Hrdelní právo, rychlé soudy a kruté tresty. Spravedlnost se ve středověku a raném novověku s pachateli zločinů vůbec nepárala. Olomouc jako hlavní město Moravy a jedno z nejvýznamnějších královských měst v zemích koruny české mělo jak svého kata, tak i vyhrazené místo, kde se odporná krvavá dramata odehrávala. Dodnes to místo nese výmluvné jméno Šibeník a pokud můžeme věřit některým zvěstem, má svou pochmurnou tradici stále kdesi zakódovanou.

Co se o Šibeníku říká? Na tomto místě se prý odehrály na začátku 21. století dvě sebevraždy. Kdysi zde bývala provizorní vojenská nemocnice, kde předčasně zemřelo mnoho mladých mužů. Nějaký čas zde před sto lety trávili i vojenští zajatci. Kdo dnes pobývá delší dobu v areálu někdejšího vojenského opravárenského závodu, může také potvrdit, že tamní atmosféra není moc veselá. „Když jsem musel zůstávat v dílně delší dobu, bylo mi tam dost nepříjemně. Jednou mě sevřela taková tíseň, že jsem nemohl dělat nic jiného než si sednout na židli. Od té doby jsem se snažil mít práci hotovou rychleji a odcházet dřív než večer,“ uvedl muž, který v jednom z původně pevnostních objektů měl několik let pronajatou dílnu. Dnes si ale jeho slova už sotva ověříme na vlastní kůži, protože v celém starém vojenském areálu se staví nová obytná čtvrť. Vzhledem k tomu, co se zde po staletí odehrávalo, by ovšem nějaké to strašidlo a tísnivá atmosféra nebyly vůbec překvapením. 

Co tedy o olomouckém Šibeničním vrchu neboli Šibeníku víme dnes?

Aby na popravené bylo dobře vidět

V Olomouci se během staletí popravovalo na několika místech. Urození pánové i privilegovaní měšťané měli tu „čest“, že bývali setnuti katem přímo u radnice na Horním náměstí. Dělo se tak zhruba v místech Caesarovy kašny, kde až do 18. století stávala kašna Spravedlnosti. Pro obyvatele města šlo jistě o vítanou podívanou, stejně jako vykonávání mírnějších trestů na nedalekém pranýři u jižní strany radnice. Pro většinu odsouzenců ale poprava potupnou cestou z města teprve začínala. V případě některých trestů byla i sama cesta součástí mučení – odsouzenci byli na míst popravy od hradeb vláčeni. To hlavní je čekalo na Šibeničním vrchu.

Čekan neboli šibenice stával vždy dost daleko západním směrem od města. Možná byla ta vzdálenost dána tím, že právě ze severozápadu nejčastěji na město fouká vítr, a v létě by tak vítr v případě příliš blízkého popraviště přinášel nepříjemný zápach. Možná to ale bylo spíše kvůli tvaru terénu, který je tímto směrem vyvýšený a tak na zde umístěné popraviště bylo z městských hradeb dobře vidět. Popravení totiž na místě zůstávali obvykle tak dlouho, dokud jejich těla držela pohromadě, jako odstrašující příklad.

Nemáme doloženo, kdy přesně se začalo popravovat na místě zvaném pak po staletí Galgen Berg (někdy psáno dohromady Galgenberg) neboli Šibeniční vrch. Je pravděpodobné, že se tak dělo už v 15. století, kdy bylo poprav díky husitským válkám víc než dost – například roku 1437 nechala Olomouc popravit oběšením 64 bojovníků husitského vojevůdce Parduse, zajatých po neúspěšném pokusu o obsazení Litovle.

Dvojitá šibenice, jaké v zemi podobno není

Olomoucká šibenice byla velmi mohutná. Architekt ji navrhnul tak, aby na ní mohlo být oběšeno současně více odsouzenců. V průběhu věků byla zdokonalována, až z ní byla skutečně působivá zděná stavba. Měla šestiboký půdorys a stoupalo nad ní šest sloupů, z toho dva vyvýšené. Mezi sloupy byly trámy, na něž mohl kat zavěsit provaz. Takto mohutná šibenice byla u nás prý výjimečná. Tvrdí to aspoň dobový svědek, městský syndik (písař s právnickým vzděláním) Florián Josef Loucký.

