1915, rok po vypuknutí války, se c. a k. Ministerstvo kultu a vyučování postaralo ve spolupráci s jednotlivými farnostmi o důkladné zdokumentování všech zvonů na Moravě a Slezsku. Zvony byly poté rozděleny do čtyř kategorií. Před rekvizicí měly být uchráněny především nejstarší zvony, ulité před rokem 1600 a ze zvonů mladších ty, které měly zvlášť kvalitní plastickou výzdobu, nebo byly jinak historický cenné. Ostatní zvony měly být ihned vydány k válečným účelům. V květnu 1916 vydalo Ministerstvo kultu a vyučování výměr s podrobnými instrukcemi, který oznamoval začátek systematických rekvizicí zvonů.    

Na začátku září roku 1916 dorazily do Olomouce dva zvláštní vojenské oddíly z Krakova a Vídně. Za asistence dr. Jiřího Nevěřila měly tyto oddíly za úkol přípravu a samotnou rekvizici olomouckých zvonů. Oddíl z Krakova měl na starosti severní část olomoucké arcidiecéze, oddíl z Vídně jižní část, pod kterou spadal i kostel sv. Mořice. 

V pátek 8. září 1916 mělo dojít k předání a rekvizici mořických zvonů. Ještě předtím ale proběhlo poslední zvonění. Obyvatelé města, především mořičtí farníci, si nenechali tuto smutnou událost ujít. Lidé vycházeli z domů, tiše plakali při odbíjení zvonů kostela sv. Mořice a nezkrývali velkou nevůli vůči tomu, co tyto zvony čeká.

Menší zvony byly z věže sneseny v celku, bohužel v případě velkých zvonů zněl rozkaz jasně, jejich rozbití mělo být provedeno už ve zvonici, aby se daly menší kusy zvonu snadněji spustit z věže. Tento osud potkal i největší mořický zvon, který byl navrtán a rozražen klínem, poté rozlámán na menší kusy.

Tímto potupným způsobem byl zničen a odvezen obdivuhodný zvon Maria, který když odbíjel poledne, tak údajně u tehdejšího "Nordmährera" (později Lidunky) naproti bývalému kinu Edison (Mír) nadskakovaly talíře tak, že se zde jídlo podávalo vždy až když "Maria poledne odzvonila". Zlomek tohoto zvonu se dochoval a je uložen ve sbírkách olomouckého muzea.

Za 1. světové války bylo rekvírováno opravdu veliké množství zvonů, podle neúplných seznamů jich bylo jen na Moravě zabaveno bezmála 4000 kusů všech velikostí. A během této války to nebyla rekvizice jediná, ta druhá, podstatně drastičtější, přišla v roce 1917. Na olomouckých věžích už ale většinou nebylo co zabavovat.

Druhá světová válka dokonala dílo zkázy

Sedm let po "Velké válce", tedy v roce 1925, byly odlity a ve věži sv. Mořice slavnostně zavěšeny zvony nové. Jednalo se především o zvon Maria o váze 6758 kg, ulitý zvonařem Richardem Heroldem z Chomutova. Na tento zvon se veřejnou sbírkou vybralo celkem 179.500 Kč od 1120 dobrodinců. Dále byly do mořické zvonice doplněny zvony sv. Mořic (1867 kg), sv. Václav (1138 kg) a sv. Josef (781 kg). Na sanktusník byl zavěšen zvon sv. Alžběta (80 kg). Bohužel tyto zvony vydržely na mořické věži jen krátce, pouhých 17 let.

Za 2. světové války byla podle vládního nařízení z r. 1941 nařízena další z válečných rekvizic. Dokumentaci moravských zvonů měl na starosti prof. dr. Karel Kühn z Brna, v Olomouci mu asistoval dr. Robert Smetana. Na pokyn arcibiskupa Leopolda Prečana byla pořízena zvuková nahrávka rekvírovaných olomouckých zvonů. Naposledy se na mořické zvony zvonilo 18. května 1942. Poté začaly probíhat přípravy na samotnou rekvizici a snesení zvonů z kostelních věží. Dne 15. června 1942 převzal tehdejší olomoucký magistrát všechny rekvírované zvony a ty byly následně odvezeny do Prahy a později po Labi do německého Hamburku, kde byl zřízen takzvaný hřbitov zvonů - Glockenfriedhof.

Z tohoto procesu vyšel nejlépe olomoucký dóm sv. Václava, ten přišel jen o dva zvony, ale například kostel sv. Michala dopadl podstatně hůř, byly mu zabaveny zvony všechny. Kostel sv. Mořice, díky tehdejšímu německému vedení, které bylo bezezbytku oddáno tehdejší ideologii, opět přišel o všechny zvony až na nejmenší zvon sv. Alžběta na sanktusníku. Samotné nakládání a odvoz zvonu Maria u věže sv. Mořice, který byl tehdy největší zabavený zvon, tajně vyfotil MUDr. J. Přikryl, díky němu se nám dochoval vzácný dokument této smutné události.  

