Zásobování města vodou bylo prvořadou starostí po celou jeho historii. Mnoho měšťanských domů mělo vlastní studnu, ale ne každá byla s pitnou vodou. Voda se také brala z vodních toků, především z Mlýnského potoka, který město svými rameny obtékal.

Vodovody v Olomouci existovaly prokazatelně již v 15. století. Na začátku to byly mlýny, které svou vodní silou dávaly podnět těmto potřebným zařízením. Pravděpodobně nejstarší vodárna, zprvu nazývaná Kněžská (Pfaffenkunst), vznikla při Špitálském mlýně za císařskou pekárnou (u Podkovy), odkud se za určitý poplatek voda rozváděla dřevěnými (později měděnými) trubkami na Předhradí, a to nejen do kanovnických, nýbrž i měšťanských domů.

U Kamenného mlýna rovněž existovala vodárna a to již v 15. století, od které vedlo vodovodní potrubí na Carty a Juliův vrch (Michalské návrší) a odtud se voda rozváděla do městských, tehdy ještě dřevěných kašen. Obě tyto vodárny zanikly roku 1660.

Velká vodárna.

Třetí městská vodárna byla zřízena už v roce 1560 u Reindlerovy (známé také jako Rohelské nebo Františkovy) brány, nacházela se na křižovatce ulic Vodární a Koželužská (dnes Sokolská), část objektu tvořil do Vodární ulice úzký průchod. Za švédské okupace (1642-1650) byl provoz vodárny přerušen, byla zbořena, znovu vystavěna a do provozu uvedena byla v letech 1687-1693. Tato vodárna, od počátku zvaná Velká, byla největší ze všech do té doby vybudovaných vodáren, s nezaměnitelnou vysokou věží. Voda se čerpala z ramene Mlýnského potoka, který protékal kolem hradeb u Rohelské brány. Pomocí pump se tlačila do nádrže v nejvyšším patře vodárny a samospádem se distribuovala do kašen ve městě. Šlo jen o vodu užitkovou, pitná voda byla přivedena v roce 1845 z Křížového pramene v katastru Nové Ulice trubkami na Horní náměstí do tzv. Křížové studny.

Velká vodárna fungovala až do roku 1889, kdy voda k zásobování města začala být odebírána ze studní u Chválkovic. Budova vodárny byla ponechána jako záložní zařízení, ale už v roce 1905 byla zbořena, aby uvolnila místo pro výstavbu nového městského chudobince. Tento sociální ústav zahájil svoji činnost 3. listopadu 1907.

Rohelská brána.

Už zmíněná stará pevnostní městská brána zvaná Rohelská, byla situována v zakončení ulice Vodární, na hranicích ulic Bělidla (dnes Sokolská) a Koželužská. Později pojmenovaná jako Františkova (Franzens thor) podle panovníka Františka Josefa I., na počest jedné z jeho návštěv Olomouce. Název Rohelská (Rewler thor) má velmi nejasný původ. Označována byla také jako Reindlerova (Raindler nebo Raindl thor), česky se jí také říkalo Rendlíková. Na švédskou přestavbu severní strany olomouckých hradeb (1642-1650) navázali c. a k. pevnostní projektanti a ti starou bránu zachovali. Ta odjakživa kryla silniční komunikaci do Hejčína a ve směru na Uničov a Litovel. Pevná silnice tu byla postavena roku 1803, táhla se po umělém náspu nad inundačním územím a byla přemostěna třemi mosty, které byly strženy v případě ohrožení města.

Naposledy byla brána přestavěna v roce 1833, byla dobovou ukázkou císařského slohu, tehdy populárního empíru, se dvěma pískovcovými reliéfy s motivem válečných trofejí nad bočními vstupy a plastikou páru orlů. Osud Františkovy brány byl zpečetěn výnosem ministerstva války z 29. března 1884 s doložkou, že demolici brány provede město svým nákladem a náhradou si může ponechat stavební materiál. Brána byla odstraněna během května roku 1885, jako poslední z olomouckých městských bran určených k demolici. Fotografickou dokumentaci Františkovy brány před demolicí provedl Engelbert Selinger. Některé fragmenty této brány se dochovaly dodnes. Dvojicí orlů najdeme na jednom z původních oblouků Litovelské brány, hned při vstupu do Čechových sadů. Oba reliéfy jsou součástí expozice Příběh kamene Vlastivědného muzea v Olomouci.

Koryto ramene Mlýnského potoka, které obtékalo městské hradby ze severní strany, bylo v roce 1905 výrazně upraveno a svedeno podél nově vzniklé Nákladní ulice (od roku 1918 Dobrovského). Úplně zasypáno bylo po roce 1952. V místech, kde po staletí stála Rohelská brána a s ní sousedící domy, byl roku 1898 vystavěn areál vídeňské firmy Siemens & Halske s elektrárnou a zázemím pro první elektrickou dráhu. Dnes se zde nachází sídlo Dopravního podniku města Olomouce.

Dům čp. 563 v Koželužské ulici.

Při vstupu do města Rohelskou bránou se příchozí dostal na malinké náměstíčko v křižovatce ulic Vodární, Bělidla (dnes Sokolská) a Koželužská. S bránou sousedil velký starý dům čp. 563, s číslem 1 to byl první dům v Koželužské ulici. Nejstarší zmínku o něm máme z roku 1451, kdy jej vlastnil Oldřich lazebník. Už v té době byla v tomto domě lázeň, často označovaná jako lázeň u Rohelské nebo Reindlerovy brány. Lázni se zde velmi dařilo, vystřídalo se v ní mnoho lazebníků i s rodinami. Až za lazebníka Matyáše Öhlhausera, který měl také spory s městem, byl roku 1723, po téměř 300 letech fungování lázně v tomto domě, vyhlášen její úpadek. Poté byl dům ve vlastnictví převážně koželuhů, v roce 1891 ho koupil Zemědělský záloženský spolek v obci Hněvotíně. Zbořen byl v letech 1897-1898 a na jeho místě byly též vystavěny budovy areálu městského elektrického podniku. 

Zdroje:

Kronika olomouckých domů od Wilhelma Nathera (v překladu PhDr Vladimíra Spáčila, vydala Univerzita Palackého v Olomouci, 2007)

Státní okresní archiv Olomouc, U Husova sboru 10, 771 00, Olomouc