Jmenuje se to Dům štěstí. Cítíte tu ale spíš tíseň, strach a taky značnou dávku zvědavosti. 

Mnoho objektů v historickém centru Olomouce nese ve svých zdech stopy spletitých a mimořádně dlouhých dějin. Nejeden z nich pak svým majitelům kromě bydlení „s atmosférou“ poskytuje i cosi navíc – strach, tíseň a tzv. nadpřirozené zážitky. Netřeba dodávat, že tohoto bonusu by se většina z nás ráda a ochotně zřekla. Majitel domu, o němž bude dnes řeč, se o to také snažil, když do objektu povolal známého „krotitele duchů“ Jaroslava Drábka.

A my jsme si do tohoto objektu poměrně nedávno udělali malý noční výlet, abychom zjistili, jaká je ve skutečnosti jeho atmosféra. Například zda pomohlo vymítačovo přesvědčování, aby z domu odešli všichni domnělí duchové a jiné nehmotné entity…

Historický dům s černou kuchyní a malovanými trámovými stropy

Dům štěstí, jak se poslednímu středověkému objektu na této straně ulice 1. máje od blíže neurčené doby říká, stával po staletí vedle Hradské brány a byl doslova přilepen na gotickou městskou hradbu. S Hradskou bránou byl spjat po většinu své existence, vždyť brána byla zbořena teprve v roce 1876, a se středověkou hradbou koexistuje dodnes. Tvoří vlastně jeho zadní stěnu. 

Podle památkářů se jedná o renesanční objekt, přestavovaný v baroku a v 19. století. Základy a některé přízemní části domu jsou pravděpodobně ještě starší, gotické. Součástí domu je ostatně také původní gotická hranolová věž, rozdělená na dvě patra s úzkými střílnovými okénky. Uvnitř domu najdeme další vzácné historické architektonické prvky: „V prvním patře je původní barokní černá kuchyně, klenutá valenou klenbou. V chodbě renesanční pískovcový portál a kamenný krakorec. Ve druhém patře se dochoval pozdně renesanční malovaný trámový strop a zbytek barokního malovaného trámového stropu v druhé místnosti s částí původního gotického cihelného ostění ve fasádě do zahrady“ (z textu Památkového katalogu NPÚ).   

Ve vedlejším domě býval kdysi zemský soud, i zde možná zprvu žili nějací zeměpanští úředníci. Později ale objekt sloužil výhradně církvi jako domov některého z kanovníků.

Tvrz, brána, tajemný chrám a prastaré pohřebiště

Propojení domu s městským opevněním dodalo budově takřka vojenský ráz. V jistém smyslu ten objekt připomíná malou tvrz. Napomáhá tomu i fakt, že dům je evidentně tvořen směsí stavebních prvků z různých staletí, z nichž některé by se hodily klidně i na hrad.

Mnohaletá blízkost jedné z nejdůležitějších městských bran možná ovlivnila i atmosféru v Domě štěstí samotném. Brána musela za stovky let zažít bezpočet vypjatých okamžiků, nejen při obraně Olomouce před nepřátelskými vojsky, ale třeba i ve chvílích, kdy se stráž z nějakého důvodu rozhodla nevpustit příchozí do města. Jezdily tudy tisíce vozů - za stovky let dokonce vyhloubily ve skalním podloží docela solidní koleje. A že šlo o místo se specifickou zvláštní atmosférou - vždyť při nedávném archeologickém průzkumu v roce 2017 byly před základy brány a jen pár metrů vedle Domu štěstí nalezeny i dvě kostry, které byly pohřbeny skoro tak, jako by šlo o partnerskou dvojici.   

V roce 1998 probíhal v režii majitele domu Jiřího Teichmanna záchranný archeologický průzkum, protože ve dvoře, který je mezi Domem štěstí a nárožním Vikářským domem, měly probíhat stavební úpravy. Při průzkumu zaskočení archeologové objevili desítky hrobů z doby Velké Moravy, tedy z 9. a 10. století. „Během roku 1998 jsem vykonal tzv. záchranný archeologický průzkum a to na ploše 100 m2 v hloubce 5 až 6 metrů na výšku. Při tomto výzkumu se odebralo 56 hrobů z období Velké Moravy a základy kamenného provedení dosud neznámého kostela z této doby,“ uvedl Jiří Teichmann v dopise Jaroslavu Drábkovi. Podle archeologů mohou být základy sakrální stavby pozůstatkem původního kostela Panny Marie na Předhradí, který byl někdy při prohlubování příkopu kolem olomouckého hradu zbourán a jeho zasvěcení přeneseno na nový gotický kostel na dnešním náměstí Republiky (nový kostel stejného zasvěcení stával pak do roku 1839 na místě Knihovny města Olomouce). Archeologický průzkum pak, bohužel, nepokračoval, protože majitel od záměru stavebních úprav odstoupil. Každopádně můžeme říct, že to je jedno z nejvíce fascinujících archeologických nalezišť v centru Olomouce. Potvrzuje, jak bohaté a jak dosud málo poznané jsou dějiny olomouckého Předhradí, tedy prastaré čtvrti, která byla po právní stránce s královským městem spojena až v 16. století.

Spojení s frekventovanou Hradskou bránou, existence desítek hrobů z velkomoravského období i základy dosud neznámého kostela z raného středověku, to vše nahrává tomu, aby v Domě štěstí bylo nahromaděno opravdu nadstandardní množství duchovní energie. Podle zážitků majitele domu a jeho blízkých tomu tak opravdu je, a ne vždy to je příjemné a bezpečné.

Nebezpečné schodiště a holohlavý přízrak

Majitel Domu štěstí požádal pana Drábka, aby provedl „spirituální očistu“ nemovitosti. V žádosti popsal, co vše se v domě dělo.

