Olomouc je městem památek a krásného umění, a tak je logické, že je i olomoucká historie plná umělců. Bez vynikajících malířů, architektů, sochařů a kameníků jako byli Jan Kryštof Handke, Filip Sattler, Giovanni Pietro Tencalla, Jan Jiří Schauberger, Václav Render či Ondřej Zahner, by Olomouc nebyla nejkrásnějším městem na Moravě a dost možná v celých českých zemích. Neměla by jedinečné kašny, neměla by nádherné chrámy a neměla by ani největší barokní sousoší u nás, Sloup Nejsvětější Trojice.

Díla těchto slavných mistrů znají Olomoučané i lidé odjinud. Znalci umění do Olomouce kvůli jejich dílům jezdí. Co ovšem víme o samotných těchto tvůrcích? Podívejme se dnes na poslední dva jmenované, kameníka Václava Rendera a sochaře Ondřeje Zahnera. Mají totiž více společného než jen to, že patří k prvořadým moravským barokním umělcům. 

Oba muže spojuje práce na prestižních olomouckých uměleckých zakázkách, která vyvrcholila budováním a výzdobou monumentálního barokního sloupu na Horním náměstí. Spojuje je ale třeba i adresa trvalého pobytu. Oba muži bydleli a tvořili v domě č. 7 v ulici 8. května. Za jejich života a vlastně až do roku 1945 ovšem nesla tato ulice vždy jméno Česká, nebo také Böhmergasse. Jedná se o velmi hodnotný dům, který je uvnitř o mnoho prostornější než se při pohledu z ulice může zdát. Oba jeho "umělečtí majitelé" se navíc podíleli na jeho dnešním vzhledu.

První, kdo v něm měl prosperující kamenickou dílnu s řadou zaměstnanců, byl starší z dvojice Václav Render. Mistr Václav Render (1669 – 3. srpna 1733), známý též jako Wenzel Render, byl císařský privilegovaný architekt a městský kameník. Václav Render byl spíše vynikající a zručný kameník než sochař, jeho dílem jsou často vany slavných kašen, podstavce soch, a podobně. Jeho dílna stojí za velkou částí oceňovaných olomouckých barokních památek. Podílel se na tvorbě většiny z šesti kašen, vytvořil barokní oltář svaté Pavlíny pro mořický kostel či portál kostela Panny Marie Sněžné. Z oken svého domu mohl vidět i na Merkurovu kašnu, jejímž spoluautorem byl. 

Jeho hlavním životním dílem jsou ale dva barokní sloupy: na Dolním náměstí vybudoval v letech 1715 až 1723 mariánský sloup, a už o rok později začal na vlastní náklady stavět před radnicí „sloup, jemuž nebude na světě rovno“, tedy dnešní památku ze seznamu UNESCO. Na vlastní náklady dokonce nechal nejprve přestěhovat Herkulovu kašnu z původního místa blíž k orloji, aby jeho monumentální sloup měl tu nejlepší pozici v prostoru Horního náměstí. Sloup byl ovšem tvořen skoro 40 let a sám Render se jeho dokončení nedožil. Na dostavbu sloupu ovšem odkázal i většinu svého majetku.  

