V Olomouci je dnes na návštěvě prezident Miloš Zeman. Jak informovala ČTK, při té příležitosti oprášil už dříve prosazované prání, aby některá ulice či náměstí nesla jméno olomouckého žurnalisty a politika Jiřího Pelikána. Jenže praktické provedení tohoto přání hlavy státu není tak jednoduché. 

Při pojmenovávání veřejného prostoru existují v zásadě dvě možnosti. Buď přejmenovat stávající ulici či náměstí, nebo vyčkat na vhodnou novou ulici v nové zástavbě. Prestižnější místa jsou přitom samozřejmě v centru města. Změna názvu stávající části města s sebou ovšem nese přirozeně i rozladěnost místních obyvatel, protože si kromě jiného musí vyřídit nové doklady. Pojmenovat po osobnosti nějakou nově vzniklou ulici zase nemusí být příliš důstojné, protože se skoro vždy jedná o okrajovou část města a třeba jen o pár rodinných domů. Pro místní politiky to tedy není vůbec jednoduchá volba. "Budeme hledat něco, co bude mít co nejméně důsledků pro naše občany. Budeme na tom pracovat a pokud najdeme vhodnou ulici, učiníme tak. Věřím, že to bude ještě za vašeho úřadování," podotkl podle ČTK primátor Antonín Staněk.

V Olomouci konec konců s takovým záměrem pohořeli v závěru minulého volebního období zastupitelé za ODS, když navrhovali pojmenovat náměstíčko před svatomořickým chrámem po tvůrcu slavných varhan Englerovi a nazvat nový most přes řeku Moravu po olomouckém sochaři Václavu renderovi, autorovi sloupu Nesvětější Trojice. Tehdy opozice kromě jiného argumentovala tím, že Václav Render nemá s mostem nic společného. S čím má co společného Jiří Pelikán, to prezident Zeman ve svém návrhu neřešil. 

Zakladatel exilového pediodika Listy a někdejší poslanec evropského parlamentu Jiří Pelikán se narodil v Olomouci v roce 1923. Od mládí byl komunistou, po únoru 1948 se aktivně podílel na politických čistkách mezi vysokoškolskými studenty. V roce 1968 se ovšem zařadil mezi výrazné protagonisty reformního směřování KSČ, což se projevilo i ve směřování ČFeskoslovenské telecize v době, kdy byl Pelikán jejím generálním ředitelem. Po srpnu 1968 byl postupně odsouván do pozadí, až se v roce 1969 rozhodl zůstat v Itálii. Zde vstoupil rovněž do politiky a coby italský socialista působil v Evropském parlamentu.