Největší drama středověku na Moravě. Příběh, při němž se tajil čtenářům a posluchačům dech. Na Moravu dorazila roku 1241 obávaná vojska krvežíznivých a nepředstavitelně krutých Mongolů a Tatarů. Zastavil je až hrdinný odpor několika tisíc českých a moravských vojáků u Olomouce. Fascinující příběh, který se nejspíš nikdy neodehrál... 

„Sotwa dorazili k městu, zničili dědiny okolní i rozlehlé plamenem a dali se do dobýwání hradeb. Nesčíslné mnoztwí šípů sypalo se do města a weta po tom, jenž by se byl na násypech objewil. Důwěřujíce se we swou sílu a zběhlost w trhání hradeb, jížto ani nejpevnější města v Rusku a Polsku neodolaly, podnikli wíce útoků na město. Udatní wšak obráncowé, wěhlasným wedení Zdislawem, odwrátili statečně wšeliké naň dorážení.“

Tak začíná popis jedné z nejslavnějších bitev v dějinách Moravy, střetnutí Čechů a Moravanů s tatarským (neboli mongolským) invazním vojskem u Olomouce. Dojít k němu mělo roku 1241. Právě o šest set let později, roku 1841, vydal známý historik a vlastenec Alois Vojtěch Šembera v Olomouci knihu Wpád Mongolů do Morawy. Jeden exemplář této půvabné knihy je dnes v držení Vědecké knihovny Olomouc a právě z něj pochází i naše titulní ilustrace, litografie s vedutou Olomouce.  

Mongolové představovali posly pekla

K tažení Mongolů do střední Evropy roku 1241 skutečně došlo. Evropané měli z Mongolů hrůzu. Tataři, jak agresorům Evropané říkali podle převládajícího turkotatarského etnika ve spojených mongolských armádách, byli totiž opravdu i na středověké poměry nesmírně krutými a současně velmi kvalitními válečníky. Mimochodem, slovo Tatar zvukově velmi připomíná řecký pojem Tartaros, což znamená peklo. Tataři byli tedy pro Evropy skutečnými vyslanci pekla.

U slezského města Lehnice došlo k mimořádně krvavé bitvě, v níž byla na hlavu poražena křesťanská vojska Slezanů a Poláků. Důvodem porážky byla mimo jiné i netrpělivost a horkokrevnost hlavního vůdce obranných vojsk.

Zatímco Mongolové obléhali slezskou Vratislav, byla už shromážděna značná síla křesťanských bojovníků na obranu země. V jejich čele stál Jindřich II. Pobožný. Jenže netrpělivost tohoto vratislavského, velkopolského a krakovského knížete, který nepočkal na blížící se vojsko českého krále Václava I. a sám se proti Mongolům vrhl, znamenala osudovou chybu. Zkušení mongolští válečníci, kteří v předchozích dvaceti letech dokázali porazit mnoho východoevropských vládců, nezaváhali ani tentokrát a za použití lstivé taktiky jednotky křesťanských rytířů rozdrtili. Padl i sám kníže Jindřich Pobožný.  

Král Václav I. už pak mohl pouze zastavit další tažení asijských okupantů u Kladska a odvrátit tím jejich proudy od Čech na Moravu. Mongolové tedy vtáhli na Moravu a pokračovali v nelítostném řádění a plenění zde. Zničili mnoho sídel, vyvrátili například Přerov, ale k zásadnímu velkému střetnutí zřejmě nikde nedošlo. K obléhání Olomouce sice došlo, krátké obléhání Olomouce naznačuje i archeologický průzkum. Mongolové však svou snahu dobýt město po pár dnech vzdali a odtáhli jinam.

Jak si spletli Mongoly s Kumány

O skoro sedmdesát let později, roku 1310, napsal o tomto krátkém obléhání kronikář Dalimil. Jeho zpráva se pak během dalších desítek let stala základem pro vznik legendy o veliké bitvě u Olomouce. V 2. polovině 14. století už zprávu o obléhání Olomouce Tatary uvádí Přibík Pulkava z Radenína. Jako první uvedl i jméno šlechtice ze Šternberka, avšak napsal, že se bitva odehrála roku 1253. Tehdy se opravdu na Moravě znovu odehrávaly ničivé boje, neměly ale se skutečnými Mongoly či Tatary nic společného. Na Moravu totiž tehdy vpadl uherský král Béla a jeho armádu doprovázely i šiky Kumánů. Tito divocí asijští nájezdníci byli vizuálně i stylem boje podobní Tatarům, takže pro Moravany mohlo jít o stejně hrozný zážitek jako o dvanáct let dříve za mongolského vpádu.

