Byť dnes panelová sídliště asi nikdo nevnímá jako historické čtvrti, od zahájení jejich výstavby v Olomouci už uběhlo více než půl století. Svým způsobem to tak historie určitě je. Z pohledu těch, kteří se do novotou vonících bytů stěhovali před padesáti lety, to historie je v každém případě. Je spojená s mnoha zajímavými vzpomínkami a třeba i nostalgií.

Jedním z těch více povedených příkladů olomouckých panelových sídlišť je sídliště F1 na Nové Ulici. Jeho řešení, za nímž stojí tým architekta Víta Adamce, oceňují dnes i odborníci. Na rozdíl od novějších panelákových celků je zde vzdušnější prostředí, domy nejsou příliš natěsnané, celek má řád a logickou uliční síť. Centrální osou je ulice I. P. Pavlova, která vznikla na původní hlavní linii někdejší samostatné obce Nová Ulice. Dlouhá léta také na této ulici stály původní stavby, buď přízemní prvorepublikové rodinné domky, nebo o něco novější víceposchoďové činžáky. S tím, jak v letech 1967 až 1975 sídliště rostlo, značnou část původní zástavby čekala demolice. Přesto se i do dneška torzo původní Nové Ulice zachovalo, přičemž historické zástavbě dominuje pozdně barokní kostel Panny Marie Pomocnice z roku 1774. Roli hlavní tepny čtvrti zastávala ulice I. P. Pavlova až do roku 1981 také díky tramvajové trati, která byla následně přesunuta do nově budované komunikace v Brněnské ulici. 

Sídliště F1 zahrnuje ulice I. P. Pavlova, Hraniční, Brněnská, Vojanova, Čajkovského a Za vodojemem. Kromě obytných panelových domů je jeho součástí areál někdejšího nákupního centra a střediska služeb, mateřská škola a dřívější základní škola (dnes gymnázium). Mezi výstavbou z přelomu 60. a 70. let najdeme prvorepublikové rodinné domy i vily z počátku 20. století, malý park, kostel a starší činžovní domy. Díky tomu, že sídliště vyrostlo na místě starší zástavby, měli jeho obyvatelé od počátku výhodu přítomnosti vzrostlých stromů, svažitý terén zase dodával čtvrti zajímavější podobu a možnost rozvrstvení jednotlivých bloků. Pro dospělé a hlavně pak pro děti bylo velmi příjemné, že jen kousek od sídliště začínala oblast zahrad a polí. Jak to vypadalo, když se do paneláků začali stěhovat lidé, vzpomíná jedna z prvních nájemnic, paní Eva, která zde mimochodem žije dodnes.

Hlína, štěrk, málo vody, a přesto radost

Eva se do jednoho z panelových domů v ulici Hraniční nastěhovala v roce 1970 spolu s manželem. „Byli jsme první, kdo se stěhoval, ostatní domy se ještě dokončovaly,“ vypráví pamětnice a dodává, že byli velmi spokojení. Radost z nového bydlení v dvoupokojovém bytě jeho novým uživatelům nekalilo ani nic z toho, co život na rozestavěném sídlišti obnášel. Místo trávníků byla hliněná plocha, v lepším případě zarovnaná, v horším případě na druhé straně domu byla ohromná hromada neuklizené zeminy, která vznikla pří stavbě domu. Na silnicích ještě dlouho nebyl asfalt, a to ani v dalším roce, kdy si pořídili nové auto. K domu jezdili po štěrku. Z komunikací byly dokončeny zatím pouze chodníky, na asfalt na vozovce a parkovišti si museli počkat skoro dva roky.

Od počátku byly na sídlišti problémy s dodávkami vody. Vodovodní síť nestačila kapacitně na rychle rostoucí počet obyvatel. „Byli jsme zvyklí, hlavně my z horních pater, že si musíme dojet výtahem pro vodu do přízemí do společné úklidové místnosti, nebo když netekla voda vůbec, jsme chodili s kýblem do bývalé restaurace U Medvěda ke kostelu,“ říká Eva. Tato situace se spravila až po několika letech po dostavbě nového věžového vodojemu.   

