Bezpočet tipů na výlety a zajímavé cesty nabízí Olomoucko. Kromě běžných turistických cílů tady máme i i výlety do dávné minulosti. Po cestách za Kelty a za jejich druidy se můžeme podívat ještě o půl tisíciletí hlouběji do minulosti, na pravěké hradiště, které v době bronzové hlídalo široké okolí a obyvatelům nížinných sídlišť poskytovalo obranu a bezpečí. A k tomu si můžeme dát něco dobrého v blízkých Lošticích, známých produkcí pravých Olomouckých tvarůžků nebo příjemnou kavárnou U lišky Bystroušky.

Ono pravěké hradiště najdeme na kopci Obersko, k němuž vede značená a mimořádně příjemná cesta z údolí řeky Třebůvky. Cestu můžeme začít v obcích Vlčice a nebo Jeřmaň. Cesta z Vlčice má tu výhodu, že vede přes přírodní památku Rodlen, kde je nevěřitelná koncentrace mravenišť malých pracovitých tvorů, kteří se honosí jménem Formica polyctena neboli mravenec množivý. Množí se nepochybně úspěšně, protože podle odhadů je ve zdejší lokalitě na ploše asi 35 hektarů kolem osmi stovek mravenišť. No, teď jich je už možná víc. Jsou totiž fakt nesmírně činorodí…  

Nechme ale mravence jejich plodné práci i množení a pokračujme dál po červené značce, která je součástí Naučné stezky lišky Bystroušky. Proč zrovna Bystroušky? Protože kousek odsud je hájenka ve Stříteži, kde se příběh slavné lišky zrodil. Ale o tom zase až jindy. 

Z kopce ozbrojenci hlídají okolní nížiny

Ať už šplháme na kopec Obersko z té nebo oné strany, nemůžeme si cestou nevšimnout vysokých valů. Nestvořila je příroda, ale člověk, a to před zhruba třemi tisíci let, možná ještě o něco dříve. Vybudovali ho lidé, jimž dnešní archeologie přisoudila název lid lužické kultury. Obersko je klasickým příkladem jejich opevněného hradiště.

Kopec, který sám o sobě skýtá výhodnou pozici obráncům, tehdejší lidé opevnili pásem valů, postavených z hlíny, kamene a nejspíš doplněné i dřevěnou hradbou. Na samém vrcholu, na ploše o délce 340 a šířce 80 metrů byla osada, která ale měla převážně pevnostní charakter. Většina lidu lužické kultury totiž žila v nížinných neopevněných sídlištích a dvorcích podél toku řek a věnoval se zemědělství.

Pevnost na kopci Obersko měla tedy funkci ochrany pro tato nížinná zemědělská sídliště a stála nad údolím, kterým by případní útočníci zřejmě museli procházet. Svědčí to mimo jiné o tom, že ani v tomto období lidských dějin nebyl klid – tehdejší zemědělci správně tušili, že je může dříve nebo později napadnout jiná nepřátelská skupina. Na kopci žili pravděpodobně ozbrojenci, kteří ručili za to, že se na zemědělce v údolí nesnese nečekaný útok. Mimochodem, stejný princip platil i ve středověku, kdy se stavěly zeměpanské hrady nad důležitými cestami, aby jejich posádky strážily mír v zemi.

Hradiště na Obersku mělo rozlohu přes dva hektary. Na ploše hradiště archeologové našli spoustu nálezů, kostěných nástrojů, zbytků keramiky i šperků, které dnes může zájemce vidět v mohelnickém muzeu. Na dalším kopci naproti Obersku byl objeven soubor šestadvaceti bronzových ozdob, mimo jiné dvě jehlice, bronzové kroužky, okrasná zdobená spona či další spirálovitá okrasa, které si zde patrně uschoval některý z lužických obchodníků. Valy a příkopy jej obklopovaly ze všech stran a s výjimku východní strany je tam můžeme najít i dnes. Místy jsou vysoké až pět metrů a i po dvou a půl tisíciletích působí velmi mohutným dojmem. V tělese valu jsou kameny, některé z nich jsou pórovité a svým způsobem podobné strusce. To svědčí o působení silného žáru a tedy o tom, že hradisko bylo nejspíš na konci své existence nějakými dobyvateli vypáleno. Mohli to docela klidně být přicházející Keltové…

Kdo byli tihle „Lužičané“?

Žádný lid či národ, který na našem území žil dříve než Keltové (cca 500 př. n. l. – přelom letopočtu), dnes neznáme jeho původním jménem. Proto si archeologická věda pomáhá různými opisnými názvy, buď podle typické keramiky, nebo například podle hlavního centra působení nebo místa, kde byla jejich sídla poprvé zaznamenána. V tomto případě to tedy byla Lužice. Její rozkvět se počítá do období mezi 14. a 5. stoletím před naším letopočtem. V té době je pak postupně vystřídaly jiné kultury, u nás keltská, tedy první, kterou umíme správně pojmenovat…  

Nevíme, jakou řečí lidé lužické kultury hovořili, víme ale zhruba, jak žili. Pohybujeme se v době bronzové a od nějakého 8. století před naším letopočtem už v době železné. To nám říká, jaká byla nejvýznamnější surovina pro výrobu nástrojů. Samozřejmě že v té době lidé používali i jiné, starší materiály, od opracovaného kamene přes keramickou hlínu, upravené kosti ze zvířat až po bronz. Železo mělo ale před sebou zářnou budoucnost.

Evidentně se kromě zemědělství někteří z „Lužičanů“ věnovali i dálkovému obchodu. Mezi nálezy z jejich sídlišť jsou jak předměty z ještě severnějších míst Evropy, tak i ze středomoří, tedy z centra tehdejšího civilizovaného antického světa.  

Typickým rysem sídlišť lužické kultury bývají rozsáhlá popelnicová pohřebiště. Lidé tehdy své zemřelé spalovali a jejich ostatky pak ve velkých keramických nádobách neboli popelnicích ukládali do země, a na ně pak vršili mohyly. Mohylová pole s urnami jsou jedním z charakteristických rysů lužické kultury. Mimochodem, nedaleká Mohelnice jim tak vděčí vlastně i za své jméno…

A ještě zpět k tomu, jakou řečí mluvili. Dnes se vědci shodují, že to byl nějaký indoevropský jazyk. Vyhýbají se ale bližšímu určení, protože od 19. století, kdy byla kultura objevena a popsána, se vedly velmi vyostřené nacionalistické spory, zda je správnější lužický lid považovat za předky starých Germánů nebo předky starých Slovanů. Archeologické nálezy samy o sobě nemluví, a tak je skutečnou etnicitu opravdu těžké rozsoudit. O to hlasitěji mluvili zastánci té či oné teorie, aby podpořili vlastní nacionalistická hlediska.

Ta doba je už naštěstí pryč, a tak se spokojíme s tím, že to prostě byli předkové dnešních středoevropanů a mluvili nějakým indoevropským jazykem. Ostatně, kdybychom se vrátili ještě o nějaké další dva tři tisíce let hlouběji do minulosti, nejspíš bychom si rozuměli všichni – předkové Němců i předkové Poláků a Čechů – tehdy zřejmě ještě tyto budoucí národy hovořili společným indoevropským prajazykem.  Ale to už bychom moc odbočovali…

A kam se vydáme příště? Pokud vás baví pravěk v blízkosti Olomouce, můžeme se podívat třeba na unikátní pravěké hradiště Rmíz, které obývalo postupně několik kultur či civilizací. Chránily jej největší kamenné hradby ve střední Evropě a rozhodně stojí za návštěvu…