Kdyby ten plán vyšel, na náměstí Republiky by stál mimořádně zdobný vrcholně barokní objekt. Zdobený by byl jako zámecké sídlo rozmařilého šlechtice. Jenže poslední velkou barokní stavbu v Olomouci ovlivnilo několik negativních faktorů. Okolnosti prostě olomouckým sestrám klariskám nepřály.

Součástí nejstarší olomoucké čtvrti Předhradí byl klášter sester svaté Kláry nejpozději od poloviny 13. století. Klášterní legenda říká, že se tak stalo v letech 1242 až 1248. Tehdy šlo o nový ženský řeholní řád, inspirovaný příkladem svatého Františka. Na rozdíl od některých jiných řádů, které čas dělí mezi práci a modlitbu, se klarisky soustředily především na kontemplativní život v celkem přísném odloučení od vnějšího světa.

To ale nebránilo tomu, aby klášter po několik prvních staletí ekonomicky vzkvétal – pomohla tomu zejména silná vazba mezi olomouckým konventem a slavným šlechtickým rodem Šternberků, kteří klášter obdarovávali pozemky a poddanskými vesnicemi.  

Husité, Švédi a dluhy

Klášter ale později dostal několik vážných ekonomických „zásahů“. Nejprve to byly v 15. století husitské války, které vedly k poničení mnoha venkovských statků a tedy i zastavení jejich výnosů. V 16. století se klášteru nevyhnul v té době obecně rozšířený vážný úpadek řeholního života. A nakonec pak přišla v 17. století třicetiletá válka a zejména osmiletá švédská okupace v letech 1642 až 1650. Tehdy byly jakékoliv ekonomické příjmy kláštera zmrazeny, jejich venkovské statky byly opět zničeny a navíc švédští protestanští okupanti dost neomaleně klarisky utlačovali a ponižovali.

Ze 17. století, konkrétně z roku 1676, máme i první výtvarný dokument – na slavné univerzitní tezi absolventa univerzity Matyáše Schmidta je zachycen nejen požár Nové věže, ale i řada kostelů a klášterů na olomouckém Předhradí, které už dnes neexistují. Mezi nimi vidíme i barokní podobu kostela svaté Kláry.

V 18. století se konvent postupně odhodlával k větší přestavbě kláštera a kostela. Povolení k tomu dostal roku 1736, jenže klarisky byly stále ve špatné finanční situaci a tak se s přestavbou otálelo. Slavnostní položení základního kamene nového komplexu se odehrálo až za 18 let, přesněji 22. srpna 1754. Zajímavé je, že projektantem byl pevnostní inženýr, který je jinak podepsaný spíše pod stavbami hradeb a bastionů, generálmajor francouzského původu Petr Filip Bechade de Rochepine. Jiné zdroje ale uvádějí, že stavitelem pozdně barokní podoby kláštera byl olomoucký mistr Matěj Kniebandl.

V havarijním stavu ovšem zůstával i po přestavbě kláštera samotný kostel. Existoval projekt, který vypracoval olomoucký architekt Václav Beda (Benda). Jenže klášter byl v platební neschopnosti a tak se ani po zpracování projektu stavět nezačalo. Od roku 1772 do roku 1780 se nakonec přeci jen stavělo, ovšem projekt byl velmi minimalizován a realizovala se jeho mnohem skromnější verze. Právě zde je tedy rozdíl mezi původním honosným a luxusním projektem a realitou. I tak ale nakonec vznikla půvabná symetrická pozdně barokní či spíše už klasicistní stavba kostela svaté Kláry. Jenže sestry klarisky se z něj moc dlouho neradovaly.

Studený racionalismus Josefa II.

Venku se totiž mezitím dost radikálně změnil okolní svět. Roku 1780 zemřela zbožná císařovna Marie Terezie a vlády se ujal osvícenský radikál, její syn Josef II. Změnila se atmosféra ve společnosti. Císař, který chtěl co nejrychleji modernizovat monarchii, v celé říši provedl radikální reformu a ořezání klášterního života. Tehdy s gustem rušil zejména kontemplativní, tedy ekonomicky a společensky „neužitečné“ řády. Jelikož olomoucký konvent klarisek byl navíc dlouhodobě zadlužený, přišel v Olomouci na řadu jako první. Už v lednu roku 1782 byl klášter zrušen a poslední sestry klarisky z něj musely odejít.   

Klášter byl následně využíván jako obydlí pro armádu a později sloužil i jako soukromé byty. Osudy kostela byly jiné. Nejprve jej převzal nově zřízený generální kněžský seminář, ale ten se zanedlouho (1784) přestěhoval do rovněž zrušeného kláštera Hradisko. Následně zde byla umístěna univerzitní knihovna. Při té příležitosti byly z odsvěceného kostela vystěhovány oltáře, kůr a odstraněny byly i věžičky včetně sanktusníku se zvonem. Proto dnes tato chrámová stavba žádnou věž nemá, byť je jinak na první pohled jasné, že jde o bývalý kostel.

Ve 20. století začala pro někdejší klášter a kostel nová éra. Už roku 1907 zde bylo umístěno Muzeum arcivévody Ferdinanda. Po druhé světové válce dostalo celý areál jako svou novou základnu Vlastivědné muzeum Olomouc. Uvnitř kostela, odkud byla univerzitní knihovna přestěhována do nové budovy na třídě Svobody, vznikl tehdy největší výstavní sál.

„Díky výstavním a konferenčním sálům patří tato budova stále k nejnavštěvovanějším kostelům v Olomouci, i když již vlastně není chrámovou budovou,“ píše Jan Štěpán v knize Chrámy, kostely, svatyně a kaple v Olomouci.

A díky nynější rekonstrukci Vlastivědného muzea Olomouc dostal někdejší kostel svaté Kláry právě v těchto dnech novou krásnou fasádu… Mimochodem, dle Památkového katalogu NPÚ se jedná o "poslední významější barokní stavbu v Olomouci". Tak si jí někdy všimněte, když jdete kolem nebo u ní čekáte na tramvaj. 

Zdroje:

• kol. autorů: Chrámy, kostely, svatyně a kaple v Olomouci, Danal Olomouc 2008
• Památkový katalog Národního památkového ústavu
• Historický atlas Olomoucka, Olomouc 2020

PS: Pokud Vás tyto výlety do olomoucké historie baví, zvažte prosím symbolickou podporu naší práce, které věnujeme spoustu volného času. Váš příspěvek využijeme například na propagaci příspěvků na facebooku. Číslo účtu je 154344877/0600. Děkujeme.