Železná, bronzová, stříbrná a zlatá. Čtyři adventní neděle zná každý, i ten, kdo v životě do kostela nevkročil. Pokud vám ale není fuk, jaké kořeny mají zvyky, které dodržujete třeba i vy a které naplňují v těchto dnech skoro veškerý veřejný prostor kolem nás, pak si přečtěte následující řádky.

Advent je dobou očekávání příchodu Ježíše Krista, sám tento latinský termín znamená příchod, přeneseně jde tedy o dobu čekání na příchod. Vzhledem k tomu, že pro křesťany je narození Ježíše zcela klíčovou událostí, není divu, že samotná první adventní neděle, tedy začátek očekávání Božího příchodu, je současně i začátkem církevního roku. Teď si ovšem zkusme vysvětlit, proč jsou vlastně adventní neděle čtyři a zda má tato tradice nějakou oporu v Nové Zákonu?  

Advent má vždy čtyři neděle, ale nemusí mít plné čtyři týdny. Začátek adventu je vždy mezi 27. listopadem a 3. prosincem. Může se stát, že čtvrtá adventní neděle vychází na Štědrý den, není to z pohledu katolických věřících žádný problém – církevní kalendář beztak slaví narození Páně až 25. prosince. Délka adventu není dána žádným odkazem na Nový zákon, jde o kodifikovanou tradici. První oficiální přípravy na Vánoce jsou známy ze 4. století. Tehdy se ovšem ještě délka adventu lišila v různých oblastech jižní Evropy. V Římě platil zvyk slavit čtyři neděle, jinde měli adventních nedělí třeba šest, advent začínali už po svátku svatého Martina. Římský způsob se posléze prosadil a nyní jej praktikuje celá západní křesťanská Evropa.

K nejznámějším adventním tradicím patří věnec se čtyřmi svíčkami. Nejde o žádnou tisíciletou tradici, ale o zvyk, který se rozšířil ve střední Evropě někdy v polovině 19. Století. Počet svíček samozřejmě odpovídá počtu adventních nedělí, kruh je prastarým symbolem dokonalosti a jednoty. Věnec se tvoří z jehličnanů, tedy zelených větviček, protože zelená barva symbolizuje život, v případě křesťanského svátku pak odkazuje na život věčný, přislíbený právě Spasitelem. Ještě podstatně mladším zvykem jsou dětské adventní kalendáře. Nejstarší verze s vystřihovacími obrázky se objevila v roce 1908, kalendáře s čokoládovými figurkami se poprvé objevily ve Spojených státech v 70. letech minulého století.

Vnímání adventu se za dlouhá staletí příliš neměnilo; vždy se jednalo o příležitost k vnitřnímu zklidnění a hledání míru v duši, čekající narození božího syna. Teprve od druhé půle devatenáctého století se ve stále sekularizovanější Evropě objevuje i přenesené chápání adventu obecně jako dlouhého trpělivého očekávání něčeho v daleké a možná i nejasné budoucnosti. Na stránkách novin v této době najdeme třeba sarkastické poznámky na adresu politických protivníků, jejichž obvyklým adventem je „naivní čekání na splnění slibů a na drobečky, které upadnou ze stolu vídeňské vládě“, jindy se připomíná, že český národ je vlastně v adventním očekávání už stovky let, a stále se nemůže svého mesiáše dočkat.

Následující desítky let ve 20. století už přinášejí často vnímání adventu jako terče zábavy. Různě orientované politické strany či spolky se navzájem obviňují z toho, kdo kazí advent třeba tím, že se věnuje bezuzdné zábavě a hýření, místo aby rozjímal a očekával v míru blížící se Vánoce. A samozřejmě, stále výrazněji se advent mění v dobu shánění dárků a zvýšeného úsilí obchodníků všeho druhu! Předvánoční trhy a jarmarky jsou neodmyslitelnou součástí náměstí a náměstíček v českých a moravských městech. 

Dnes se termín advent používá už zase takřka výhradně ve spojitosti s blížícími se svátky. Užijme si ho tedy i my v Olomouci, a to klidně v kombinaci Vánoční trhy plus některý z mnoha krásných olomouckých chrámů. A klidně si k tomu kupme i tu knihu, jak k tomu vyzývá jeden z dobových letáků...