Mezi nabídkou řemeslných dílen a obchodů, které poskytovaly obyvatelům Olomouce nejrůznější služby a zboží, ve městě od 14. století fungovaly také městské lékárny. V rohovém pravovárečném a vinárenském domě čp. 14 se dvěma patry a dvěma adresami (Horní náměstí č. 17 a Dolní náměstí č. 52), který stával v místech původních tří menších středověkých domů, sídlila jedna z nejstarších městských lékáren.

V listinách zprvu zmiňována jako "Stará lékárna", tento název jasně svědčí o tom, že se zde lékárna nacházela již dlouhý čas. V roce 1465 už byla označována jako "Černá lékárna" a tak se jí říkalo po stovky let. Po celou dobu existence dům vlastnily nebo si lékárnu pronajímaly celé generace lékárníků, kteří jako vzdělaní pánové rovněž zastávali různé, většinou vysoké funkce na olomoucké radnici.

Gotická lékárna se dvěma vchody

Černá lékárna se nacházela v rohové klenuté místnosti, ke které vedly dva vchody. Na zdobených gotických ostěních obou vchodů byly umístěny tyto latinské nápisy: "Altissimus creavit medicamenta et vir prudens non abhorrebit illas. 1486" ("Nejvyšší stvořil léky a moudrý muž jimi nepohrdá.") a "Unguentarius facit pigmenta suavitatis et unctiones confici et sanitatis et non consumabuntur opera cius. 1486" ("Lékárník připravuje prostředky libosti a zhotovuje vonné masti pro zdraví a jeho přípravky nebudou nikdy spotřebovány."). Tyto původní pískovcové fragmenty ze vstupů do lékárny se jako jediné dochovaly a byly zazděny do vstupních prostor nového domu. Bohužel dnes už zde nejsou, nynější majitelé domu o nich nic neví a i přes usilovné pátrání se zatím nepodařilo zjistit, kde se tyto vzácné desky z 15. století momentálně nachází.  

Roku 1570 si lékárnu pronajal katolík Justinián Gloczer von Siebeneichen, ze Sedmidubů, který vlastnil ještě dům ve Ztracené ulici, též dvory u sv. Kříže (v místech areálu Fakultní nemocnice na Nové Ulici) a v Holici. Gloczer byl v letech 1580-1593 olomouckým konšelem, tedy jedním ze čtyř radních, kteří se po týdnu střídali v úřadu purkmistra, starosty města. Později se přestěhoval do Vratislavi a stal se tam měšťanem. Dům U Černé lékárny si ponechal a lékárnu chtěl dál pronajímat, to mu ovšem nebylo radnicí dovoleno „poněvadž se toto ani pánům stavům nepovoluje“. Musel tedy lékárnu zavřít a všechny statky prodat. Dům i lékárnu převzal v roce 1599 jeho syn, Justinián Gloczer ze Sedmidubů mladší. Ten se musel v roce 1608 zodpovídat z tajného najímání vojáků do války, které povolil konat v tomto svém domě na Horním náměstí. 

Od 17. století se v přízemí domu nacházela také vinárna. V roce 1610 koupil tento vinárenský dům Mořic Klotzmann von Reichenau, z Rychnova. Ten byl radním od roku 1614 a patřil ke konzervativnímu katolickému křídlu. Byl součástí skupiny radních, která se dne 10.5.1619 zúčastnila známého odmítnutí vstupu do města stavovským vyslancům, která se odehrála před Střední bránou (v místech dnešní Havlíčkovy ulice). V té době Klotzmann zastával funkci nejvyššího městského strážmistra a v roce 1621 povýšil na konšela.

Městský písař Bedřich Flade z Jindřichova dům koupil v roce 1642, tedy ve stejném roce, ve kterém pevnost Olomouc obsadila švédská armáda. Ta město okupovala dlouhých osm let, během kterých si písař Flade vedl “Deník nepřátelského vpádu Švédů do Markrabství moravského a obsazení města Olomouce v letech 1642-1650”. V něm v chronologickém sledu zaznamenal vše, co se v těchto těžkých dobách v Olomouci událo, co bylo v městské radě projednáno či úředně nařízeno. Bedřich Flade byl roku 1651 zvolen městským rychtářem, zemřel o dva roky později.