„Již od prvních dnů jsem v domě špatně spal a tento stav se postupně zhoršoval. V následných letech si v domě zlomila moje neteř nohu, potom si moje ex-manželka na schodišti udělala vážný úraz páteře s následky na celý život. … Asi ve třech letech nám dcera Klárka, narozená v roce 1984, po střevní chřipce padla do bezvědomí a málem umřela. Pak po letech zde viděla postavu za dveřmi bytu.“

Takové shrnutí nezní opravdu moc příjemně. Členové rodiny pak stejné zážitky detailněji popsali při návštěvě pana Drábka. Ta je zdokumentována na videu, jež můžete shlédnout na youtube.

Dcera pana Teichmanna popisuje například situace, kdy jejich psi zuřivě štěkali směrem do rohu místnosti, kde přitom nikdo nebyl. Zažila i pocity, jako by ji cestou po schodech někdo táhl. Bývalá žena majitele domu, která v domě utrpěla vážný úraz, vzpomíná v dokumentu na dvě události: „Jednou jsme s manželem seděli, dívali jsme se na televizi. Bylo uprostřed filmu, kdo by se otáčel? Najednou mě ale zničehonic napadlo otočit se, nedívat se na televizi, ale na dveře. Tam jsem v úrovni skleněné výplně viděla obličej muže, mohl mít třicet až čtyřicet let, a neměl vlasy. Po deseti letech, přesně v místech kde jsem ho viděla, jsem měla úraz, uklouzla jsem po mokrých schodech a jsem po těžké operaci páteře,“ říká v dokumentu paní Teichmannová.

Sám Jiří Teichmann připomíná zvláštní pověst o domě: „Jak víme z pramenů, žil tady kněz, který byl trochu vyšinutý, choval na půdě potkany a vždy, když zapískal, tak potkani seběhli dolů. Byl tady i důkaz v podobě díry ve dveřích, pod podlahami jsme pak našli mnoho kosterních pozůstatků potkanů.“

Tísně tu je na rozdávání

Když jsme dostali šanci díky shodě okolností navštívit tento dům, neváhali jsme ani na chvilku. Rozhodli jsme se jít do Domu štěstí, který provází taková pověst, v noci. Ve dne by to přeci jen nebylo ono…

K domu se musí projít bránou z Wurmovy ulice přes zarostlou zahradu a kolem bývalé konírny. Zahrada možná pod vrstvami zeminy skrývá ještě nějaké další archeologické poklady, které můžeme jen tušit, zajímavě působí obrovský kámen, který leží uprostřed jednoho výkopu. Chodce na ulici 1. máje by ani nenapadlo, jak ohromné množství zeminy je nad nimi – úroveň země je totiž v zahradě o několik metrů vyšší, než je úroveň ulice; rozdíl vznikl tak, že zde byl ve středověku vykopán hradní příkop, který také dává dnešní ulici její výšku. Za vysokou zdí je tedy docela jiný svět než v rušné ulici pod zdí.

Uvnitř domu to vypadá v podstatě přesně tak, jak čekáte – jako v domě, v němž už dlouho nikdo nebydlí a kde proběhla nedokončená rekonstrukce. Děsivým dojmem působí veliká místnost, kde bývaly na stropních trámech zavěšeny uskladněné starožitné židle – zůstaly tu po nich desítky či stovky drátěných ok, která jen tak visí ze starobylých trámů…

Pokud není člověk hodně chladnokrevný a statečný, asi by tady moc času potmě trávit nechtěl. Nic nadpřirozeného se ale neděje. Když se blížíme ke schodišti, o němž hovořili bývalí obyvatelé domu, moc se nám na něj nechce. Asi každý má trochu (někdo více) strach, ale jdeme. Buď skutečná síla nějaké místní energie, nebo síla autosugesce působí tak, že se cítíme velmi stísněně. Žádné přízraky ani útoky ale nezažíváme. V horním patře se snažíme chovat, jako bychom byli na návštěvě u přátel a ne ve strašidelném domě. V jednu chvíli si svítím na schodiště, protože slyším někoho jít, ale není tam nikdo. Svítilnou si kontroluji, že všichni mí společníci jsou se mnou ve druhém poschodí. Za chvíli mám znovu ten pocit, že někdo z nás se musí pohybovat dole. Ale opět vidím, že je naše skupina kompletní. Nechci plašit a vypadat jako zbabělec, a tak nic neříkám. Náš průvodce se tváří celou dobu klidně a velmi suverénně, tudíž bych měl pocit, že se zveřejněním svých obav ztrapním.

Dům je uvnitř překvapivě strukturovaný a dost zvláštně působí i nedokončená rekonstrukce. Z moderně vybavené místnosti se dostanete pár kroky do pokoje, na němž jsou patrné stopy prvorepublikové nebo snad ještě starší výmalby a který má uprostřed místo podlahy díru… Jinde zase z okna vidíme na středověkou hradbu. Kde asi žil ten bláznivý kněz a jeho ochočení potkani?

Nic zlého se nám během asi hodinové prohlídky nepřihodilo. Přízrak jsme nepotkali. Přesto jsme při odchodu z domu cítili úlevu. A ten pocit, že o patro níž někdo byl…

„Když jsme byli nahoře, zdálo se mi, že je někdo pod námi. Slyšel jsem to, jenže všichni čtyři jsme byli nahoře. Nechtěl jsem nic říkat, třeba se mi to zdálo, a tak jsem byl ticho. Nechtěl jsem, abyste se mi smáli,“ sdělil mi o pár dní později kamarád.

Tak to je fajn! Ulevilo se mi, že jsem to neslyšel sám…

Ale dodneška si kladu tázku, proč se to vlastně jmenuje Dům štěstí.