Když v roce 1733 zemřel, zůstal po něm kromě rozestavěného sloupu Nejsvětější Trojice také dům se zavedenou sochařskou a kamenickou dílnou Ten koupil muž, který se s Renderem velmi dobře znal a intenzivně s ním spolupracoval i na jeho největším díle - na sochařské výzdobě sloupu Nejsvětější Trojice. Původem bavorský sochař Ondřej (Andreas) Zahner (1709 - 1752) vybavil sloup nádhernými a umělecky vytříbenými sochami světců. Tento muž přišel do Olomouce už v mládí, ovšem řemeslu se vyučil v rodném Bavorsku u svého otce a pravděpodobně se školil i v Rakousku, nejspíš na akademii ve Vídni. Historici umění u jeho sochařské tvorby oceňují vyzrálý rukopis, překonání nadbytečného patosu, typického pro některá díla vrcholného baroka, jemné pojetí tvarů a schopnost věrohodně vystihnout vnitřní citové prožívání zobrazovaných postav. Zahner byl mimořádně produktivním sochařem. „Zahnerovo obsáhlé dílo zahrnuje více přibližně devadesát dochovaných sochařských celků, provedených ve dřevě, kameni i štuku, a v nich více než 200 samostatných soch,“ píše Simona Jemelková v práci Život a dílo Ondřeje Zahnera. Mnoho energie věnoval právě sochařské výzdobě sloupu Nejsvětější Trojice. Ani on se ale jeho dokončení nedožil. Jeho smrt v roce 1752 do značné míry předznamenává i konec jedinečné barokní éry olomoucké historie, kdy byla Olomouc bez ohledu na ztrátu politického ostavení uměleckou a duchovní metropolí Moravy. Nevíme, nakolik byl Zahner s Renderem v přátelském vztahu, byli ale dobrými kolegy. Na rozdíl od jiných tehdejších olomouckých umělců se nestali příbuznými, ale obývání téhož domu vypovídá o jisté blízkosti.    

Jaký je vlastně dům, v němž oba mistři žili a pracovali? Pomozme si v tomto ohledu odbornými informacemi z památkového katalogu Národního památkového ústavu. „Barokní řadový městský dům postavený v roce 1690 na místě starší zástavby a na jehož pozdějších barokních úpravách včetně zahrady se podíleli jeho majitelé kameník Václav Render a po něm sochař Ondřej Zahner.

Částečně podsklepený měšťanský dům v řadové zástavbě o třech nadzemních podlažích ukončen štítově orientovanou sedlovou střechou s polovalbou za vysokou atikovou zdí. Fasáda do ulice je čtyřosá, eklektická. V přízemí je nalevo umístěn novodobý portál, zaklenut stlačenou segmentovou klenbou, ve vrcholu zdoben štukovým klenákem. Po pravé straně ve vstupu do vjezdu je umístěn kamenný klasicistní edikulový portál, zaklenut stlačenou valenou klenbou, zdobený rytou profilací, zjednodušenými hlavicemi a volutovým klenákem. Po stranách jsou osazeny jednoduché obdélné polosloupy se stejnými hlavicemi, nesoucí zalomenou římsu. Patra jsou hladká s bohatě zdobenými štukovými šambránami s páskovými motivy v druhém patře a antickými výjevy v prvém patře. Kordónová římsa je dvojitá, zalamovaná, zdobená kruhovými terči s florální výzdobou. Dvorní fasády jsou jednoduché, hladké. Sklep pod celou délkou levého traktu, v přední části kamenný s odstraněnou valenou klenbou, nahrazenou rovným stropem do traverz … Chodba za středním barokním točitým schodištěm je zaklenuta vysokou valenou klenbou. Patra jsou plochostropá. Střecha je sedlová s polovalbou do ulice a dvora, krov je tvořen hambálkovým systémem ... Zahrada sahající až k městské gotické půlkruhové hradební baště má podélné ohradní zdi členěné pilířky, po východní straně stojí dosud čtyři barokní vázy.“

Zajímavé je, že Olomouc má více takových budov, které hostily několik generací umělců. V příštím díle našeho seriálu z historie města se můžeme podívat na dějiny jednoho „uměleckého domu“ ve Ztracené ulici. Zde žili a tvořili pro změnu slavní olomoučtí barokní malíři. A bez zajímavosti není, jaké příbuzenské vztahy mezi nimi během práce pro barokní olomouckou výtvarnou scénu vznikaly…  

A ještě dodejme jedno: Ke cti dnešní Olomouce rozhodně neslouží fakt, že na domech, které byly v době největšího uměleckého vzepětí našeho města centry umělecké tvorby, není ani obyčejná cedulka, která by o této slavné historii informovala. Je to škoda a současně to je výzva pro ty, kterým olomoucká historie není lhostejná.