Od roku 1655 dům vlastnil lékárník Václav Ignác Meixner z Lutychu. I ten udělal kariéru na radnici, v letech 1679-1684 byl městským rychtářem, o rok později se stal úřadujícím purkmistrem. Rod Meixnerů držel dům i po jeho smrti. Po největším požáru Olomouce v roce 1709, při kterém lehl popelem celý střed města, do základů vyhořel i tento dům. Poté byl znovu vystavěn, už jako třípatrový.  

Změna názvu a zánik domu U Černé lékárny

Proti šenkování vína v tomto domě dlouhodobě a ostře vystupovalo olomoucké bratrstvo vinárníků, to nechtělo dovolit vinárnu v domě, ve kterém se už provozuje lékárna. Kvůli tomu tehdejší majitel domu lékárník Jan Steckner vstoupil v roce 1729 do soudního sporu s bratrstvem, z čehož vzešel dlouho trvající proces. Steckner během této doby upadl do konkurzu a zadlužil se závratnou částkou 70.000 zlatých. Lékárník uprchl do Vídně, tam však byl dopaden, uvězněn a předán olomouckému magistrátu. Ve svízelné situaci mu také jistě nepomohlo, že ve sklepě jeho domu na Horním náměstí bylo nalezeno mrtvé dítě, které podle ohledání lékařem "před nedávnem muselo být přivedeno na svět a je ženského pohlaví". Jak to s nešťastným lékárníkem Stecknerem nakonec dopadlo už bohužel známo není.

V dražbě, která se konala roku 1733, dům koupil František Antonín Sartori už s oprávněním čepovat víno. Tehdy čerstvě instalovaný olomoucký radní Sartori dům v tehdejší hodnotě 5000 zl. koupil za pouhých 3850 zl. Satori to později dotáhl na městského rychtáře i purkmistra, později také primátora a předsedu hospodářské komise. Za zásluhy v době pruského obléhání města byl povýšen do šlechtického stavu s přídomkem “von Sartori”.

V roce 1747 byla na nároží domu připevněna jedna ze smolných pánvic, které sloužily k osvětlení města. Ve stejném roce byla lékárna přejmenována na "lékárnu U Zlaté koruny" podle domovního znamení, které později zaniklo společně s původním domem. Přejmenoval ji tak tehdejší majitel domu Leopold Rösner, lékárník z Mikulova. Na starých fotografiích je na nároží domu jasně vidět toto domovní znamení, královská “zlatá“ koruna. Ignác Bischof, lékárník z Prahy, koupil tento dům v roce 1784, proto se lékárně i vinárně po čase začalo říkat "Bischofova". Lékárnický rod Bischofů dům vlastnil bezmála sto let, prakticky až do jeho zániku, ke konci už ale byla lékárna jen pronajímána dalším lékárníkům.

V roce 1882 Ústřední záložna rolnická (v Olomouci založena roku 1870) koupila tento zchátralý dům, nechala ho zbořit a na jeho místě vystavěla od základů soudobou novostavbu, hodnou tohoto úřadu. Budovu navrhl a stavbu prováděl zdejší stavitel Karel Starý st. Dolní prostory nového domu byla opět vyhrazena obchodním aktivitám a byla pronajímána nejrůznějším živnostníkům a firmám. Stavitel Jan Hublík provedl v roce 1914 úpravy části veřejně přístupných interiérů, vchodu, vestibulu s vestavěnou kašnou a schodiště.

Od roku 1959 zde byla prodejna zahraničních knih s typickými neonovými nápisy ve čtyřech světových jazycích nad výlohami, které se lidově říkalo “ruská kniha”. Na nároží domu byla prodejna tabáku a za rohem Cukrovinky. Tyto prodejny zde vydržely až do začátku 90. let. Dnes je tato budova v soukromých rukou, v jejím přízemí se nachází bankovní úřad a v patrech různé firmy, především advokátní kanceláře.

