Životní dráha chovance polepšovny, vojáka a loupežníka Martina Leciána nebyla kdovíjak prosluněná a pozitivní. To Leopold Wohlschlager žil poměrně všedním způsobem života, pracoval jako zlatník a do historie by se nejspíš nikdy nevepsal, kdyby kromě zlatnického řemesla nevykonával i funcki státního kata. Za Rakouska Uherska i za Československé republiky. Ač Lecián ani Wohlschlager nebyli Olomoučané a s naším městem je celkem nic nespojovalo, jejich životní dráhy se protnuly právě uprostřed Moravy, v Olomouci. Pro Wohlschlagera to byl konec dlouhé profesní kariéry, pro Leciána to byl konec úplný. 

Ale nepředbíhejme, podívejme se pár měsíců zpátky. V roce 1927 žila především jižní Morava, ale podle ohlasů v tisku i zbytek republiky, zprávami o lupiči Martinu Leciánovi. Mladý muž, synek z chudé rozvrácené rodiny z Ostrožského Předměstí, který se od útlých let potloukal po polepšovnách a hned po dovršení zletilosti si stihl odsedět pár menších trestů za drobné krádeže, darebák, kterého nenapravila ani vojenská služba, z níž přinejmenším pětkrát dezertoval, zaujal veřejnost odvážnými kousky. Stal se rychle postavou lidových legend a kramářských písní, velkou pozornost a poněkud nekritickou přízeň mu začali věnovat i někteří novináři. Když byl Lecián zase jednou na útěku z armády, dal se dohromady s jistou Annou Křenovskou a začal po jejím boku kariéru lupiče a kasaře ve velkém stylu. Takový moravský gangster, něco jako Bonie a Clyde. Byl velmi akční, dovedl loupit během kratičké doby na dvou desítky kilometrů vzdálených místech, aby pak peníze ještě téhož večera vesele roztáčel v nóbl podnicích v Praze.

Těžko říct, proč tehdejší veřenost a média zaujal zrovna Lecián, když kasařů bylo podstatně víc, ale skutečně se mezi lidmi šířily písničky kramářů o kasaři gentlemanovi, který okrádá bohaté, tedy banky, pojišťovny či sídla firem, a div potom nerozdává chudým. Lecián chudým rozhodně nerozdával a neolupoval je nejspíš především proto, že nic neměli, ale jako sousto pro lidové legendy a posléze i pro tisk byly jeho kousky dobré. Dlouho totiž jeho loupeže přinášely jen zoufalství majitelům ukradených cenností a peněz, nikoliv však zranění či ztráty na životech. Když ale později šlo do tuhého, ukázalo se velmi rychle, že Postrach Moravy Lecián rozhodně není žádný filmový gentleman. 

Na sklonku roku 1926 byli Lecián i jeho družka zadrženi při loupeži v Prostějově. Lecián byl přepraven do vojenské nemocnice v Olomouci, odkud ale brzy utekl spolu s dalšími zločinci Belou Szekelym z Podkarpatské Rusi a Ladislavem Kašpaříkem z Olomouce. Při útěku zranili dva strážné. Tak se ukázalo, že násilí Martinu Leciánovi cizí není. Už v lednu 1927 při vloupání ve Slavkově zastřelil Lecián obecního strážníka, který jej při činu vyrušil. O den později střílel po dalších lidech. V únoru v Jihavě zavraždil hlídače v podniku Grafon, kam se rovněž vloupal. Pustil se také do přestřelky ve vlaku, kde jej poznal jeden z četníků. Zajímavé je, že právě v tomto období stoupala Leciánova popularita v lidových vrstvách. Chybu ovšem novopečený miláček médií udělal v březnu. To ve Veselí na Moravě zavraždil strážníka Antonína Stuchlého, velmi oblíbeného dobráckého strážce zákona, který se nedlouho před osudovým střednutím s Leciánem oženil a měl se brzy stát tatínkem. Tohle už se Leciánovým fanouškům nezamlouvalo, a nelíbilo se to rozhodně ani představitelům spravedlnosti. Mezitím stihl Lecián jen tak, omylem, postřelit dalšího člověka, kterého si údajně spletl s četníkem.

