V minulých staletích si lidé uměli s krajinou hrát. Dodnes to lze rozpoznat na mnoha dílech třeba z období baroka, které jen zdánlivě náhodou dokonale korespondují s rázem okolní krajiny či jakoby mimochodem dotvářejí tvarové dannosti přírody, do níž jsou zasazeny. Architekti se v dobách renesance i baroka snažili najít klíč pro správné zasazení stavby do kraje. V některých případech si pak s krajinou doslova hráli, o čemž dodnes svědčí třeba Lednicko-Valtický areál Liechtenštejnů, jejich méně známý komplex v okolí Litovelského Pomoraví nebo česká analogie v podobě Kuksu hraběte Šporka. Pár kilometrů od Olomouce nyní vzniklo dílo, které nejenže souzní s přírodou, ale také se může směle zařadit právě po boj výše zmíněných krajinářských děl.

Byť je hlavní funkcí současného Domu přírody Litovelského Pomoraví, jak se nově vzniklý areál u Sluňákova jmenuje, především edukativní poslání, přesto jej spojuje s díly dávných zahradních architektů řada základních idejí. Už sama skutečnost využití přírodní scenérie pro vznik celku s přidanou estetickou hodnotou spojuje nový prostor třeba s výše jmenovaným Lednicko-Valtickým areálem. "U nás to nebylo zvykem, ale u některých zahraničních krajinných celků bývalo jejich součástí třeba i vzorové hospodářství, ideální statek" uvedl při otevření Domu přírody kurátor Národní galerie Praha Jakub Potůček. I tento prvek je ovšem u Horky nad Moravou přítomen, a to v části Rajské zahrady věhlasného výtvarníka Františka Skály. "Chtěl bych, aby tato část Rajské zahrady byla pro návštěvníky uzavřena, aby sem mohli, podobně jako třeba v japonských klášterech, které stále žijí svým životem, pouze nahlížet přes plot. A za tím plotem by měl být život, představoval bych si tam nějaké drobné hospodářské zvířectvo," zmínil se tvůrce Rajské zahrady. Zrovna jeho objekt je postaven kromě jiného i z tisíců cihel, získaných při demolici jednoho starého objektu v blízkém okolí areálu. Tím naplňuje rovněž ideu využití lokálních materiálů, která prostupuje i většinou dalších objektů v celém novém areálu. 

Přijďte se podívat, ohřát u ohniště Zlaté spirály, projít se nitrem Sluneční hory se dvěma zvony a podzemním tokem, poslechnout si tajemné zvuky podzemní vody v Kouzelném lese zvuků a nebo snít do Rajské zahrady. "Zkuste zde uvnitř nějaký čas pobývat sami. Prvotní tma ustoupí, člověk začne vnímat i zprvu neviditelné malby a může se v klidu oddávat vlastním myšlenkám a pocitům," nabádal v prostoru umělé hory Miloš Šejn. "Vysvětlováním se zabíjí kouzlo a tajemství," zdůraznil František Skála, proč k objektům v nádherném Domě přírody není třeba dodávat dalších slov. A jak se jemu samotnému, který žije v Praze, v v takto umělecky komponované krajině a jeho vlastním objektu líbí? "Cítím se tady jako doma, opravdu. Až mě dnes mrzí, že jsem více nevyužil dobu budování, než jsme objekt otevřeli veřejnosti," přiznal s úsměvem výtvarník. "Tento objekt vyjadřuje mou představu o achitektuře, představuje místo, v jakém bych chtěl žít." 

Díky vytrvalému a cílevědomému úsilí šéfa Centra ekologických aktivit města Olomouce Sluňákov Michala Bartoše a samozřejmě i díky financím z Agentury ochrany přírody a krajiny vzniklo dílo, na něž mohou být autoři i Olomoučané opravdu pyšní.