Starobylé a poněkud ponuré zákoutí tvořila na Michalském návrší skupina takzvaných zádušních domků. Dnes už je v těchto místech nepřipomíná vůbec nic, najdeme je pouze na nepříliš početných archivních fotografiích.

Olomoucká městská společnost reprezentovaná městskou radou i soukromými fundátory se pokoušela již brzy po založení města zmírňovat bídu nemajetných, chudých, nemocných i pocestných, a pomáhat jím různými almužnami a zakládáním zdravotně - sociálních zařízení, jako byly městské špitály, zádušní domky (zádušní špitály), lázně a lékárny. Provoz špitálů byl zajišťován zejména různými dary, fundacemi, nadacemi, úrokem ze stanovených statků apod. Ve špitálech se však často léčili i měšťané, kteří provoz špitálů finančně podporovali a často na ně pamatovali při sepisování své poslední vůle (testamentu). V tomto povídání se budeme věnovat právě zádušním domkům v Olomouci, které se dříve nazývaly domy Bekyň.

Domky Bekyň, zvané také jako zádušní domky

Bekyně (begině) byly ve středověku ženy, které napodobovaly život jeptišek. Jednalo se o laické osoby, jež necítily být povolány k řeholnímu životu, nechtěly odejít do klášterní samoty, ale toužily po intenzivním duchovním životě a po životě v modlitbě a pomoci bližnímu svému. Zprávy ze 14. století svědčí, že domy bekyň čili takzvané bekináže (beguinagia) vznikaly díky štědrosti zámožných měšťanů a šlechticů, kteří zjednáváním životního zaopatření chudým vdovám a pannám chtěli dobročinností prospět spáse svých duší. Proto se řečené domy nazývaly také zádušními (domus animarum) a jejich obyvatelky duškami. Bekyně se odívaly světlým nebo černým rouchem, konaly domácí pobožnosti, modlily se za zemřelé, posluhovaly tělesně i duševně nemocným, navštěvovaly staré lidi, vyprošovaly almužny pro nemocné, shromažďovaly odložené děti, čistily kostelní prádlo, věnovaly se šití a vyšívání a dalším bohulibým činnostem. Bekyně (Seelweiber) žily v Olomouci už ve 14. a 15. století, jejich olomoucké domky, později nazývané zádušní domky, nebo také zádušní špitály (Seelhäuser) máme podle dochovaných dokumentů doloženy až v roce 1550.

Pojmenování "zádušní domky" vzniklo díky zádušním odkazům zámožnějších zbožných občanů, mohlo ale také souviset s "duchovní lázní - Seelbad, Seelenbad", kdy zbožní lidé ke spáse svých vlastních duší činili dobročinné nadace pro chudé jako např. na tehdy obvyklé lázně, které se však nenazývaly "chudé lázně - Armenbäder", nýbrž "duchovní lázně - Seelbäder". Zádušní domky se těšily velké přízni měšťanů především v 16. a 17. století, neboť v testamentech z této doby se velmi často vyskytují odkazy pro zádušní domky (špitály), ale také pro lázně a svačiny pro chudé.

Ponuré zákoutí na Michalském návrší

Zádušní domky stály na severní straně kostela sv. Michala na tzv. Nonnen-Gassl (Jeptiščí uličce, také uličce Bekyň). Na začátku šlo a dva domky, později už byly tři, v tomto případě byly dva z nich nazývány "německé zádušní domky" a jeden "český zádušní domek". Přes toto zřídka se vyskytující označení je jasné, že instituce, která v těchto domcích sídlila a působila, byla trvale mezinárodní, neboť kdokoliv, ať jakéhokoliv pohlaví, stavu, věku, náboženství či národnosti nebyl nikdy odmítnut, vždy zde byl přijat a po několik dní (většinou tři dny) se zde o něj pečovalo, dokud opět nezesílil. Toto dobročinné zařízení, z dnešního pohledu podobné sociálním bytům, ve kterých se nacházelo 12 až 16 lůžek zaopatřených pěti Bekyněmi, vzniklo na podporu chudých cestujících a bylo zaměřeno pouze na tělesné dobro.

Skupina zádušních domků tvořila starobylé, trochu ponuré olomoucké zákoutí, které známe už jen z dobových fotografií. Dnes už je v těchto místech nepřipomíná vůbec nic, pojďme si proto blíže popsat jednotlivé domky a jejich blízké okolí.

Zádušní domek čp. 221 s adresou na Juliově vrchu č. 6 (Juliusberg) stál nejblíže k dnešnímu malému náměstí před kostelem sv. Michala, kterému se dnes říká Na Hradě. V roce 1639 se okolí nazývalo U Zádušních domků, také U Zádušních špitálů (Bei den Seelhäusern). V roce 1650 U Tatarského výpadu (Beim Tartarischen Auslauf), roku 1750 U Prašné věže, roku 1770 U Dominikánské věže (Beim Dominicaner Auslauf). V roce 1860 byl tento dům rozdělen na dva a ty mívaly různé majitele.

