Ještě před sto čtyřiceti lety vypadalo město Olomouc úplně jinak než dnes. Historické jádro bylo až na drobnosti stejné jako dnes. Za hradbami však byla jen volná krajina a až daleko od nich vyrůstala první vesnická stavení. Dnes není po krajině ani památky, všude stojí zástavba, ponejvíce obytná. Svědkem velkých změn jsou i barokní sloupy s cyklem soch bolestného růžence, které dnes stojí u stěny chrámu svatého Michala. 

Situace se zásadně změnila v 80.letech 19. století, kdy byla císařským rozhodnutím zrušena oevnost Olomouc a tím padl i tzv. demoliční revers, který umožňoval veliteli pevnosti kdykoliv nechat zbourat domy v okolí Olomouce, pokud by to s ohledem na ohrožení města cizí armádou uznal za vhodné. V praxi to znamenalo, že se skoro jeden kilometry od hradeb se nestavělo téměř vůbec nic, což mimochodem velmi výrazně ovlivnilo podobu Olomouce ve 20. století - na straně jedné vzácně zachované historické jádro, na straně druhé žádný velký průmyslový rozvoj, obvyklý tehdy u jiných srovnatelných měst. 

O konci omezení města pevnostním krunýřem se na nejvyšších místech jednalo a rozhodovalo už v 70. letech 19. století, tehdy se začaly také bourat některé pevnostní brány. Když pak bylo v listopadu 1888 oficiálně oznámeno definitivní zrušení pevnosti, v krátké době nastalo rychlé dohánění opožděného rozvoje města. To se dotklo i Tabulového vrchu a okolí Nové ulice, tedy oblastí západně od tehdejšího města. Právě tudy vedla v historii stará císařská cesta z Olomouce do Brna - dnes je zhruba na této trase ulice I. P. Pavlova. Na nejvyšším místě stával malý kostelík a vyvěral Křížový pramen, který býval dlouho zdrojem vody pro Olomoučany. Od roku 1839 si vodu z něj nabírali Olomoučané v tzv. Křížové studni na Horním náměstí, kam byla dovedena potrubím. Jediným dnešním svědkem Křížové kaple doby je pískovcový kříž z roku 1824 v areálu dnešní fakultní nemocnice.

Právě cestu odsud směrem k Olomouci lemovaly od roku 1735 sloupy se sochami bolestného růžence. Pětice barokníc sloupů velmi zajímavě doplňovala cestu a byla námětem pro nejednu dobovou kresbu či litografii Olomouce. Motivy soch připomínají poslední události ze života Ježíše Krista a poutníkům tak i ve všední dny, například při cestě za obchodem či třeba na pole, dávaly vzpomenout na základní křesťanské myšlenky. Sloupořadí ovšem muselo časem ustoupit novému rozvoji Olomouce. Oblast postupně využívalo město k obytné zástavbě a také se zde od 90. let rozrůstal areál zemské, dnes fakultní nemocnice.  

Roku 1904 už musely jít památné sloupy pryč. Naštěstí je nepotkal osud mnoha jiných, poničených památek, nýbrž byly přestěhovány do centra Olomouce. Od té doby mají své místo u zdí jednoho z nejkrásnějších olomouckých chrámů. Pouze jeden z původní pětice sloupů chybí - pátý sloup s křížem, zachycujícím ukřižování Krista, byl bohužel zničen.   

Litografie Skarnitzl & Domek - zdroj VÚO