Většina měst i menších obcí měla svoje svérázné postavičky, kterým se často říkalo obecní blázni. Ne jinak tomu bylo i ve městě Olomouci. Šlo o chudé, většinou duševně postižené spoluobčany, kteří patřili k některé z městských rodin nebo ke klášterům, ti za ně a za jejich chování zodpovídaly. Nebo šlo o sirotky a ti zde žili na útraty města. Nebylo možné, aby se z venku, tedy přes městské stráže, tito postižení a bezprizorní lidé, různí tuláci a tulačky, dostali do města. A pokud už se tak stalo, před zavřením městských bran byli, i za pomoci všímavých měšťanů, vyhnáni ven za městské hradby.

Podivný návštěvník

V druhé půli 19. století žil v Olomouci podivín, který se vymyká zažité představě o těchto městských "bláznech". Jeho příběh je natolik tajemný a zvláštní, že se o něm dokonce objevilo několik poznámek v denním tisku, v městských listinách a knihách, také v osobních poznámkách, ale nejen tam. První nepřímou zmínku přinesl 29. října 1863 olomoucký deník "Die Neu Zeit", který uvedl krátkou zprávu o “podivné noční bouřce bez deště, o modrém blesku bez hromu, o zelené mlze a poničeném svatém Floriánovi na Michalském návrší”. Tento jev pozoroval tovaryš věžného při pravidelné prohlídce na radniční věži. Ten viděl silný modrý blesk, nezvykle tichý, který doprovázela jen slabá rána a praskání. Bedlivě pozoroval místo u kostela sv. Michala kam blesk udeřil, aby mohl v případě ohně vyhlásit požární poplach. Tento blesk viděla i vojenská noční hlídka, která právě procházela na Dolním náměstí kolem ulice Panské. Ihned se vydala tím směrem, k soše svatého Floriána na Michalském návrší. Když doběhli nahoru, místo bylo lehce zahaleno do světélkující zelené mlhy, která se ale po chvíli rozplynula a město opět zahalil klid. Pod svatým Floriánem ležely jakési rozbité kusy, brzy se ukázalo, že to byla součást sochy, malý domek u světcových nohou. Ve tmě vojáci slyšeli jakýsi tichý nářek a po krátkém pátrání našli podivného muže. Ten se krčil u kostelních schodů, evidentně silně otřesený a špinavý, se slzami v očích. Zvláštní šaty se zdály být trochu ohořelé, na hlavě měl podivnou přilbici. Drmolil jazykem, kterému německy mluvící vojáci z noční hlídky nerozuměli a po chvíli bylo jasné, že dotyčný jim také nerozumí ani slovo. Z toho usoudili, že tento muž přišel o rozum po pořádné ráně bleskem, který před chvílí viděli a odvedli ho na strážnici.

Ráno přivolaný doktor mediciny Franz Groh neznámého muže prohlédl, ale kromě několika malých modřin a lehkých popálenin, žádné vážnější zranění nenašel. Jeho šaty vypadaly jako podivná uniforma, kterou do té doby nikdo z přítomných neviděl. Ta byla doplněna zvláštní helmou, kterou muž nechtěl ani za nic sundat z hlavy. Doktor s údivem zjistil, že cizinec mluví jakousi divnou angličtinou, kterou se sice doktor dříve krátce učil, ale z mužových slov nebyl nijak moudrý. Nechal proto přivolat univerzitního rektora Dr. Andrease Jeittelese, aby pomohl s překladem, rektor totiž jazyk anglický ovládal bravurně. Starý doktor si s mužem chvíli povídal, ale ani on nebyl z cizincovy řeči o nic chytřejší. Zmatený muž mluvil o jakémsi tajném armádním cvičení, "duhovém" projektu a o velké válečné lodi, na které cvičení probíhalo. Dále tvrdil, že je americký voják a že se vše událo za druhé světové války. Z toho přítomní lehce usoudili, že se dotyčný opravdu pomátl, kdo kdy slyšel o světové válce, ještě k tomu druhé. Cizince velmi zajímalo, jaké je právě datum a když mu rektor oznámil, že je čtvrtek 29. října a píše se rok 1863, zasmál se v domnění, že jde jen o hloupý žert. Když se ale podíval na rektorovu vážnou tvář a uniformy vojáků na strážnici, uvědomil si, že tohle žádná legrace není. Zhroutil se a usedavě naříkal.

