Když se člověk denně pohybuje v blízkosti spousty peněz, může na něj občas přijít pokušení. Pokud je navíc špatná doba a většina má hluboko do kapsy, slabší povaha pak snadno takovému vábení podlehne. Pokud se při tom ale chová stejně hloupě jako hlavní hrdinové následujícího příběhu, není divu, že neskončí dobře. 

Úplně jiné starosti měli Olomoučané před sto lety. Vánoce i Nový rok 1920 byly stále ve znamení všeobecného nedostatku. Pokud neměl našinec štěstí a nebyl boháčem či majitelem několika nemovitostí, měl se co ohánět, aby nakrmil sebe a rodinu. Váleční invalidé Karel Hulík a Antonín Krestýn byli v právě takové situaci. Pracovali jako pomocné kancelářské síly v československé posádkové nákupně v Olomouci. Tato instituce měla samozřejmě svou, docela naditou pokladnu. A právě tu se rozhodli oba muži vyloupit.  

Krestýn s Hulíkem měli v plánu odjet k večeru z Olomouce stejným vlakem jako poručík Šmída, hlavní pokladník z olomoucké pobočky nákupny. V Přerově, kam Šmída jezdil z práce domů, jej chtěli sledovat, v některé tmavší uličce mu měli přes hlavu hodit hadr potřený lepidlem a svázat jej. Vzali by mu aktovku, v níž nosil klíče od pokladny. Pak se chtěli vrátit do Olomouce. V posádkové nákupně byla ovšem vždy noční hlídka. Tu chtěli oba muži vylákat ven před nákupnu a tam ji zneškodnit. Odcizenými klíči by pak odemkli pokladnu a cesta k bohatství by byla volná.  Chtěli zničit i konsignaci peněz, tedy soupis uložených bankovek, aby znesnadnili pátrání po lupu.

Při prozrazení chtěli použít tajnou chodbu

Krom toho vymysleli i alternativní plán, a to na krádež zboží, v nákupně uloženého. K němu se chtěli dostat z kanceláře starými zazděnými dveřmi. Pokud by se prý náhodou krádež zboží prozradila, měli muži vytipován i únik jakousi neznámou utajenou chodbou. Tento plán nevyšel z jednoduchého důvodu – v den, kdy jej měli provést, zůstal v kanceláři dlouho do noci jeden z důstojníků, který dodělával nějaké resty. Napadnout důstojníka si výtečníci netroufli.

Chyba v jejich skvělých plánech spočívala, jak jinak, v lidském faktoru. Respektive v jejich „ukecanosti“. Lupiči-amatéři se totiž pokusili do své akce zasvětit několik dalších lidí, například dalšího vojenského invalidu, který v pokladně pracoval. Chtěli, aby jim on a jeho manželka pomohli. Navíc si nedávali pozor a o plánu mluvili tak, že je zaslechla kolegyně účetní. Od ní či od dalšího invalidy se informace dostala k bezpečnostním složkám. Než stihli Krestýn s Hulíkem olomouckou pokladnu vyloupit, přišla si pro ně policie. Tím pokus o loupež skončil.

Lupiči a gangsteři

Začátek prvorepublikového období byl plný jak poválečné bídy a nedostatku, tak i snahy mnoha menších či větších darebáků dostat se k majetku co nejrychlejší, i když nepočestnou cestou.Při pročítání deníků z této doby narážíme na podobné příběhy opakovaně. Kromě toho samozřejmě spousta zločinců stihla své plány i uskutečnit. Olomoucká veřejnost se pak dozvídala, kdo dostal kolik let těžkého žaláře, který vůdce bandy lupičů skončil v poutech a dokonce kdo zaplatil životem.

Takhle v lednu 1920 například zemřel v zemské nemocnici v Olomouci Jan Vetter, donedávna vůdce obávané lupičské bandy ze Zábřežska. Po zadržení se mu podařilo uniknout z věznice, když vypáčil dveře a skočil z okna do dvora. Na útěku byl ale několikrát postřelen. Těžce zraněného pak přepravili do Olomouce, kde v nemocnici 8. ledna zemřel.

Naopak jiný gangster měl štěstí více. Z olomoucké posádkové věznice úspěšně utekl na začátku prosince jistý František Fieber, vůdce obávaného zlodějského gangu, který řádil především v oblasti olomoucké Úřední čtvrti. Policie ho nedopadla. Olomoučané měli o důvod k obavám více. 

Ilustrační foto: pixabay.com