Po Leciánovi nyní šlo četnictvo i armáda. Během několika přestřelek přibývali ranění, zraněn byl i sám Postrach Moravy. Zatknout se jej ale podařilo teprve až koncem dubna 1927, načež putoval do olomoucké vojenské věznice. V příštích měsících probíhalo vyšetřování, shromažďování důkazů a konečné zúčtování. Během vyšetřování se ukázalo, že jednoduchou motivací Leciána při střílení po lidech byl zásadně vždy jen a jen strach z dopadení, potvrdilo se rovněž, že nebyl kdovíjak zručným kasařem, ale spíše měl často štěstí a také se soustředil na méně bezpečné pokladny starší konstrukce. Během soudního procesu si ovšem Lecián velmi užíval pozornosti médií, poskytoval rozhovory, popisoval své názory na ženskou duši, které prý imponuje síla a drsné jednání, a tak podobně. Prostě celebrita se vším všudy. Každé představení někdy končí, a tohle skončilo v září - divizní soud po čtyřech měsících podle očekávání rozhodl, že Martin Lecián je vyloučen z armády, přichází o zbraň i volební právo a je odsouzen k trestu smrti oběšením. Ani to ale neznamenalo pro výtečníka z jižní Moravy konec. 

Z olomoucké vojenské věznice se chtěl dostat buď milostí prezidenta republiky, nebo násilím. O milost zažádal a současně začal chystat plán útěku. Podařilo se mu zlákat jednoho ze strážných příslibem tehdy astronomické částky 50 tisíc korun. Mladý strážný Jan Tomica vábení tolika peněz podlehl a v noci ze 27. na 28. září pomohl Leciánovi a jeho komplici Kašpaříkovi z cely. Lecián pak strážného naoko poranil a spoutal, následně se ale pokus o útěk prozradil a v chodbách věznice se strhla mela. V budově se střílelo jako na vojenských manévrech, vypáleno prý bylo více než sto výstřelů. Jednoho z vojáků, dvacetiletého mladíka Kisse, Lecián zabil, další poranil. Nakonec se ale musel vzdát, protože strážní měli samozřejmě velkou přesilu. Z Olomouce se tak vrah nedostal. 

Týden poté, 3. října, podepsal T.G.Masaryk zamítnutí žádosti o milost. Termín popravy byl stanoven na ráno 6. října. A právě v tuto chvíli se protnuly osudy a životní dráhy Leciána a výše zmíněného Leopolda Wohlschlagera, tou dobou už dvaasedmdesátiletého legendárního mistra popravčího. 

Leopold Wohlschlager se po většinu života věnoval práci ve zlatnické dílně v Praze. Začínal zde jako učeň, pokračoval jako tovaryš a nakonec působil jako vedoucí celé dílny. Současně ale převzal po svém nevlastním otci Johannu Pippergerovi i prazvláštní příležitostnou profesi státního kata. Vykonával ji za Rakouska i poté, co v roce 1918 vzniklo Československo. Tuto příležitostnou práci, jak sám říkával, nemiloval, ale byl přesto přesvědčeným zastáncem hrdelního trestu pro zločince, kteří neváhají zabíjet jen pro svůj sobecký osobní prospěch jiné lidi. Sám velmi citlivý a tichý člověk, který se asi nejlépe cítil při jemné práci se zlatými šperky, bral svou defakto zděděnou roli kata jako životní úděl. Za dlouholetou katovskou kariéru poslal na onen svět čtyřiadvacet odsouzenců. Posledním byl právě Martin Lecián, který byl prohlášen za mrtvého 6. října 1927, v 6 hodin a 6 minut. Mistr kat kvůli němu přijel do Olomouce už o den dříve, aby výkon trestu řádně připravil. Pár měsíců poté požádal Leopold Wohlschlager o povolení odejít do důchodu. Stát mu vyhověl a vyměřil mu penzi, kterou si ale dobrák Wohlschlager neužil - už v roce 1929 zemřel. 

Noviny se předháněly v popisu posledních hodin a minut Leciánova života. Čtenáři se tak dozvěděli, že večeřel řízek s bramborovým salátem, dal si donést láhev vína a vykouřil spoustu cigaret "egyptek", že odmítl jakýkoliv styk se sourozenci a nenapsal jim ani žádný dopis, že vtipkoval na téma, zda bude pro něj postavena šibenice nová, nebo jen pověsí na starou, a podobně. V poslední věci byl nejspíš potěšen, protože mu na nádvoří divizního soudu na Envelopě, kde je dnes  sídlo Vrchního státního zastupitelství, postavili zbrusu novou krásnou šibenici. Odmítl se také vyspat se slovy, že na odpočinek bude mít dost času v pekle. Tam se odebral tedy pár minut po šesté. 

Popravu na vlastní oči sledovalo několik desítek lidí, vojenský prokurátor, polní kurát, zástupci armády a asi dvacet novinářů. Davům zvědavých a velmi vzrušených Olomoučanů, kteří se prý městem směrem k Envelopě courali už od nočních hodin, nezbývalo než stát venku, protože poprava nebyla veřejná. V 6 hodin a 6 minut konstatoval kat Wohlschlager směrem k zástupci velitele Divizního soudu podplukovníku Koukalovi: Pane prezidente, hlásím vám výkon exekuce.

Tímto okamžikem skončily kariéry Martina Leciána i Leopolda Wohlschlagera.