V knize Popis královského hlavního města Olomouce z roku 1746 nám zanechal tento popis olomouckého Šibeníku: „Na popravčím místě je zde od nepaměti vysoká šibenice k nemalému odlišení od ostatních měst. Má šest pilířů či sloupů, z nichž dva prostřední jsou podstatně zvýšeny, čímž tvoří dvojitou šibenici, jaké podobné není v celé zemi. Stejně jako Vratislav, kde lze spatřit obdobnou stavbu, jaké není v žádném slezském městě, i Olomouc má z toho důvodu na Moravě přednost."

Mohutnost stavby měla nejen demonstrativní "výchovné" účely, ale i důvody praktické. Kat s pomocníky a s odsouzenci vstoupili dovnitř brankou, kterou mohli zamknout. Silné zdi pak kata chránily před případným útokem společníků nebo příbuzných odsouzence. Po skončení krvavého představení zase kat bránu do šibenice zamknul, čímž se bránilo tomu, aby si pověrčiví lidé nebo vychytralí obchodníčci odebírali ze šibenice suvenýry, sloužící jako oblíbené magické ochranné prostředky.

Popis olomoucké šibenice napsal Loucký v roce 1746, tedy jen čtyři roky předtím, než bylo mohutné zděné popraviště zbouráno. Nestalo se tak ovšem z humanitárních důvodů, ale jen proto, že se z rozhodnutí Marie Terezie významně rozšiřovala olomoucká pevnost a veškerá předměstí i jiné stavby v předpolí hradeb musely být zbourány. Následně se pak popravovalo na skládací dřevěné šibenici, kterou bylo možné v případě potřeby postavit kdekoliv. Nová stálá šibenice vznikla u dnešní Hněvotínské ulice na Tabulovém vrchu (dnes širší areál Fakultní nemocnice Olomouc).  

Infekční nemocnice, poprava dezertérů a trénink budoucí Sigmy

Na místě starého Šibeníku dlouho nebylo nic, jen ponurý holý kopec a cesta na Litovel. Až v letech 1838 až 1846 zde vyrostla fortová pevnost, nazvaná příznačně Fort Galgenberg. Její stavbu provázely značné technické problémy, takže se nejen prodloužila, ale i dost prodražila. Na začátku první světové války, v letech 1914 a 1915, zde byla zřízena provizorní infekční vojenská nemocnice. Mezi válkami zde bylo technické zázemí vojenského leteckého provozu, konkrétně opravárenské závody. Za druhé světové války zde sídlil wehrmacht, a právě na konci tohoto období nacisté na Šibeníku popravili údajně až dvacet dopadených vojenských dezertérů. Když se po roce 1968 stala "nájemcem" areálu Sovětská armáda, došlo zde prý k sebevraždě jednoho vojáka oběšením na stromě. 

V okolí šibenického fortu bývalo také velké vojenské cvičiště, které využívali nejen vojáci, ale i olomoučtí sportovci. Na začátku klubové historie zde absolvovali utkání a tréninky i předchůdci dnešní Sigmy Olomouc, borci z FK Hejčín. Zakladatel klubu Karel Tatíček tady totiž z vlastních peněz zakoupil potřebný kus pozemku...  

Až v průběhu 20. století začaly v okolí staré litovelské cesty vyrůstat nové ulice a podél nich i obytné domy a úřední budovy. Tyto nové vrstvy historie už samozřejmě někdejší temnou stránku místa do značné místy překryly. Přesto ale, jak jsme si popsali už v úvodu, nějaká část negativních stop v místě zřejmě zůstává.  

Stínadla a hranice s kacíři

Určit přesné místo, kde stála olomoucká zděná šibenice, není snadné. Stávala ale někde mezi později postavenou fortovou pevností a rohovým domem na křižovatce ulic Litovelská a Na Šibeníku. (Prý je to nezastavěné vyvýšené místo s břízou, kousek od dětského hřiště - za upřesňující informaci děkujeme Čendovi Šopkovi). Další část, zvaná stínadla, byla dál, uvnitř pozdějšího vojenského areálu, na místě, kde je dnes bývalý fort z poloviny 19. století.   