Zabavené zvony se už nepodařilo dostat zpět

Dalším zabavením zvonů opět mořická věž na dlouhá léta zmlkla. A zdaleka nejen ona, po rekvizicích za druhé světové války zůstalo na Moravě zachováno pouhých 6% zvonů. V roce 1950 západoněmecká vláda rozhlasovou výzvou oznámila, že pokud farní úřad vlastní fotografii zvonu, zná číslo, pod kterým byl zvon v rámci rekvizice zabaven, popřípadě nápis na něm, může si zvon z Hamburku odvézt. Tuto výzvu náhodou zachytil Antonín Schindler , který byl mimo jiné od roku 1945 varhaník a ředitel kůru u sv. Mořice. Na základě této výzvy napsal na uvedenou západoněmeckou instituci dopis, ve kterém uvedl patřičné, jimi požadované údaje. Bohužel tento dopis zachytila tehdejší poštovní cenzura a panu Schindlerovi bylo odpovězeno jen z českého ministerstva vnitra. Úředník ministerstva v dopise uvedl, že se Západním Německem nemáme diplomatické styky a že p. Schindler je jen soukromá osoba, které vůbec nepřísluší v této věci jednat. Samotné ministerstvo ani tehdejší komunistická vláda v tomto směru patrně nevyvíjela žádné mimořádné aktivity. Tímto jsme tedy definitivně přišli o možnost navrácení mořických zvonů a je docela možné, že některé z těchto zvonů dodnes zvoní na německých zvonicích, protože do termínu neodvezené zvony byly posléze rozdány farám v Německu.

Dnešní mořické zvony pořídil až v roce 1985 tehdejší probošt Bohumil Nerychel nákladem 700.000 Kč. Odlila je naše přední zvonařská dílna Laetitie Dytrychové z Brodku u Přerova. 22. září 1985, na svátek sv. Mořice, byly posvěceny biskupem J.  Vranou, 28. září vyzvednuty do mořické věže a 1. října 1985 zavěšeny. Nové zvony se jmenují Maria (1165 kg), sv. Cyril a Metoděj (850 kg), sv. Josef (490 kg) a čtvrtý sv. Mořic (305 kg). Jejich uměleckou výzdobu provedl ak. sochař Otmar Oliva z Velehradu. I přes jejich řemeslnou zručnost a hodnotu jsou tyto zvony už jen pouhý stín slávy původních mořických zvonů.

Probouraná gotická klenba uvnitř mořické věže

Dostat zvony dolů z mořické věže nebylo jednoduchou technickou záležitostí. Tak těžké zvony se sundávaly uvnitř věže, v dřívějších dobách to bylo prakticky nejjednodušší řešení. K tomu bylo také zapotřebí rozebrat část stěny v dolní části věže (ze strany dnešní galerie Moritz - dříve Prior), zvon byl posléze tímto otvorem vytlačen ven. Stejným způsobem se dostávaly zvony i nahoru do zvonice. Kvůli tomuto řešení byla v prvním patře věže probouraná gotická klenba ze 14. století, zachovaly se z ní jen malé části žebroví v rozích věže. Zbývá tedy otázka, kdy byl tento otvor probourán, je docela možné, že už za tragického požáru na začátku 18. století. Traduje se historka, že za 2. světové války při nešetrném sundávání došlo k pádu zvonu, ten prorazil historickou klenbu a dopadl až do přízemí věže. Není těžké si představit, co by takový pád pro mnohatunový zvon znamenal, o věži ani nemluvě. Zatím se žádným dokumentem nebo svědectvím nepodařilo doložit, kdy se tato nešťastná událost měla stát. Je pravděpodobné, že samotná historka o pádu zvonu vznikla už za 1. světové války, kdy lidé viděli vynášet z věže kusy zvonu Maria a vyvodili si z toho, že zvon ve věži spadl.  

Probouraný otvor v gotické klenbě zůstal dodnes neopravený, je jen překrytý dřevěnou konstrukcí. Rozebraná a následně opravená část boční stěny věže je i dnes dobře patrná, dokonce si zachovala tvar samotného zvonu. Kolemjdoucí si tak může udělat dobrou představu o velikosti zvonu Maria. 

Historie olomouckých mistrů zvonařských a jejich zvonů

Množství olomouckých kostelů přitahovalo i zvonaře, díky tomu byla Olomouc ve středověku nejvýznamnějším střediskem produkce zvonů na střední a severní Moravě. Konváři a zvonaři se zde usazovali už ve 14. století. Nejstarším olomouckým zvonařem, jehož dílo známe, byl Hanuš Herbst, kterého máme ve městě doloženého v letech 1424-1443. Z jeho díla se dochoval jediný zvon v Náměšti na Hané. V Herbstově činnosti pokračoval jeho syn Jeroným. V letech 1456-1469 byl v Olomouci činný konvář a zvonař Jakub, který byl zároveň členem městské rady. Jeho zvony najdeme v Lipníku nad Bečvou a v Novém Malíně. Dobrou řemeslnou pověst si získal také konvář a zvonař Václav, doložený v letech 1475-1482. Patřil mezi majetnější měšťany, byl členem městské rady a zastával i úřad purkmistra. Za zmínku stojí jeho zvon z r. 1482, původně pocházející z dnes už zrušeného olomouckého kostela sv. Petra. Tento zvon se dnes nachází v Přerově.

