V roce 1918 se obyvatelé českých zemí stali svědky a aktéry velké historické změny. Jaké to vlastně bylo, když se definitivně hroutila habsburská rakousko-uherská monarchie a vznikalo nové Československo? 

Byly to dny hektické a v mnoha ohledech zmatené. Lidé se během roku 1918 museli vypořádávat s nedostatkem potravin a dalšími těžkostmi, způsobenými čtyři roky trvající válkou, a navíc se mnoho rodin hořce smiřovalo i se ztrátami svých blízkých. Snad každý si přál, aby válka, později nazvaná Velkou či první světovou, už co nejdřív skončila. Během října se k tomu přidalo něco nového – lidé dostávali spoustu protichůdných informací o budoucnosti státu.

Olomouc česká nebo německá?

Stačí letmý pohled do dobových novin a je zřejmé, že člověk nemohl mít v říjnových dnech jasno v tom, jaké vlastně budou osudy monarchie a jak to vypadá s případnou českou státní samostatností.

Situace v rakousko-uherské monarchii akcelerovala poté, kdy byla po 18. říjnu zveřejněna odpověď amerického prezidenta Woodrowa Wilsona Rakousku na jeho žádosti o příměří. Spojené státy požadovaly pro případné příměří jasnou záruku, že národy monarchie mají plné právo na sebeurčení. Pro Rakousko to de facto znamenalo úplný konec. Němečtí poslanci říšského sněmu v reakci na Wilsonovy požadavky prohlásili, že habsburskému Rakousku věnovali dost sil po tři staletí a že se od nynějška hodlají starat výlučně o německé národní zájmy. Na podporu monarchie tedy rezignovali. Vyhlásili proto 21. října 1918 vznik Republiky Německé Rakousko (Republik Deutsch-Österreich).

Tento státní útvar sice nikdo v zahraničí neuznal a po necelém roce definitivně zanikl, nicméně už jeho provolání zvýšilo chaos v císařství. K  Německému Rakousku se navíc začali hlásit i německy hovořící politici z českých zemí. Ti chtěli všechny německy osídlené oblasti a navíc i „exteritoriální německé enklávy“, konkrétně města Jihlava, Brno a právě Olomouc, k Deutsch-Österreich připojit. Pokud by byl tento plán naplněn, nepatřila by Olomouc k Československu, ale k Německému Rakousku. Zabránil tomu odpor českých politiků i nepřízeň mocností.

Národní výbory proti německým silám

V Čechách a na Moravě rostla aktivita nedávno ustavených národních výborů (ústřední Národní výbor československý fungoval v Praze už od července a připravoval se na nenásilné převzetí moci v zemi). Okresní národní výbor fungoval od soboty 26. října také v Olomouci, zastoupeni v něm byli čeští poslanci všech politických stran. Do jeho čela byl zvolen významný politik, poslanec Moravského zemského sněmu, advokát a pozdější dlouholetý starosta Olomouce Richard Fischer.

Zatímco oficiální hlavou státu byl pořád ještě císař a král Karel I. a jeho oficiální vláda sídlila dosud ve Vídni, tamtéž se mezitím rodila rakouská republika a v Paříži vznikla už 14. října Prozatímní československá vláda. Zahraniční mocnosti ji uznaly a za reprezentanty Čechů od té chvíle považovaly T. G. Masaryka, Edvarda Beneše a M. R. Štefánika. Olomoucký tisk pak například o Benešovi psal jako o „našem ministru zahraničí“, ačkoliv to z pohledu dosud existujícího mocnářství byla vlastně stále ještě velezrada. Noviny vydávaly jednu šokující zprávu za druhou, občas i protichůdné. Psát se přitom už mohlo vše, vídeňská vláda totiž zrušila cenzuru. V těchto dnech prostě vůbec nebylo jasné, co platí a kdo je kdo.   

Oslavy a ohromné tábory lidu

Rozhodnuto bylo na samém konci října. Na vydání olomouckých novin Pozor z 29. října a Našince ze středy 30. října je přes celou titulní stránku napsáno tučným písmem: ČESKOSLOVENSKÝ STÁT PROHLÁŠEN!

V Olomouci se slavilo! Tedy mezi Čechy, nikoliv mezi zdejšími početnými Němci. Zpráva o vzniku republiky dorazila do Olomouce už 28. října večer a druhého dne od rána se začalo město proměňovat. V ulicích se četlo prohlášení o samostatnosti. Na řadě budov, a to i na těch, kde by to nikdo nečekal, se objevovaly červenobílé prapory. České symboly byly vidět na Národním i Katolickém domě, Občanské besedě, sokolovně či Ústřední záložně, ale i na měšťanských domech či třeba na rezidenci arcibiskupa. Lidé sundávali vojákům z uniforem rakouské kokardy a zdobili je slovanskými trikolorami. Podle dobových svědectví tak činili i sami důstojníci, aby dali najevo, že se armáda nehodlá stavět proti vzniku nového státu. Ulice byly plné nadšení a vzrušení.

Téhož dne, v úterý 29. října, se odehrál první obří tábor lidu. Příznačně začal nikoliv na radnici, po staletí německé, ale u slavnostně vyzdobeného Národního domu, který si olomoučtí Češi čtvrt století předtím svépomocí vybudovali. Z budovy, ověšené červenobílými prapory, zazněly první proslovy představitelů Okresního národního výboru a zde první tábor lidu začal.

