Milý pane Hřebejku...díky. Konečně je zas v Olomouci o čem diskutovat. Nestává se často, aby Olomoučané vedli zanícené debaty o úrovni české televizní detektivky. Případ pro exorcistu vlnu takových debat vyvolal. Proč? Protože se jedná o autorské, řekněme umělecké dílo, a nikoliv vlastivědný dokument. 

Nespokojenost místních s podáním jejich obce či regionu na obrazovce či na plátně zná spousta filmových tvůrců. Proč je tam pořád ta oprýskaná fasáda, proč herci mluví tak blbým dialektem, proč je tam tolik bezdomovců, atd atd... Případ pro exorcistu, natočený na motivy detektivky olomouckého autora Michala Sýkory, ovšem všechny tyto roviny okamžitě překonal. První díl byl pro část olomouckého publika takovým šokem, že to vypadalo na vznik podzemního antihřebejkovského hnutí nebo alespoň na oficiální vyžadování omluvy od pražských tvůrců ctihodnému olomouckému lidu. Koně na Dolním náměstí, policajti v žigulíku, žoviální dialog komisařky se "starostou" na Horním náměstí, kotoučový magnetofon v temných policejních vyšetřovnách, házení vidlemi v nedaleké obci, to vše v prvním díle bylo příliš silným tabákem pro diváka, který čekal malebnou podívanou na detektivku v kulisách olomouckých pamětihodností. "Dělají z nás zaostalé vidláky," zní zásadní námitka naštvané části diváků. "Byl jsem v noci u Zdeny. Dívali jsme se na filmy. Zdena má totiž internet,"  zněla asi nejlepší z těch replik, která olomoucké patrioty vytočila.

Jenže on to skutečně není dokument. Je to film, v jehož atmosféře by měl rezonovat například odkaz na temné severské detektivky. A celkem mu to jde. My z Olomouce také sotva posoudíme, nakolik je Stockholm skutečně tak depresivní jako v úžasné trilogii Milénium nebo jestli je skutečný Island vážně jak odpudivý a morbidní jako v podání autora Severních blat. A nevíme ani, jestli se takto podaná Skandinávie opravdu líbí všem Skandinávcům. Snad ale nikoho nenapadne stavět detektivku na roveň cestopisnému dokumentu a snad se nikdo nerozhoduje o cíli dovolené podle sebevražedně "rozverné" nálady islandského thrilleru. A mimochodem, byť dnešní policisté už asi fakt nejezdí v žigulíku a nenahrávají výslechy na kotoučový magnetofon z roku 1975, jejich služebny třeba v budově ředitelství na Žižkově náměstí ani dnes nejsou zrovna hřejivě milé, prostředí provizorních ubytoven nejspíš taky nepřipomíná nóbl hotel a vidláckých křupanů je (nejen!) tady pořád víc než dost. 

Jsou ale i jiní Olomoučané, kterým se neprvoplánové záběry na město líbí. Druhý díl jich nabídl dost. Třeba úchvatný pohled z vily na sile, kde režisér nechal bydlet jednoho z podezřelých, či proluka v Denisově ulici s plakáty z výstavy Káji Saudka a následný pohled přes náměstí Republiky až ke katedrále. A i z pohledu diváka detektivky byl druhý díl, kdy se děj dost rozjede, o poznání atraktivnější. 

Přejme tedy Janu Hřebejkovi jeho nadsázku, snahu o vytvoření specificky potemnělé atmosféry a těšme se na závěrečný díl. Díky i za tu debatu - už dlouho se tolik Olomoučanů nebavilo na základě jednoho televizního filmu o svém vztahu k našemu městu. Nu a těm, kdo si vážně myslí, že se Hřebejk stal jednou provždy nepřítelem Olomoučanů, vzkažme: podle předlohy Michala Sýkory se točí další díly, a ty má na starosti jiný autorský tým, režiséři Viktor Tauš a Jan Prušinovský. Třeba udělají malebnější Olomouc, něco jako je Četnická pátrací stanice Tomáše Töpfera.