Stovky zničených domů, skoro dvacetinásobný pokles počtu obyvatel, lesk hlavního města, vydrancované kulturní a umělecké poklady v čele s románským horologiem z dílny biskupa Jindřicha Zdíka. Co všechno švédská okupační armáda, která Olomouc devastovala dlouhých osm let (1642 – 1650), městu vzala, to je Olomoučanům celkem dobře známo. Že mu však něco i zanechala, se ví jen málo.

Když 10. června 1642 dorazila k Olomouci velmi obávaná švédská Torstensonova armáda, městské hradby byly v žalostném stavu, místy byly zcela rozvalené. V kontextu s tím, že ve městě bylo jen minimum nezkušených vojáků, jejichž velení se ujal pouze z důvodu nutnosti sedmdesátiletý proviantní důstojník Antonín Miniati, i s ohledem na to, že slibovaná císařská armáda Jana Františka z Fernemontu ustoupila před Švédy k přes východní Moravu k Vídni a Olomouc nechala na holičkách a vyčleněný Rebeckův pluk byl Švédy rozprášen už u Šternberka, se Olomouc útočníkům po pár dnech obléhání vzdala. Už 15. června do města napochodovaly švédské pluky. Protože Olomouc, dosud hlavní a také nejbohatší město Moravy, měla být pro další roky jejich hlavním opěrným bodem poblíž srdce habsburské monarchie, věděli dobře švédští velitelé, že město musí úplně jinak opevnit.

Císařská vojska se sice krátce po dobytí města začala objevovat na dohled od jeho hradeb, zprvu si ale na nic netroufala. Teprve v letech 1643 až 1645 se císařští opravdu vážně pokoušeli dobýt Olomouc zpět do habsburského tábora, a to zvláště urputně v časech, kdy zdejším císařským vojskům velel plukovník Ladislav Burian z Valdštejna. Neuspěl, byť se při některých útocích císařští už tak tak dostávali do ulic Olomouce…  o udržení města navzdory Valdštejnovým útokům se do značné míry zasloužily právě stavební úpravy, které provedli švédští uchvatitelé.

Ti krátce po obsazení města nejprve do základů zlikvidovali všechny předměstské osady. Zničili 656 domů, špitálů, kostelů a kaplí. Vykáceli les kolem Hradiska a zlikvidovali všechny ovocné sady. Budoucí dobyvatel, o jehož příchodu švédští velitelé nepochybovali, nesměl mít v blízkosti hradeb žádné záchytné body a úkryty. Nakonec zdemolovali i samotný klášter Hradisko a mariánskou poutní kapli na Svatém Kopečku.

Proměňovali i samotné město. Zbourali chatrné části hradeb a stavěli je od základů znovu. Tedy ne oni sami, Švédové práci jen řídili, fyzickou námahu přenechali měšťanům, které do práce násilím nutili. Z každého domu museli nastoupit k obranným pracím dva nebo tři muži. Kdo nemohl pracovat a byl okupantům neužitečný, toho vyhnali z města, aby zbytečně neujídal zásoby potravin.

Město už brzy obkroužily výrazně vylepšené hradby s novými strážními domky, malé bastiony a raveliny, tři ze starobylých městských bran nechali Švédové zaslepit, takže v provozu zůstalo jen pět bran (Hradská, Rohelská, Střední, Litovelská a Blažejská), které šlo v případě útoku lépe bránit. Změnila se ovšem i uliční síť.

Švédové byli rozhodnuti svou novou pevnost udržet stůj co stůj. Hledali proto možnosti, jak zdokonalit řízení obrany. Nakonec se dali do bourání některých domů poblíž hradeb. Proč? Prostě proto, aby se mohli obránci či zásobování střelivem rychle a operativně přesunovat od jednoho místa hradeb na druhé. Vybouráním části domů tak vznikly nové přímé úzké průchody k hradbám. Získaný stavební kámen byl pak použit na další vylepšování hradeb.  „Tak například vznikly uličky Dómská, Barvířská, Divadelní, Kačení a další,“ píše se v knize Pevnost Olomouc autorů Miloslava Kuch-Breburdy a Vladimíra Kupky. Podle jiných zdrojů některé z těchto uliček (například Divadelní) vznikly už dříve, je tedy obtížné rozsoudit, kdo má pravdu.

Jisté ale je, že část oněch úzkých uliček, typických pro atmosféru historického centra Olomouce, opravdu vznikla z nařízení Švédů a na rozdíl od nich samotných už ve městě zůstala do dnešních dnů. Jako asi jediná pozitivní vzpomínka na švédské okupanty…    

Zdroje:

Kuch-Breburda Miloslav, Kupka Vladimír: Pevnost Olomouc, Dvůr Králové nad Labem, 2003

Schulz Jindřich a kolektiv, Dějiny Olomouce: 1. díl, Olomouc 2009