Zádušní domek čp. 222 s adresou v ulici Božího těla č. 13 (Fronleichnams-Gasse), také ulice Konviktní (Convict-Gasse), U Ferdinandského nebo také Císařského konviktu, později Universitní, dnes se jmenuje Univerzitní. V roce 1466 to byla Židovská ulička (Juden-Gassl), později Jeptiščí ulička (Nonnen-Gassl). Tento dům sousedil se seminární zahradou, byl zakoupen městem a přiřčen špitálu sv. Joba a Lazara. V roce 1774 chtěl magistrát tento dům změnit na porodnici a nalezinec, nakonec byl ale opět prodán do soukromých rukou. V letech 1837-1838 bylo k tomuto domu přikoupeno právo várečné a byl zde patrně i malý výčep piva.

Zádušní domek čp. 223 s adresou v ulici Božího těla č. 11, jako jediný po celou dobu, až do jeho demolice, patřil městu. V polovině 17. století se mu proto také říkalo "Dům pánů" (der Herrn Haus). V 18. století to byl "zádušní dům u Dominikánů". V 19. století byl označován jako dům "U Výpadu", stával v místech dnešních schodů k Michalskému výpadu a zčásti v místě vily Primavesa. Oproti ostatním domkům, které byly postaveny v prostém, spíše předměstském stylu se šindelovými střechami, měl tento dům nezvykle nízko posazená okna a vysoká štítová zeď byla zakončena zubatým cimbuřím, čímž připomínala hradní zeď.

Dům č. 588 s adresou v ulici Božího těla č. 9. Do tohoto domu byl v roce 1755 umístěn v souvislosti s bořením předměstí špitál sv. Joba a Lazara, který stával za Litovelskou bránou. Z tohoto roku pochází i první zmínky o chirurgickém pracovišti v Olomouci, které se nacházelo právě v tomto domě, přejmenovaného na Nemocnici sv. Joba a Lazara. Při číslování budov v roce 1774 nedostal tento dům, jakožto veřejná budova, žádné číslo a teprve o několik let později, když tento měšťanský špitál přešel opět do soukromého vlastnictví, byl označen číslem popisným 588.

Dům čp. 224 s adresou v ulici Božího těla č. 7 sousedil s konviktními kasárnami. Nebyl přímo označován jako zádušní, ale v roce 1755 dům převzal špitál sv. Joba a Lazara a spolu s domkem čp. 222 a sousedním domkem čp. 588 sloužil stejnému účelu jako domky zádušní. Olomoucká konzistoř v roce 1768 povolila špitálu sv. Joba a Lazara v tomto domě zřízení přenosné kaple, která byla vysvěcena 25. listopadu 1769. Domy čp. 224 a 588 stály v místech dnešní vily Primavesi.

Zrušení zádušních domků a nová zástavba

Naproti zádušním domkům (v místech starobylého Nového Hrádku s Juliánskou věží, jejíž základy byly objeveny při archeologickém průzkumu v roce 2018) stávala už od 14. století budova, která původně sloužila jako olomoucké fojství. Po jeho zrušení zde byla zřízena městská zbrojnice a od roku 1778 se zde nacházelo armádní skladiště mouky. V rámci asanačního plánu na začátku 20. století byla schválena demolice této staré budovy a bylo rozhodnuto, že se na tomto místě vystaví nová chlapecká měšťanská škola (dostavěna v roce 1909). Při plánování stavby budovy školy se zjistilo, že cesta směřující kolem zádušních domků ke schodům do Michalského výpadu by se velmi zúžila. Proto bylo rozhodnuto, že zádušní domky budou, i pro jejich celkovou sešlost, zbořeny také. Tím se také změnila cesta do Michalského výpadu, která se u zádušních domků lomila směrem do Univerzitní ulice a teprve mezi domy čp. 223 a čp. 588 pokračovala chodníkem ke schodům ke hradební – prašné věži. Nebyla to tedy přímá cesta po schodech tak, jak ji známe dnes.

Zbořením zádušních domků se v těchto místech získal veliký prostor. K severní vnější zdi kostela sv. Michala byly v roce 1904 přemístěny čtyři kamenné pylony se sochařskou výzdobou zobrazující tajemství bolestného růžence z dílny olomouckého sochaře Michaela Scherhaufera. Ty se původně nacházely u cesty na tzv. kalvárii na Tabulovém vrchu. Parcelu u hradeb koupil manželský pár Otto Primavesi (1868-1926) z přední moravské podnikatelské rodiny a někdejší vídeňská herečka Eugenie (Mäda st.) Butscheková (1874-1962), kteří si ji zvolili ke stavbě svého reprezentačního obydlí. Vila Primavesi byla postavena mezi lety 1905-1906 podle návrhu Franze von Krausse a Josefa Tölka. Stavebníkem byl Heindrich Mrasek z Olomouce.

Čenda Šopek

Použitá literatura:

Vzpomínky na starou Olomouc od Milana Ticháka (nakladatelství Votobia, 1997)

Kronika olomouckých domů od Wilhelma Nathera (v překladu od PhDr. Vladimíra Spáčila vydala Univerzita Palackého v Olomouci, 2007)

Lexikon olomouckých ulic od Milana Ticháka (nakladatelství Burian & Tichák, 2009)

Slasti a strasti olomouckých měšťanů v období gotiky, renesance a baroka od Miloslava Čermáka (nakladatelství Memoria, 2013)

Státní okresní archiv Olomouc, U Husova sboru 10, 771 00 Olomouc