Na nejviditelnějším místě této části centra Olomouce stojí barokní Merkurova kašna. Merkur, antický bůh obchodu, tady dohlíží od roku 1727 na život ulic Česká, Široká, Kostelní a Dolní Pekařská. Celé čtvrti dominuje velký gotický chrám svatého Mořice, hlavní městský farní kostel. Podívejme se ale na to, jak se měnila část, kterou dnes známe jako Galerii Moritz. 

Když v roce 2012 procházela betonová krabice Prioru proměnou v skleněnou galerii Moritz, znovu ožily hlasy, že by měl obchodní dům zcela zmizet a před kostelem svatého Mořice vzniknout standardní menší náměstí. To je myšlenka hezká, a vizuálně by to nejspíš bylo obohacením, z hlediska historického vývoje města je to ale hloupost.  V těchto místech stávaly budovy odnepaměti, dokonce zde byly jedny z nejstarších kamenných objektů v Olomouci.

Lokalita kolem mořického kostela a dnešní nákupní galerie patřila do širšího okruhu řemeslnicko-kupecké osady, která se zde vyvíjela od 6. století. Proto také na místě nákupního centra stávala už v raných dějinách Olomouce, snad v 11. století, každopádně ještě před úředním aktem založení města, kamenná rotunda a také románský dům, nejspíš sídlo místního velmože. V období gotiky, někdy ve 14. nebo 15. století, zde, asi v místech dnešní kavárny a její letní zahrádky, vznikla kaple svatých Cyrila a Metoděje. Říkalo se jí Česká, protože celá tato předlokační část města bývala osídlena původním slovanským obyvatelstvem a v kapli tudíž probíhala kázání v češtině. Kapli nechal teprve v roce 1784 zrušit císař Josef II. , poté byla předána vojsku a v 19. století k ní dokonce přibyla kasárna, která takřka úplně zakryla prostranství před mořickým chrámem.

Blok domů na místě dnešního nákupního centra skýtal obydlí řemeslníkům a obchodníkům, v části přiléhající k dnešní tramvajové zastávce byla už od poloviny 15. století věhlasná městská škola, v novověku (rok 1843) přestavěná na chlapeckou německou měšťanku. Tato středověká městská škola sama o sobě by zasloužila historické pojednání, protože svědčí o rozhledu olomouckých konšelů a o vysoké úrovni Olomouce v rámci tehdy obvyklých standardů. Našli bychom zde rovněž sídlo významné tiskařské dílny Mikuláše Hradeckého, který jeden z domů koupil v roce 1633. Tiskařští následníci Hradeckého zde sídlili až do roku 1799.

Blok domů žil po staletí svým životem a měnil i své využití. Třeba německá měšťanská škola se roku 1910 přestěhovala do nové budovy Na Hradě a do původní budovy vedle chrámu svatého Mořice přišli noví nájemníci německé záchranné zdravotní služby, kteří zde zřídili stanci první pomoci. Po nichž tady od 20. let 20. století sídlila i záchranka česká, a to až do doby, kdy přišla zásadní proměna bloku domů v Prior.

A dějiny obchodního domu? Ty jsou spjaty s nejznámějším olomouckým obchodníkem Josefem Anderem a jeho firmou ASO. Tato historie začala v dnes neexistujícím domě s číslem popisným 465. Roku 1906 jej zakoupil Josef Ander, do té doby obchodník působící na Satém Kopečku, a otevřel zde obchod s galanterií a hračkami. Jelikož to byl obchodník šikovný a ambiciozní, jemuž obyčejný krámek nestačil, přikoupil roku 1912 od známého stavebníka a developera Moritze Fischera dva sousední, stavbě spojené domy. V tu chvíli už s Josefem Anderem podnikal i jeho syn Josef. Společně vybudovali první olomoucký obchodní dům ASO, který se vizuálně podobal podobným střediskům obchodu v podstatně větších městech rakouské monarchie. Objekt byl natočem stejně jako dnešní galerie Moritz vchodem do ulice 28. října. Spolu s vedlejším podnikem RADIO, cukrárnou Dejmal a dalšími nóbl provozovnami včetně mohutného Národního domu dodávalo ASO ulici velkoměstský šmrnc. Anderovi měli s objektem velké plány. Ve čtyřicátých letech si od známého olomouckého architekta Lubomíra Šlapety nechali zpracovat projekt na radikální přestavbu obchodního domu na sedmipatrový prosklený dům. S ohledem na válečné události i na poválečný vztah k úspěšným obchodníkům se tyto plány nikdy neuskutečnily. Sama budova podle Šlapetova návrhu by mohla být chloubou novodobé tváře Olomouce, nicméně pokud jde o pohled na chrám svatého Mořice, byl by ještě omezenější než dnes.

Po znárodnění zmizeli z tohoto prostoru šikovní Anderovi, prodávalo a nakupovalo se zde ale dál, a mezi Olomoučany se desítky let udrželo i označení ASO. V 70. letech došlo ke zcela radikální proměně. Zbourán byl roku 1972 nejen starý obchodní dům, ale i celý blok okolních domů. V roce 1976 se začala socialistická Olomouc pyšnit obchodním domem Prior podle plánu architekta Jana Melichara. Tím definitivně skončily staré dějiny této části mořické osady či mořické čtvrti. Když tedy roku 2012 prošel starý Prior další proměnou pod taktovkou architekta Miroslava Pospíšila, který se snažil dle vlastních slov o rehabilitaci prostoru mezi obchodním domem a chrámem, dočkala se tak dávná historie aspoň malého zadostiučinění. Škoda jen, že nedošlo na jeden tehdejší slib – na panelové stěně, zakrývající vjezd do skladiště, měla vzniknout výtvarná kronika této pamětihodné lokality. Dosud je tam prázdná plocha.

A jak je to s názvy ulic, které jsme uvedli v úvodu textu? Široká ulice se změnila časem v ulici Ferdinanda D´Este. Dnes nese název 28. října. Dolní Pekařská byl název ulice od mořické fary (či od obchodního domu Koruna) kolem školy Komenium po Mořické náměstí. Ulice Kostelní se dnes jmenuje Úzká. A ulice Česká, jejíž jméno dokonale připomínalo, že jde o starou slovanskou část Olomouce, se od konce druhé světové války jmenuje ulice 8. Května. Paměť, zakomponovaná do názvů ulic, se vytratila.