Událost se velice rychle roznesla po celém městě. Mluvilo se o nočním blesku a podivné mlze u poničeného sv. Floriána, ale hlavně o záhadném cizinci. To se ještě nestalo, aby se někdo v noci dostal přes zavřené brány do města. Císařští pevnostní velitelé ihned pojali podezření, že jde o pruského špióna, ovšem po zjištění, že “dotyčný neumí ani slovo německy a je rozumu mdlého”, od této myšlenky upustili. I přes těžko uvěřitelné historky si rektor Jeitteles cizince oblíbil, chtěl se od něj dozvědět co nejvíce informací, proto se za něj zaručil a na nějaký čas jej u sebe ubytoval. Cizinec se jmenoval Marvin Van Fleet (někdy býval zapsán jako Fanflyt), kamarádi v jednotce mu prý říkali Little Marvin, tedy Malý Marvin, což byla k jeho menšímu vzrůstu přezdívka opravdu trefná. Ve městě byl k nepřehlédnutí, svoji helmu sundával snad jen když šel spát. Brzy ho znali všichni, byl tak trochu atrakcí a i když působil bláznivě, tak nebylo pochyb o tom, že je velmi chytrý. Začal se učit německy a šlo mu to dobře, po čase byl schopen s místními bez větších problémů komunikovat. Zkoušel i češtinu, ale ta mu dělala podstatně větší potíže, přesto se pár základních českých slov a frází také naučil.

Vyhledávaný pomocník

Malý Marvin měl velký zájem o vše nové, vypadalo to, že každá technická novinka je mu dobře známá, jako kdyby ji už dávno znal. Nejednou se stalo, že neřešitelný problém dovedl zajímavou radou posunout dál a dovést do správného konce. Našel si dokonce práci, pomáhal v jedné pekárně v Ostružnické ulici. Tohle řemeslo znal a dobře uměl, jeho otec byl prý pekařem a k tomuto řemeslu ho odmala vedl. Býval proto ve městě často vidět v bílé pracovní zástěře, společně s jeho helmou byl k nepřehlédnutí. Začal být oblíbenou místní postavičkou a přes svůj podivný původ a bláznovství také vyhledávaným společníkem. Když už němčinu dobře ovládal, místní mu rádi naslouchali, jeho podivným historkám a zážitkům, vyprávění o tom, jak se propadl z časů, které teprve přijdou, o době elektrické, která rozsvítí a ohřeje každou domácnost. Také o jeho americkém životě, o vynálezech a věcech nevídaných. Povídání o tajném vojenském pokusu a neviditelné lodi bylo mezi lidmi v největší oblibě. Byli ale stejně přesvědčeni, že si tyto příběhy Marvin vymýšlí jen pro jejich pobavení. Když se ho ptali, proč se nevrátí domů do Ameriky, tak pokaždé tvrdil, že se nemá kam vrátit, že tam nikoho nemá, jeho rodiče se prý ještě nenarodili. Tím jen každého utvrzoval v tom, že musí být blázen. Bohužel občas tento zvláštní muž propadal do tísnivých a chmurných nálad, zvlášť když si dopřál dobrého červeného vína nebo vychlazeného ležáku z místního pivovaru. Notně opilý potom naříkal, mluvil rodným jazykem, takže nikdo pořádně nevěděl, co se tomu nebožákovi vlastně honí hlavou.