Na přelomu 15. a 16. století odléval v Olomouci zvony konvář a zvonař Jan. Jeho zvonařské dílně lze přičíst několik pozdně gotických zvonů, dochovaných v Dolanech, Hranicích, Úsově a dalších. Janovým dílem je i rozměrný hodinový cimbál z r. 1501 na věži olomoucké radnice. Na jeho práci navázal už zmiňovaný Martin Ilenfeld, který se po Janově smrti stal poručníkem jeho čtyř dětí. Později se i oženil s Annou Schwarzovou, vdovou po zvonaři Janovi.

Na věži kostela sv. Filipa a Jakuba na Nových Sadech se od r. 1785 nachází zvon sv. Blažej ze zrušeného olomouckého kostela sv. Blažeje, který v roce 1547 ulil zvonařský mistr František Ilenfeld (syn Martina Ilenfelda). V rámci každoroční akce Noc kostelů je možné si tento tisícikilový zvon o průměru 120 cm prohlédnout i poslechnout. Jde o nezapomenutelný zážitek i díky tomu, že se už tento zvon pro jeho stáří k běžnému zvonění nepoužívá. 

Město Olomouc se ale může pochlubit dalšími zvučnými jmény mistrů zvonařů jako např. Jiří Hechperger, Jan Antonín Behr, Melichar Schwann a mnoho jiných. Žily zde dokonce celé zvonařské rody - rod Ilenfeldů, Straubů, Obletterů nebo Stankeů.

Zvonařství bylo odjakživa vysoce ceněné řemeslo, od roku 1677 bylo organizováno v řemeslnickém cechu, většinou dohromady s dalšími řemesly - cínaři, klempíři, jehláři, ostružníky a kružidláři. V pozdějších letech někteří zvonaři získali i měšťanské právo, na základě kterého si mohli mimo jiné koupit ve městě dům. Na fotografii z roku 1867 je zachycen dům č.p. 368 na Horním náměstí. Právě tento dům zakoupil v roce 1792 zvonař Wolfgang Jan Sarkander Straub a od tohoto data se zde po dlouhá léta nacházela zvonařská dílna. Na fotografii je nad vchodovým portálem domu dobře patrná polovina rozměrného zvonu. Jednalo se o dnes už zmizelé domovní znamení, které jako jedno z mála označovalo řemeslo vykonávané majitelem domu.

Za nejtěžší moravský zvon byl prameny a literaturou považován velký renesanční zvon sv. Václav v olomoucké katedrále sv. Václava. Byl ulitý roku 1589 olomouckým zvonařem Jiřím Hechpergerem a zavěšen byl ve střední renesanční věži v průčelí původní olomoucké katedrály. Některé prameny uvádějí, že vážil 200 centnýřů (1 vídeňský centnýř = 56 kg), tedy celých 11 200 kg. V knize Heinricha Otteho z r. 1883 je tento zvon dokonce považovaný za největší zvon v Německu s 358 centnýři (20 480 kg). Skutečnou váhu si už bohužel neověříme, zvon byl zničen při požáru průčelí kostela v roce 1803. Prvenství si katedrála sv. Václava přesto zachovala, v roce 1827 ulil vídeňský zvonař Friedrich Seltenhoffer nový zvon sv. Václav, který je s váhou 8156 kg největší zvon na Moravě.

Autor: Čenda Šopek ve spolupráci s dr. Leošem Mlčákem

Zdroje:

"Zvony na Moravě a Slezsku" od Leoše Mlčáka (vydalo nakladatelství Kaligram – Studio Trinity s.r.o. v r. 2014)

"Nápisy na zaniklých olomouckých zvonech" od Leoše Mlčáka a Kateřiny Mlčákové (Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci č. 280 z r. 2000)

"Dějiny kostela svatého Mořice v Olomouci" od Bohumila Zlámala (vlastním nákladem v r. 1939)

"Tajemná Olomouc" od Antonína Schindlera (vydalo nakladatelství Votobia v r. 1998)

"Olomoucká řemesla a obchod v minulosti" od Miloslava Čermáka (vydalo nakladatelství Memoria v r. 2002)

"Domovní znamení v Olomouci" od Vladimíra Gračky a Heleny Lisické (vydalo nakladatelství Poznání v r. 2013)

Římskokatolická farnost sv. Mořice, Opletalova 10, 779 00 Olomouc

Státní okresní archiv Olomouc, U Husova sboru 10, 771 00 Olomouc