Oč méně bylo Čechů v Olomouci, o to více jich bylo v okolí, a právě ti v této dějinné chvíli do města dorazili. Díky tomu dosud převážně německou Olomoucí po dvě hodiny pochodoval průvod asi 35 tisíc nadšených a jásajících Čechů. Dav, vedený deputací hlavních představitelů národního výboru, procházel okolo významných veřejných budov. Představitelé budoucí moci navštívili okresní hejtmanství a další instituce. Celá masa lidu pak nakonec za zpěvu české hymny a písně Hej Slované dorazil k radnici. Zpívalo se jim o to lépe, že je doprovázela i posádková hudba, protože k demonstraci se připojila nemalá část olomoucké vojenské posádky. Mimochodem, dle některých názorů měla přítomnost hudby v ulicích a možnost zpěvu pozitivní vliv na poklidný průběh tehdejších demonstrací – skutečně nedocházelo k žádnému násilí ani ničení.

Z balkonu radnice pak (prý vůbec poprvé) zazněla čeština a k lidu promluvili přední politici. Jako první dostal slovo všeobecně respektovaný předseda národního výboru Richard Fischer. V proslovech kromě radosti a dojetí zaznívaly i výzvy, aby se Češi chovali důstojně a klidně, nemstili se Němcům a ukázali, že nový stát tady bude pro všechny. Klid a žádná msta, to byla hlavní hesla těchto dnů.

Oslavy nekončily

Krom radosti byla i nadále cítit nejistota a obavy. Například z téměř čistě německého Šternberka přicházely zprávy o násilí na Češích, Olomoucí se nesly zvěsti o tom, že se část armády obrací proti nové republice, a hlavně bylo nutné řešit hospodářské potíže a hrozící hlad. Nová veřejná správa se proto snažila převzít a zabezpečit především sklady potravin. Spíše úsměvné je to, že zatímco jeden den byla v inzertní rubrice novin výzva ke sbírkám na vojenské hroby, zaštítěná jménem císaře Karla I., další den pak už ve stejné rubrice místní živnostník nabízel přeměnu rakouských říšských orlů na znacích a praporech na nové symboly československé.

Navzdory mnoha nejasnostem už ale bylo na přelomu října a listopadu jasné, že s Rakouskem je konec a že Češi mají nový stát. Úřady v Olomouci respektovaly vývoj situace a přislíbily poslušnost národnéímu výboru. Ten od začátku týdne zasedal permanentně v kancelářích ulici Na Bělidle 3 (dnes Sokolská), ve městě dokonce vznikla pro udržování pořádku Národní milice pod vedením představitele Sokola Františka Smrčky. Dosavadní starosta města Karl Brandhuber vydal výzvu, aby Němci v Olomouci nedráždili Čechy nošením německých trikolor. Německý list Mährisches Tagblatt sice litoval "bolestné události" pro olomoucké Němce, sdoučasně je ale vyzval, aby se zdrželi jakýchkoliv protidemonstrací.

V neděli 3. listopadu ostatně zažila Olomouc další skutečně obří shromáždění lidu, když se v ulicích města a na Horním náměstí sešlo kolem šedesáti tisíc demonstrantů. Takto jej popsal redaktor Selských listů: „Velkolepě oslavila Haná československou samostatnost. Přes šedesát tisíc bylo těch, kdož přišli v neděli 3. listopadu do Olomouce oslavit státní samostatnost československého národa. Vlaky chrlily lid slavnostně vystrojený; od hlavního nádraží i od nádraží místní dráhy proud za proudem valil se do ulic olomouckých, ztemnělých podzimními mraky a pokropených ranním deštíkem. Pěší, jezdci na koních, bryčky, ověnčené žebřiňáky: vše bylo promíseno v pestré věnce zástupů, jež před Národním domem zastavovaly a zde se seskupovaly. Jízdní Sokol Horymír, Sokoli ve svých červených košilích, družičky v překrásných krojích národních, hlavně hanáckých, vojáci, důstojníci, invalidi, česky hovořící italští zajatci, zřízenci drah a pošt, muži, ženy, starci, děti, vše svátečně ustrojeno, vše ozdobeno trikolorami a na hlavách všech nesčetné prapory v barvách českých a slovanských a přečetné kytice na žerdích. Pořadatelství ujala se mládež, studenti a dělníci a pak Sokoli. Vzhledem na obrovské zástupy měli práci těžkou, a přece snadnou, neboť všecko dbalo jejich pokynů..."  

Převzetí radnice

Samu správu Olomouce převzal 16. listopadu Richard Fischer, tehdy už ve funkci vládního komisaře. Dosavadní německý starosta Karl Brandhuber vládu nad městem předal v klidu a důstojně, i když jistě ne s potěšením.

Tato přelomová změna se odehrávala od deseti hodin dopoledne v rytířském sále, dnes obřadní síni radnice. Zněly fanfáry ze Smetanovy Libuše, z věže vlál červenobílý prapor. Doktor Fischer tehdy znovu zdůraznil, že se český národ nebude mstít za minulý útlak a chce spolupracovat i s německými Olomoučany. Nově ustavená komise pro správu města měla šestnáct českých a osm německých členů.

Následovaly pak měsíce a roky přeměny Olomouce v převážně české město (tomu velmi napomohlo připojení dosud samostatných předměstských obcí v roce 1919), mnohdy až překotné odstraňování různých vzpomínek na Rakousko a dvacet let života v samostatné první republice. Dvacet let, v němž se české obyvatelstvo učilo být pánem svých věcí a správcem svých osudů.