Jiné bylo ledacos. Například dnes zcela běžné automatické pračky měl tehdy málokdo. Proto fungovala společná prádelna v přízemí mezi sklepy. „Byla tu prádelna, společná pro dva vchody. Vedle byla ještě místnost s mandlem,“ říká paní Eva. „To, že se o prádelnu dělili desítky partají, znamenalo, že jsme museli mít stanovený přesný harmonogram, kdo kdy jde prát.  U nás měla klíče a pořadník paní ze sousedního vchodu, občas to s ní nebylo moc příjemné, ona se totiž tvářila, jako by ta prádelna byla její,“ dodává s úsměvem pamětnice. Prádlo se pralo často v nočních hodinách, právě proto, že vázly dodávky vody. „Nám to nevadilo, chodili jsme do prádelny se kamarádkou, později jsem tam brala i malého syna, popovídaly jsme si tam, a hlavně jsme byly rády, že máme vypráno,“ říká obyvatelka panelového domu. Doma měli lidé obvykle jen malou vířivou pračku Romo, s níž se prostě velké prádlo vyprat nedalo. Hospodyně tedy musely být naučené lépe plánovat… Společné prádelny v panelácích obvykle zanikly v první polovině 90. let, kdy už o jejich původní funkci neměli lidé zájem.

Na nákupy do dřevěné boudy

Vzhledem k tomu, že sídliště rostlo několik let a lidé se do něj postupně stěhovali, měnila se i nabídka základních služeb. Když se Eva do nového bytu nastěhovala, vypadalo sídliště jinak než dnes. V ulici I. P. Pavlova stály ještě staré činžáky, a to až do míst okolo kostela Panny Marie Pomocnice. Tramvaj jezdila starou trasou, zastávka byla právě před kostelem. Mimochodem, díky standardní zástavbě vypadala tato hlavní dopravní tepna celé čtvrti mnohem více jako klasická městská ulice, než tomu je dnes. Paneláky stojí od cesty mnohem dál a I. P. Pavlova tak vůbec nemá charakter městské ulice.

V parteru starých domů bylo pár malých prodejen. Byly zde potraviny, řeznictví, kdesi bývala i prodejna obuvi. „Pro ovoce a zeleninu jsme chodili do takové dřevěné boudy, kterou provizorně postavili někde v místech dnešní Vojanovy ulice,“ vzpomíná paní Eva. Na hlavní ulici bylo ještě papírnictví a prodejna elektro.

Na sídlišti nebyla školka ani škola, ty vyrostly až před polovinou 70. let. Lidé, kteří chtěli své ratolesti umístit do nové školky, se také brigádnicky podíleli na jejím dokončení.

Nákupy a další služby pak dostaly úplně jinou podobu v okamžiku, kdy byla otevřena Jalta, centrum obchodů a služeb. Byla zde samoobsluha potravin s řeznictvím, a menší prodejny ovoce a zelenina, a drogérie. V areálu byly také ordinace dětských lékařek, prodejna měsíčních jízdenek Dopravního podniku, čistírna a další služby.

Pokud jde o kulturu, zprvu ji zajišťovalo agitační středsko v jedné z posledních starých budov v sousedství kostela v Pionýrské ulici (dnes zde sídlí ZUŠ Miloslava Stibora). Sem chodily děti na promítání dětských i dobrodružných filmů, vstupné bývala 1 koruna, o role uvaděček se postaraly obvykle místní maminky. V roce 1975 se do této budovy nastěhovala Lidová škola umění, dnešní zuška. Sídliště pak získalo nový kulturní dům vedle výškových domů v Pionýrské ulici a dnes zchátralé staré vily Elsy a Hanse Stratilových v Čajkovského ulici. Sem se chodilo na diskotéky, na sběratelské burzy či občas i na nějaký ten povolený koncert.