Během let, které Marvin v Olomouci strávil, si zde našel několik opravdu dobrých přátel. Mezi ty patřil i Sigmund Wasservogel, propagátor vynálezu zvaného Fotoaparát. Malý Marvin opět tvrdil, že toto zařízení dobře zná, dokonce říkal, že přijde doba, kdy bude fotografie barevná a že se bude dokonce hýbat, což bylo tak legrační, bláznivý Marvin dovedl svými nápady opravdu pobavit. Fotograf Wasservogel si zřídil ateliér ve svém domě na Horním náměstí a Marvin se stal jakýmsi jeho pomocníkem. Rád asistoval při focení jak v ateliéru, tak i ve městě a za hradbami, jeho rady byly k nezaplacení. Ve fotoateliéru měl později i malou místnost, ve které přespával. Jeho záliba ve focení nám přinesla jednu nevídanou věc, Marvin byl zachycen na několika Wasservogelových fotografiích, což tento příběh posouvá na zcela jinou úroveň. Už nejde jen o jakési vyprávění nebo babské tlachy o neznámém podivínovi. To, že tento člověk opravdu žil nám dokládá několik fotografií ze sedmdesátých let 19. století. Nenápadná postavička s podivnou helmou na hlavě jakoby nepatřila mezi místní, dobově oblečené Olomoučany.   

Pro mouku Marvin jezdil ještě s jedním pekařským učněm do Kamenného mlýna, nejdříve k Pulkertům, od roku 1875 k Passingerům. Právě s Mořicem, ale hlavně jeho synem Johannem Passingerem jej pojilo letité přátelství, trávil s nimi dlouhé chvíle v diskuzích. Johann se velmi zajímal o technické novinky, byl to právě on, kdo prosadil na mlýnu vyměnit vodní kolo, instalovat zde turbínu systému “Knap” a začít jako první v Olomouci vyrábět elektrický proud. Nejdříve jen pro potřeby mlýna, mladý Passinger ale s Marvinem svým nadšením pro nový typ energie nakazili mnohé další a od roku 1888 začala turbína z Kamenného mlýna zásobovat elektřinou některé olomoucké domácnosti, také dílny a městské divadlo. Když byla v roce 1890 na náměstí Františka Jozefa (dnes nám. Republiky) dostavěna hlavní poštovní budova s telefonní ústřednou a byl zprovozněn první telefon v Olomouci, všichni jen kroutili hlavou, vždyť to bylo zařízení, o kterém Marvin tak přesvědčivě mluvil už před dvaceti lety. Prvního olomouckého předvedení nového Edisonova vynálezu zvaného Kinematograf, které proběhlo ve středu 18. listopadu 1896 v sále hotelu U Zlaté hrušky v Litovelské ulici č. 15 (dnes Riegrova), se už ale nebohý Marvin nedočkal.

Jeho záliba v alkoholu se mu bohužel nakonec stala osudnou. Časté pití a s ním spojené deprese mu nijak neprospívaly, právě naopak. Začal mít zdravotní problémy psychické i fyzické, později býval i agresivní, párkrát se dokonce dostal do konfliktu se strážníky kvůli rušení nočního klidu. Mezi místními se už netěšil takové oblibě, jen pár starých známých nad ním z lítosti drželo ochrannou ruku. V Olomouci Malý Marvin nakonec žil téměř 33 let. V neděli 20. září roku 1896 byl po jedné z jeho pijatyk nalezen ve Wasservogelově ateliéru bez známek života. Pozdější pitva prokázala, že zemřel na cirhózu jater. Za účasti malého hloučku přátel byl po krátkém obřadu pohřben na hřbitově U Dřevěného zvonu. Jeho hrob bychom už ale hledali marně, tento hřbitov byl zrušen v letech 1926-1927. Marvinova typická helma byla ještě dlouhý čas součástí Wasservogelova ateliéru. Až někdy před druhou světovou válkou ji od Wasservogelova syna Adolfa koupil jeden návštěvník ateliéru, prý jakýsi Američan, který o helmu projevil nebývalý zájem a velmi štědře za ni zaplatil. A tady, jak se zdá, končí tento podivuhodný, těžko uvěřitelný příběh Malého Marvina... Nebo nekončí?