Sama velká zděná šibenice toiž sice byla nejtypičtějším prvkem olomouckého Šibeničního vrchu, ale nikoliv jediným a uršitě ne tím nejhorším. Obyčejné oběšení bylo ve srovnání s tím, co se dělo zhruba o sto metrů západně dál, ještě selankou.

Zde totiž bývala stínadla, tedy místo, kdy odsouzence kat stínal, ale mnohdy především dlouze a odporně mučil – seznam trestů, používaných od středověku až do 18. století, je dlouhý a hlavně neskutečně krutý. Nechybí v něm upálení, čtvrcení, lámání kolem, narážení na kůl, štípání prstů a drásání kůže, utínání rukou, vyloupávání očí a řezání uší.

Třeba v roce 1549 bylo naražením na kůl, což je nepředstavitelně krutý způsob popravy, ze světa sprovozeno sedm příslušníků vraždící rodiny, která měla na svědomí údajně 84 vražd. Prsty uštípal kat roku 1569 loupežníku Jiřímu Hippnerovi, který zabil kupce z Prahy a jeho doprovod. Po uštípání prstů následovalo drásání hrudníku, vlečení po zemi, lámání kolem a následně naražení na kůl. Krutí kriminálníci odcházeli tehdy ze světa rovněž hodně krutým způsobem. Jen si raději nepředstavujme variantu justičního omylu…

Zmínili jsme, že na Galgenberg či Šibeniční vrch mělo být z města vidět. Taky že ano. Když se tu odehrávalo oblíbené upalování kacířů, byl prý oheň nad šibenicí dobře vidět až z Klášterního Hradiska, které je na opačném konci města. Těla popravených bývala po sejmutí z šibenice či z jiných popravčích nástrojů zakopána zde, v blízkosti popraviště. Celé toto místo bylo jistě velmi odpudivé a cesta sem musela být pro odsouzence značným psychickým utrpením. 

Olomoucké katovské rodiny

Olomouc měla hrdelní právo až do roku 1850. Na rozdíl od menších měst měla i svého vlastního kata. Městské knihy dokonce uvádí zhruba dvě desítky jmen olomouckých popravčích. Jako první je uveden k roku 1517 popravčí Jošt, po něm následují Baltazar, Matz, Valentin a další, k roku 1651 byl olomouckým popravčím Jiří Pečínka, od roku 1696 se řemeslo dědilo v rodině Pietschů, a to až do roku 1751, kdy tuto specifickou branži převzal Ferdinand Reitknecht, další olomoucká katovská rodinná firma byli Hořínkovi, od roku 1812 František Jan Hořínek a od 1817 jeho bratr Antonín Hořínek. Popravčí bydleli ve městě a byli měšťany, nicméně jejich profese byla velmi stigmatizovaná a společenská pozice nebyla vůbec zavíděníhodná. Bydleli u hradeb u dnešní Katovské branky na křižovatce ulic Purkrabská a Hrnčířská, tehdy se zde říkávalo Na cartách a výpad z hradeb, kterým kat chodíval z města, byl nazýván Cartovní, Popravčí nebo Děveččí. Někde u katova domu žila i katovská čeleď a pohodný.

Po roce 1850 už byli za popravy odsouzenců odpovědni kati ve státních službách, tedy de facto státní úředníci. Když byl v Olomouci popraven proslulý gangster a mnohonásobný vrah Martin Lecián, musel už exekuci vykonat kat Leopold Wohlschläger, který kvůli tomu přijel z Prahy. Kdo prováděl po válce popravy kolaborantů a nacistů, které se v Olomouci odehrávaly, nevíme. Úplně poslední poprava se v Olomouci podle slov historika a bohemisty Jiřího Fialy odehrála v roce 1952 a odsouzencem byl vrah.  

Zdroje: 

- Čermák, Miloslav: Slasti a strasti olomouckých měšťanů v době gotiky, renesance a baroka. Memoria, Olomouc, 2013

- Hrdelnipravo.cz: Popraviště Olomouc 

- Loucký, Florian Josef: Popis královského hlavního města Olomouce. Vlastivědná společnost muzejní v Olomouci, sekce historická, 1991

Pokud Vás tyto výlety do olomoucké historie baví, zvažte prosím symbolickou podporu naší práce, které věnujeme spoustu volného času. Váš příspěvek využijeme například na propagaci příspěvků na facebooku. Číslo účtu je 154344877/0600. Děkujeme.