Ztracené a znovunalezené adresy. O některých ztracených olomouckých adresách jsme psali v Olomouckém Reji na Štědrý den. Před Vánoci ovšem vyšla kniha, která je ztracených a znovunalezených adres plná, a to od první až do poslední, tedy 185. strany. Je to kniha doyena olomoucké historiografie Milana Ticháka. Kniha, která vyšla dva měsíce po nečekaném a náhlém úmrtí muže, který o olomoucké historii věděl víc než celá univerzita dohromady.

Co se v knize dočtete? Jak se liší od prvního vydání z roku 2007? „Otec měl v plánu knihu rozšířit o dvě kapitoly: o olomouckých kasárnách a o „domech, které adresu nepotřebovaly“. Stihl bohužel jen tu o kasárnách, která zabírá v knize 20 stran. Je myslím velmi cenná, protože přehledně shrnuje „adresy“ a proměny názvů olomouckých vojenských objektů. Z druhé kapitoly zanechal pouze úvodní odstavec, který jsme do knihy samozřejmě také zařadili. Ostatní kapitoly jsou aktualizované, případně opravené, ale totožné s knihou Ztracené adresy z roku 2007. Nových je osm fotografií, z toho sedm v kapitole o kasárnách plus jeden historický letecký snímek ke kapitole o sportovištích,“ napsal nám Tomáš Tichák, vydavatel knihy a syn oblíbeného historika.

V knize tedy najde čtenář jedenáct kapitol, věnovaných starým adresářům, historii olomoucké pošty, stěhováním olomouckých úřadů, sociální a solidární Olomouci, historii olomouckého denního tisku, a to českého a německého, a dalším tématům. Čtenář se dozví, jak se stěhovaly slavné olomoucké památky, proč svatého Floriana vystřídal Julius Caesar i kde byla nejstarší sociální zařízení pro olomoucké chudé.

V nově doplněné kapitole číslo V. - Kde stávala i v noci stráž, najde čtenář na dvaceti stránkách dosud nejúplnější popis toho, jak se Olomouc od 17. století postupně měnila v převážně vojenské město a od 18. století pak v K. k. Haupt-Gränzfestung Olmütz, Císařsko-královskou hlavní hraniční pevnost Olomouc. Dozví se o tom, že úplně pr ní kasárna vznikla ve zrušeném  klášteře klarisek a že největší nemovité bohatství v podobě mnoha ohromných budov zanechali armádě olomoučtí jezuité. Přečte si i o tom, že ještě za první republiky byla Olomouc po Praze nejdůležitějším vojenským městem v zemi. Najde zde detailní informace o jednotlivých kasárnách, vojenských učilištích a cvičištích, které dnes takřka nikdo ani netuší.

Dvanáctá kapitola dostala bohužel od Milana Ticháka jen titulek Domy, které adresu nepotřebovaly, a úvodní odstavec. „Otec říkal, že má už celou kapitolu v hlavě, jenom ji dospat. To už ale nestihl,“ řekl nám Tomáš Tichák. Nestihl. V den, kdy měl Milan Tichák provázet zájemce o historii na další ze svých mnoha komentovaných vycházek olomouckými ulicemi, na něj jeho fanoušci marně čekali. Nepřišel, protože už přijít nemohl. A nemohl napsat ani řádku z toho, co měl v hlavě. „Znovunalezení těchto ztracených adres se už musí ujmout jiný podobně erudovaný a literárně nadaný autor-vypravěč, který na dílo Milana Ticháka naváže. Snad se takový v budoucnu najde.“ To jsou poslední slova knihy, která by neměla doma chybět nikomu, kdo má mimořádně zajímavé a bohaté dějiny Olomouce rád.