Přísně tajný experiment

K tomuto vyprávění je totiž potřeba doplnit ještě pár více či méně důležitých informací. Zničený domeček na soše sv. Floriána na Michalském návrší nebyl nikdy opravený a vrácený zpět, dodnes u Floriánových nohou chybí a stále nám tímto připomíná jednu tajemnou noční událost. Co se týče Marvinovy podivné helmy, se kterou je zachycen i na fotografiích, ta má poměrně specifický tvar, odborník na americké uniformy potvrdil, že jde o helmu typu M1, která byla ve výzbroji US Armed Forces v letech 1941-1982 a užívala se ve všech typech americké armády.

Důležité je také zmínit informace o projektu americké armády za 2. světové války, na kterém údajně spolupracovali i Nikola Tesla a Albert Einstein. Šlo o projekt zvaný "Rainbow", přísně tajný experiment, který měl být založen na principu jednotné teorie pole. Tato teorie měla být aplikována tak, aby silné elektromagnetické pole způsobilo ohnutí světelných paprsků kolem objektu. Tím se měl objekt stát neviditelným. Zkoušky měly být provedeny na Filadelfské námořní základně s plně vyzbrojeným torpédoborcem USS Eldridge. Při testu 22. července 1943 s posádkou se prý podařilo dosáhnout téměř úplné neviditelnosti, někteří svědci toto zmizení popsali jako zahalení objektu "nazelenalou mlhou".

Experiment byl opakován 28. října 1943. Tentokrát se prý loď Eldridge stala nejen neviditelnou, ale fyzicky zmizela z oblasti v záblesku modrého světla a teleportovala se do 320 km vzdáleného přístavu v Norfolku ve Virginii. Zde byla pozorována námořníky z lodě SS Andrew Furuseth, načež opět zmizela z jejich dohledu a objevila se zpět ve Filadelfii na původním místě. Podle odhadů loď cestovala zpět v čase asi 10 sekund. Udává se, že někteří námořníci, kteří byli na lodi, si po pokusu stěžovali na nevolnost, v horších případech došlo k interakci mezi materiálem a osobami, kdy části jejich těl byly "zataveny" do trupu lodě, někteří vojáci zmizeli úplně. Tento nezdařený pokus s bitevní lodí byl později pojmenován jako The Philadelphia Experiment (Filadelfský experiment). Je znám případ dvou vědců, kteří byli na palubě lodi Eldridge při druhém pokusu, a kteří se dostali časovým tunelem přesně o 40 let do budoucnosti. 28. října 1983 se objevili ve vojenském objektu Montauk, nacházejícím se na východní části poloostrova Long Island nedaleko New Yorku. Vzápětí byli vysláni zpět, aby celý pokus v roce 1943 zastavili, což se jim údajně podařilo. Na samý konec ještě jedna poznámka - mezi pohřešovanými vojáky při experimentu na lodi Eldridge byl také poddůstojník Marvin L Van Fleet (narozen roku 1919 ve státě Nebraska), který byl prohlášen za mrtvého 28. října 1943. Patřil k námořnímu zásobovacímu pluku a byl jedním z třiatřiceti dobrovolníků na tomto přísně tajném projektu.

V tomto příběhu se nabízí tolik otázek, kdo vlastně byl onen tajemný návštěvník Malý Marvin, kterého vidíme na starých fotografiích? Přesně 80 let před zmíněným experimentem se za podivných okolností objevil v Olomouci, dostal se snad časovým tunelem do doby minulé, ve které mu jeho příběh vlastně nikdy nikdo neuvěřil? Do doby, ze které ho nikdo nedovedl poslat zpět domů, proto v Olomouci zůstal a prožil tady více jak polovinu svého života? Vše potřebné jsme Vám v tomto článku předložili, odpovědět si ale na tyto otázky budete muset sami.

Autor: CS, Toulky starou Olomoucí