Nejstarší lékárníci a původní lékárny v Olomouci

Lékárníci – apatykáři (apothecarii) pečovali spolu s lékaři (chirurgy) o zdraví obyvatel města Olomouce tím, že připravovali nejen různé léky, masti a čaje, ale také pekli sladkosti, připravovali zavařeniny a jiné pamlsky. Apatykářství se stalo živností již ve 14. století, ale lékárníkem se již tehdy mohl stát pouze muž znalý potřebného umění, důstojný, který musel složit přísahu městské radě. Musel také být olomouckým měšťanem, jen tehdy totiž mohl ve městě vlastnit dům. V Olomouci je máme písemně doloženy od roku 1366, kdy se připomínají lékárníci Ondřej a Jan Beatricis. Ve 14. a 15. století byli lékárníci řazeni mezi patriciát a často zasedali v městské radě. V letech 1670-1849 se stalo měšťany 29 lékárníků.

Lékárnictví bylo svobodným řemeslem a jeho členové nebyli cechovně organizováni. Jejich počet se řídil počtem lékáren (apatyk), kterých bylo v Olomouci od 15. století v provozu v průměru pět. Nacházely se především na Horním náměstí a k němu přiléhajících ulicích, zvláště pak v ulici Ostružnická.

Zařízení a prostory ve veřejných lékárnách nabyly postupem doby ustálené podoby a v období baroka dostávaly honosný a reprezentativní vzhled. Týkalo se to především tzv. oficíny – místnosti, která byla veřejně přístupná a kde byl zákazník obsloužen. Zde byly vysoké regály (repositoria), ve spodní části obvykle s pěti šuplíky, před nimiž se nacházel pracovní stůl či pult (tára). Zatímco v regálech byly vystaveny nádoby (stojatky) na byliny a léky (nejčastěji ze dřeva, skla, kameniny nebo cínu), na pultu byly umístěny přesné váhy. Interiér oficín byl doplňován ikonografickou malířskou nebo sochařskou výzdobou odkazující na patrony lékárníků a lékařů (sv. Pantaleon, sv. Archanděl Michael, sv. Kosma a sv. Damián). K tradičnímu vybavení barokních lékáren patřily také odborné knihy. Nejčastěji se využívalo tzv. lékopisů, tedy příruček určených k výrobě léků s popisy jejich účinků.

K oficíně náležely i veřejně nepřístupné provozy – laboratoř pro výrobu léků, místnost pro uchovávání vzácných léčiv (tzv. materiálka) a sklad, který se většinou nacházel v chladných sklepních prostorách domu. Půdní nebo podkrovní části lékárenského domu sloužily k sušení a uskladnění bylin a obvykle se zde nacházela k tomuto účelu upravená část nazývaná herbarium (Locum pro asservandis Herbis). Tyto neveřejné části lékárny byly velmi strohé, hlavním požadavkem interiéru herbaria byla praktičnost. Doporučovalo se zde mít pohodlné dlouhé šuplíky pro uskladnění rostlin a dodržoval se abecední pořádek při jejich řazení. Před nedávnem bylo ve Vlastivědném muzeu v Olomouci do stálé expozice zařazeno kompletní herbarium včetně pracovního stolu, které se od 18. století nacházelo na půdě Krajinské lékárny na Horním náměstí. Součástí této expozice je i unikátní soubor čtrnácti dřevěných malovaných stojatek z první poloviny 18. století z původního vybavení Černé lékárny a soubor skleněných stojatek z Krajinské lékárny.

Jednotlivé lékárny mívaly v určitých letech, kdy si je od majitelů domů pronajímali různí nájemci, také různé názvy. Zde je výčet původních olomouckých lékáren:

- Lékárna zvaná “Aromatorium” v zaniklém domě na Horním náměstí č. 22 (čp. 433, dnes v jeho místech stojí Moravské divadlo Olomouc). Z názvu lze odvodit, že se tato lékárna specializovala především na vonné byliny a lečivé koření.

- “Černá lékárna” v polovině zaniklého rohového domu na Horním náměstí č. 17 (čp. 14), více o ní v horní části tohoto článku.