Poslední proměny

Od poloviny 70. let se pak na sídlišti dlouho nic neměnilo. I když stavební ruch u paneláků skončil, nezmizel úplně – přesunul se jen o kousek dál, na stavbu nové tramvajové trati a na stavbu dálnice na Prostějov a Brno.

Výraznou změnu přinesl rok 1981, kdy byla otevřena nově vedená tramvajová trať. Ta odvedla provoz na výrazně rozšířenou Brněnskou ulici, takže z někdejší hlavní živoucí tepny v I. P. Pavlova se stala poklidná, tichá, a později i zaslepená ulice – to když vznikla nová vrátnice, která uzavřel areál Fakultní nemocnice. Při stavbě trati na Brněnskou padly další staré nemovitosti, například velké hospodářské stavení u křižovatky Hraniční a Brněnské.

Posledními velkými změnami pak prošlo okolí blízké sídliště v 90. letech, kdy začalo postupné zastavění Horního lánu. „Do těch míst si naši kluci chodívali hrát, byla to pro ně divočina a přírody. Pak v 90. letech zanikly zahrádky a s nimi i zemědělský výzkumný ústav a nakonec tam vyrostly obytné domy a supermarkety,“ dodává žena, která život na sídlišti F1 zná od samého počátku.

Poslední zmizelou starou stavbou byla kovárna, která před pár lety ustoupila dalším polyfunkčním domům na Horním lánu. Podle paní Evy je dnes sídliště o dost jiné, než když se sem nastěhovala, přesto se tu ale pořád cítí dobře. Jak dodává, tahle nová část města se prostě povedla. 

Z historie Nové Ulice

Nová Ulice má zajímavou historii, která by si sama o sobě zasloužila samostatný článek. Podstatné je, že se jednalo dlouho o samostatný sídelní celek, byť samozřejmě vznikl a fungoval do značné míry ve spojitosti s historií města Olomouce. Dnešní Nová Ulice navazuje na Střední předměstí, které od středověku rostlo vně západních hradeb města. Tvořily jej různé osady, například Zelená ulice (název vznikl zkomolením jména Greinergasse, tedy Plačtivé ulice, protože tudy chodily průvody k předměstskému hřbitovu), Střední ulice, Gošikl a další. Vzhledem k tomu, že tyto osady silně trpěly při každém obléhání Olomouce a především pak kvůli výstavbě barokní pevnosti bylo roku 1758 rozhodnuto o přesunutí osad dále od hradeb. Část ze zhruba čtyř tisíc přestěhovaných obyvatel se usídlila na nově vysazené Zelené ulici (okolí dnešní Brněnské ulice) a část o něco výše v obci s názvem Nová střední ulice, posléze zkráceném na Nová Ulice. Obec Nová Ulice se v 19. století rychle rozvíjela, protože těžila z dobré polohy i z faktu, že v samotné Olomouci, sevřené hradbami, nebyl pro podnikání prostor. Vznikla zde například sladovna, pivovar, vedla tudy nově vybudovaná lokální železnice, fungovala továrna na kočáry a další podniky. Od otevření tramvajové dopravy v Olomouci sem vedla i jedna ze dvou tramvajových linek. V 90. letech 19. století byla na katastru Nové Ulice postavena Zemská nemocnice, dnešní FNOL. Dne 28. května 1893 vydal císař František Josef I. listinu, kterou povýšil obec Nová Ulice na městečko, 16. ledna roku 1906 ji pak císař povýšil na město. To mělo před administrativním sloučením s Olomoucí v roce 1919 zhruba 6,5 tisíce obyvatel. 

Foto: REJ a archiv autora

Další zdroje foto: FB Historické fotografie Olomouce / archiv Petra Učíka / archiv Čendy Šopka / archiv Jiřího Valentíka