Dva státní svátky za sebou, to je pro většinu obyvatel českých zemí velké zpříjemnění začátku července. Nejspíš se ale přitom nedá tvrdit, že bychom svátky dvou soluňských misionářů a jednoho mučedníka a reformátora církve nějak hluboce a niterně velkolepě prožívali. Od smrti Jana Husa uběhlo rovných šest století, od příchodu Cyrila a Metoděje dokonce skoro dvojnásobek.

Je to tak dávno a týká se to natolik dnešku nesrozumitelných věcí, že pro většinu lidí je těžké mít k těmto svátkům nějaký osobní vztah. Zkusme si tedy v této souvislosti připomenout, jaký vztah má k oběma svátkům historie Olomouce. Mimochodem, jeden z těchto svátků dovoluje romanticky se zasnít a spekulovat o nejdávnějších dějinách Olomouce.

S oslavami husitství a myšlenek mistra Jana Husa to v bohaté měšťanské, německé a biskupské Olomouci nebylo nikdy moc slavné. V létě stejného roku 1415, kdy byl na pokyn kostnického koncilu a císaře upálen Jan Hus, zkoušeli v Olomouci propagovat jeho učení dva mladíci, zřejmě studenti. Skončili stejně jako jejich učitel – byli upáleni, přímo v Olomouci. Pražská univerzita proti tomuto krutému (i když tehdy běžnému) kroku protestovala, nic však ale nezmohla. Po celé další roky, kdy se v českých zemích válčilo, stála Olomouc na straně Zikmunda Lucemburského i jeho zetě a pozdějšího markraběte Albrechta II. Habsburského. Nešlo jen o to, že v Olomouci sídlil rozhodný odpůrce kališníků biskup Jan XII. Železný, ale i samo měšťanstvo považovalo husity za lupiče a bandity. V okolí Olomouce si husité zřídili několik opěrných bodů, například obsadili město Přerov a také nedávno zbudovaný klášter kartuziánů v Dolanech, město se ale jejich atakům ubránilo. Traduje se dokonce legenda o neúspěšném obléhání Olomouce husitským vojevůdcem Prokopem Holým, který ukončilo až předčasné zvonění zvonů na svatováclavské katedrále. Letošní vzpomínání na mistra Jana Husa je tedy zrovna v Olomouci poněkud úsměvné.

K cyrilometodějské tradici má Olomouc nepoměrně bližší vztah. Stačí vstoupit do Arcibiskupského paláce – jdete po slavnostním schodišti do prvního para a přímo naproti vám stojí velké sousoší dvou mužů – Cyrila a Metoděje. Nechal jej sem umístit arcibiskup František Saleský Bauer v roce 1907; tradice návaznosti Olomouce na Velkou Moravu je ale nesrovnatelně starší.

Desetiletí archeologických průzkumů prokázaly, že Olomouc měla v době velkomoravské říše v 9. století velmi důležité postavení. Byl zde velmožský dvorec, ozbrojená družina, místní šlechta, řemeslníci a také pravděpodobně několik kostelů – archeologové zatím hovoří o třech prokazatelných nálezech na Petrském a Václavském návrší. Na rozdíl od jihomoravských center kolem Uherského Hradiště se Olomouci vyhnulo i maďarské pustošení na začátku 10. století a budoucí město v té době nadále dobře fungovalo a rozvíjelo se. Průzkumy na třídě 1. máje z června roku 2017 potvrdily, že zde bylo opravdu velmi intenzivní osídlení ve velkomoravské době i v 10. století. Jestliže tedy na Moravu dorazili v roce 863 dva věhlasní soluňští bratři Cyril a Metoděj, aby zde začali upevňovat křesťanství (ne zavádět, ono tu křesťanství tou dobou bylo už dobře známo) a budovat církevní správu, dá se předpokládat, že se jejich činnost týkala i Olomouce. Když bylo později díky Metodějově diplomatické činnosti papežem zřízeno moravsko-panonské arcibiskupství, měl arcibiskup Metoděj i čtyři podřízené biskupy. Historici dnes opatrně připouštějí, že jeden z těch čtyř biskupů sídlil po roce 898 v Olomouci. Rok za rokem tomu nasvěduje stále více archeologických nálezů.  

Jak známo, biskupství bylo v Olomouci ustaveno knížetem Vratislavem II. v roce 1063. Problém spočívá v tom, že podle kanonického práva nemůže kníže jen tak zřizovat sám o své vůli biskupství, je to naopak složitý právní proces, z nějž rozhodně nemůže být vyjmut papež, přesto v tomto případě neprotestoval nikdo, nepočítáme-li vzteklého Vratislavova bratra a pražského biskupa Jaromíra. Podle všeho tedy nebylo biskupství roku 1063 založeno, ale obnoveno. Středověcí kronikáři označovali prvního olomouckého biskupa Jana za v pořadí třetího. A tady je právě prostor pro ony romantické spekulace. Působili předcházející moravští biskupové z „temného 10. století“ už v Olomouci, která byla v těch dobách na neklidné Moravě ostrůvkem bezpečí? V dobových pramenech jsou v 10. století zmiňováni tři moravští biskupové, měli by jimi být jistí Jan (914 – 932), Silvestr (942 – 947) a Vracen nebo Vratislav (976 – 981). Historici nejsou proti myšlence, že už tihle tajemní biskupové sídlili v Olomouci, zatím ale chybí nezvratné důkazy. Tak či onak, od středověku se v Olomouci připomínala návaznost na dílo svatého Metoděje.  

Například o prvním sídle olomouckých biskupů, kostele svatého Petra na Předhradí, kam usedl roku 1063 biskup Jan, se tradovalo, že jej vysvětil už v roce 863 sám svatý Cyril (Konstantin). Dnes si to těžko ověříme, protože kostel byl na začátku 19. století zbourán a na jeho místě dnes stojí komplex budov filozofické fakulty a rektorátu UP. Známe jej pouze z historických vedut a obrázků, kde je jeho vysoká kuželovitá věž těžko přehlédnutelná. Že by mohli archeologové v dohledné době rozkopat rektorát, se nezdá moc pravděpodobné… Další legenda se váže k hradnímu kostelu svaté Máří Magdalény. Ten stával před dnešním Arcidiecézním muzeem, dřívějším hradem, a bývala to hlavní hradní svatyně. V 18. století zde probíhal amatérský archeologický výzkum – důvodem byla legenda, že v tomto kostele stávala už od 9. století kazatelna svatých Cyrila a Metoděje.  

Dvě červencová výročí lze tedy nahlížet z různých úhlů pohledu. Ten olomoucký je neméně zajímavý než to, co nám tradičně servírují celostátní média. Dějiny Olomouce jsou prostě mimořádně atraktivní a značně unikátní látkou…