V 16. století pak zprávy obou kronikářů spojil a s imaginací sobě vlastní rozpracoval Václav Hájek z Libočan. Ten vytvořil postavu udatného pána Jaroslava ze Šternberka, v jehož fyzickou existenci pak pevně věřili čtenáři po dalších několik století. Barvitého vylíčení děje se ostatně ujali i autoři podvrženého Rukopisu královédvorského nebo český historik a archivář Antonín Boček, jehož líčení je součástí knihy A. V. Šembery, kterou vlastní Vědecká knihovna Olomouc.

Motiv bitvy u Olomouce v umění

Slavná bitva s Mongoly z roku 1241, která se nejspíš nikdy neodehrála, našla odezvu v umění, například v malířství. Motiv bitvy najdeme na nástropní fresce v kapli Božího těla v Olomouci, další známá freska je na zámku Zelená Hora na Plzeňsku. Další příbuzné náměty, které se v umění vážou k řádění Mongolů v roce 1241, jsou motivy zázračné záchrany obyvatel na Svatém Hostýnu a na kopci Kotouč u Štramberka. Kromě jejich zachycení ve výtvarném umění je legenda o Štramberku dodnes doprovázena lahodnou gastronomickou specialitou – známými štramberskými uchy.

V poezii se motiv porážky obávaných Tatarů u Olomouce a jméno Jaroslava ze Šternberka objevoval opakovaně. V knize A. V. Šembery najdeme dojemnou báseň, kterou napsal známý český novinář a básník František Matouš Klácel, další verše přidal Vincenc Furch. Téma je samozřejmě významnou součástí slavného podvrhu, Královédvorského rukopisu. Teprve v 19. století tohoto mýtického hrdinu v čele obrany města začal nahrazovat jiný člen rodu Šternberků, historicky doložená postava Zdislava ze Šternberka.

A právě tohoto Zdislava zřejmě považuje za vůdce českých a moravských šiků u Olomouce i sám autor knihy z roku 1841 A. V. Šembera. Součástí jeho knihy je totiž studie již zmíněného archiváře Antonína Bočka. Ten říká, že i když se po staletí uvádí jako vojevůdce Jaroslav ze Šternberka, je nutné toto tvrzení podrobit kritickému zkoumání: „I kráčím zagisté po nemálo drsnaté cestě, an nynj po šesti stech letech gméno slawného hrdiny, podnes za neomylné pokládané, tolikera historiemi rozhlášené, sterými básněmi oslawené a u národu našeho takořka w žiwot wrostlé – k přjsnému syudu historickému pohánjm …. Až po rok 1541 nepojmenowal žádný posud známý historik zwjtězitele nad Tatary u Olomauce jménem osobním…“ Nakonec tedy tento poctivý historik došel ke jménu Zdislav, syn Divišův, což je na rozdíl od vybájeného Jaroslava doložená postava historická.

Tak tedy nejprve vyvrátili jméno legendárního obránce, aniž by ale zpochybnili bitvu samotnou. Teprve dlouho po Šemberovi i po Bočkovi došli následující historici k závěru, že ani sama veliká bitva s Mongoly se nikdy neodehrála.

To už ale nijak neubírá na kráse a půvabu všech uměleckých děl, které se k ní po staletí vztahovala… I starořecké báje vyprávějí po tisíciletí o bitvách, které se možná ani neodehrály či případně probíhaly docela jinak. Přesto je generace studentů díky Homérovi znají a ještě před pár desítkami let je uměly citovat i zpaměti.

Dalimilova kronika, 1310

Také přěd Olomúcem sě stavichu
a tu Tateři královicě ztratichu
Jeho pěstúny Tateři zejmachu
A prěd městem jě zvázachu
že svého královicě nechovali.
A pro to jě neprátelóm na smrt dali.

Co ukazuje veduta?

Obraz Olomouce z roku 1841, kterým A. V. Šembera svou knihu doplnil, nabízí čtenářům pohled na město, jak jej měli vidět sami Mongolové. Netradiční veduta, vydaná olomouckými tiskaři Skarniclem a Domkem, zachycuje pohled na město z návsi ve Chválkovicích. Na pravém okraji obrazu je Klášterní Hradisko, vesnička vlevo jsou dnešní Pavlovičky (tehdy Pavlovice). Olomoucké panorama zachycuje například katedrálu svatého Václava v podobě před regotizací, vlevo od katedrály je vidět celá zadní strana kanovnických paláců a sídla arcibiskupů ve Wurmově ulici, protože pohledu na ni ještě nebránila novodobá výstavba z konce 19. století, patrné jsou i další známé prvky městského panoramatu. Rozeznáme zde radniční věž, věže svatého Mořice, na pravém okraji hradeb města je dominikánský kostel Neposkvrněného početí Panny Marie. Vidíme ale i věže kostela Panny Marie na Předhradí, který dnes už neexistuje, či Hradskou bránu, „kterou wojsko českomorawské pod Zdislawem na Mongoly k Holicím wypadlo“.