- “Lékárna U Zlatého pelikána” se nacházela nalevo od Černé lékárny, ve vedlejším domě na Dolním náměstí č. 51 (čp. 15). Lékárna byla v roce 1729 tehdejším majitelem Janem Stecknerem přestěhována do stejného domu, ve kterém se nacházela Černá lékárna, nějaký čas se tedy v tomto domě čp. 14 zcela nezvykle nacházely dvě lékárny. Tato lékárna dostala roku 1827 název “U Arcivévody Rudolfa”, později se jí začalo říkat “U Salvatora” (Salvator-Apotheke) nebo také “U Spasitele”. Tento název si v těchto místech sídlící lékárna udržela dodnes.

- Na rohu bohatých krámů, v obchodnickém domě na Dolním náměstí č. 14 (čp. 188), nazývaný “U Zlatého kříže”, byla v roce 1726 zřízena lékárna lékárníkem Eliášem Reinhardem Neebem ze Šternberka. Ta zde fungovala jen necelých 12 let, po celou tuto dobu ostatní obchodníci protestovali, že pod bohatými krámy působí lékárna.

- V roce 1721 byla do domu “U Zlatého orla” v Ostružnické č. 7 (čp. 360) přestěhována lékárna. Byla zde provozována až do roku 1843, kdy bylo právo lékárny přináležející k tomuto domu zrušeno.

- Pravovárečný dům v Ostružnické č. 3 (čp. 362) byl po dlouhá léta označován názvem “U Krásné lékárny”. V 17. až 18. století zde byla v provozu lékárna, už v roce 1606 je zde připomínán Jan Prilupp, měšťanský lékárník. Nacházela se zde i vinárna pod stejným názvem, U Krásné lékárny se jí říkalo ještě dlouho po zániku samotné lékárny.

- V přízemí nárožního domu v Ostružnické ulici č. 33 (čp. 347) se nacházela další lékárna, založená v roce 1594 lékárníkem Vavřincem Probnerem. Dům byl v 16. století označován názvem “U Červené věže”, v roce 1680 se o něm píše jako o domu “U Zlaté studny”. Roku 1710 byla krátce přejmenována na lékárnu “U Zlaté koruny”. Před tímto domem, na plácku v rozcestí ulic Pekařská a Ostružnická, stávala obecní studna s dřevěnou kádí. Studna měla červeně natřenou dřěvěnou mříž, celému místu, ale i domu a lékárně, se proto říkalo “U Červené studny”.

- V domě na Horním náměstí č. 10 (čp. 323) po staletí sídlí lékárna, už v roce 1443 je v listinách jako vlastník domu vzpomínán Mikuláš lékárník. Dříve se nazývala jako “lékárna U rybářských stánků” (Fischbank-Apotheke), rybí trh se od starodávna až do 19. století konal právě před tímto domem na Horním náměstí. Později se jí začalo říkat “U Černého orla” podle domovního znamení, nad dvěma vchody do lékárny bývala umístěna dvojice dřevěných plastik šachovaných orlic. Ty se dnes nachází v depozitáři olomouckého Vlastivědného muzea. Na konci 18. století byla přejmenována na “Krajinskou lékárnu U Černého orla” (Landschafts-Apotheke Zum schwarzen Adler), později známá už jen jako “Krajinská lékárna” (Landschafts-Apotheke). V roce 1929 byla na nároží domu osazena kamenná olomoucká šachovaná orlice s prsním štítkem. Lékárna v tomto domě funguje dodnes, tedy bezmála 600 let, což je bezpochyby evropský unikát.

Autor: Čenda Šopek

Použitá literatura a zdroje:

Olomoucká řemesla a obchod v minulosti od Miloslava Čermáka (vydalo nakladatelství Memoria, 2002)

Olomoucké hospody, zájezdní hostince, hotely, vinárny a kavárny v minulosti od Miloslava Čermáka (vydalo nakladatelství Memoria, 2004)

Kronika olomouckých domů od Wilhelma Nathera (v překladu PhDr Vladimíra Spáčila, vydala Univerzita Palackého v Olomouci, 2007)

Domovní znamení v Olomouci od Vladimíra Gračky a Heleny Lisické (vydalo nakladatelství Poznání, 2013)

Vlastivědné muzeum v Olomouci, nám. Republiky 5, 771 73, Olomouc

Státní okresní archiv Olomouc, U Husova sboru 10, 771 00, Olomouc