Věhlasný německý barokní rytec a tiskař Martin Engelbrecht (1684 - 1756) věnoval část svého plodného díla, po němž je mimochodem na trhu s uměním dodnes velká poptávka, i Olomouci. V polovině 18. století vydal Engelbrecht v Augsburgu soubor celkové veduty a dílčích pohledů na město Olomouc; tento celek existuje pod neuvěřitelně dlouhým názvem Accuratum Ectypum et Represantatio Elegantissimornm Prospectuum tam celeberrimorum et magnificentissimorum Fororum, quam Templorum et aliorum publicorum Aedisiciorum Percolebris urbis Olmutii in Marchionatu Moraviae, tedy velmi zkráceně Přesné pohledy na náměstí, chrámy a jiná veřejná místa města Olomouce v Markrabství Moravském. Každý jeho jednotlivý grafický list nabízí zajímavý výlet do dějin města Olomouce. Podívejme se třeba na list, věnovaný Biskupskému (od roku 1777 Arcibiskupskému) paláci. 

Na litografii z roku 1750 podle zřejmě starší předlohy vidíme palác, který s trochou představivosti připomíná i dnešní stavbu na Biskupském náměstí. Ano, dnes je třeba domyslet si třeba věž nad středem palácové stavby, a novobarokně upravené průčelí, které nechal po požáru v roce 1904 provést arcibiskup a kardinál František Saleský Bauer, podstata a dispozice stavby však zůstává stejná. Úplně jiná je ale situace před samotným palácem. 

Co se změnilo, je pravá strana pohledu na palác. Na rytině z poloviny 18. století vidíme menší domy, pravděpodobně obydlí členů kapituly či dalšího kléru. Na novějších obrázích nebo při osobní procházce nám do pohledu na palác arcibiskupů vstoupí něco docela jiného - ohromná stavba Tereziánské zbrojnice. Její vznik souvisí samozřejmě s postupným opevňováním a zvyšováním nedobytnosti Olomouce. Jeden z pevnostních budovatelů, generálmajor Bechade de Rochepine (1694-1776), pokračoval po slezských válkách ve stavbě bastionové pevnosti. V rámci těchto prací také hledal místo pro novou velkou dělostřeleckou zbrojnici. Ta nesměla být hned u hradeb, aby nebyla snadno napadnutelná nepřátelským dělostřelectvem. Rochepine si nakonec vybral Biskupské náměstí, kde by zbrojnice byla sice na dosah palebných postavení obránců města, ale přesto byla ukrytá před pohledem zvenčí, před pohledem útočících vojsk před hradbami. Stavba začala v roce 1768 a skončila o deset let později. Na náměstí vyrostla čtyřkřídlá budova ve stylu pozdního baroka a klasicismu, podle kunsthistoriků typický představitel tereziánské vojenské architektury. 

Původní zástavba mnohem méně bránila pohledu na palác. Jednak byly stavby výrazně menší, a za druhé byla uliční čára náměstí daleko hlubší, tedy při pohledu z paláce stály domy více vlevo. Vzhledem k tomu, že nová dominantní budova značně zastínila prostor naproti biskupskému paláci, vznikly velmi rychle dohady, že se tato stavba děje na truc olomouckému biskupovi, kterým byl v té době Maxmilián, hrabě z Hamiltonu (biskupem od 1761 do 1776). Zbrojnice téměř z poloviny zakrývá reprezentativní objekt biskupova sídla, takže se záhy zrodila nová olomoucká městská pověst. Říkalo se, že osvícená panovnice Marie Terezie nemá biskupa Hamiltona ráda, nelíbí se jí jeho tradicionální barokní zvyklosti a způsoby, a stavbou zbrojnice mu alespoň záměrně zkomplikovala reprezentativní výjezd z rezidence. Ony reprezentativní výjezdy, dlouhé průvody s kočáry a stovkami doprovodu, patřívaly skutečně k chloubám jednotlivých olomouckých biskupů; je to doloženo i na několika obrazových dokumentech (slavný intronizační průvod kardinála Troyera, průvod biskupa Maxmiliána Josefa Somerau-Beeckha, a další). Ve skutečnosti takové osobní motivy nejsou nikterak doloženy, ale na druhou stranu tahle pověst zajímavě odráží dobové dění ve společnosti. 

Marie Terezie totiž ochotně naslouchala takzvanému febronianismu, tedy učení, které bleskurychle zavrhl a zakázal Řím, nicméně v německy mluvících zemích naopak získávalo uznání - šlo o to, že podle spisku Justina Febronia De statu ecclesiae et legitima potestate Romani Pontificis (1763) jsou biskupové samostatnými činovníky, nezávislými na papeži, a nezávislé a autonomní měly být i jednotlivé národní církve. Marii Terezii, kterou prohrané války s pruským sousedem o území Slezska dohnaly k intenzivní snaze o modernizaci říše, tato myšlenka imponovala. Mít církevní organizaci zcela pod kontrolou by se jí hodilo. Druhou věcí bylo, že právě kvůli ztrátě většiny území Slezska se zkomplikovala i církevní správa - Vratislav (dnešní Wroclaw, tehdy Breslau) už nespadala pod habsburskou, ale pruskou hohenzollernskou korunu, jenže část území pod vládou Marie Terezie zůstala z hlediska církevní správy nadále právě pod vratislavskými biskupy. Snaha Marie Terezie o modernizaci říše mířila i směrem ke sjednocení státní a církevní správy. Právě v tomto směru narážela samozřejmě panovnice na odpor tradicionalistických církevních kruhů. Není tedy vůbec vyloučeno, že její vztahy s biskupem Hamiltonem mohly být, řekněme, chladné. 

Další věcí je, že v době druhé poloviny 18. století se i v habsburské monarchii dostával do popředí osvícenský náhled na svět, zatímco biskupský dvůr v Olomouci setrvával dosud v barokní zbožnosti. Marie Terezie se i s manželem Františkem I. Štěpánem Lotrinským sice zúčastnila 9. září 1754 slavnostního vysvěcení sloupu Nejsvětější Trojice v Olomouci, okázalá barokní paráda prý ale už tehdy vyvolávala u některých osvícensky orientovaných dvořanů z Vídně posměšky. Vztah Marie Terezie k staršímu modelu zbožnosti navíc prý dost ochladl po smrti jejího zbožného manžela. I z tohoto pohledu je tedy dost dobře představitelné, že k bikupskému olomouckému dvoru neměla panovnice moc vřelý vztah a tudíž jí nemuselo být proti mysli ctihodného biskupa něčím "pošťouchnout". Zajímavé také je, že teprve poté, co biskup Hamilton zemřel, přikročila Marie Terezie k dlouho chystané zásadní církevní reformě, která změnila organizaci církevní správy na Moravě - olomoucké biskupství povýšilo roku 1777 na arcibiskupství a současně vznikla menší, Olomouci podřízená biskupství v Brně a Opavě (opavské biskupství ovšem vzniklo tehdy jen "na papíře"). 

Tak či onak, Tereziánská zbrojnice je dnes neodmyslitelnou a dodejme že krásnou součástí Biskupského náměstí. Kdoví, jak na svou předchůdkyni vzpomínal na přelomu let 1848 a 1849 František Josef, který v té době skoro půl roku žil s celým vídeňským dvorem právě v Arcibiskupském paláci a nastoupil zde na trůn po císaři Ferdinandu Dobrotivém. Vzhledem k tomu, že máloco měl František Josef tak rád jako armádu a vojáky, mu nejspíš zbrojnice při výjezdu z paláce arcibiskupů nijak moc nevadila.