Čestné povýšení erbu se v dějinách měst neodehrává příliš často. Olomouc si tuto poctu vysloužila roku 1758, kdy po třicet šest dnů za cenu dvou set životů a skoro šesti set zraněných odolávala útokům pruské armády. Za to, že se město nevzdalo a pruský král odtáhnul s nepořízenou, vyznamenala šťastná královna Marie Terezie radní povýšením do šlechtického stavu a zároveň "na věčné časy" polepšila olomoucký erb. Jenže to bychom nesměli být ve střední Evropě, kde se dějiny, vděčnost a hrdost mění podle momentálního režimu. 

Marie Terezie se od počátku své vlády potýkala s agresivní politikou pruského krále Fridricha II., který ji (i české země) připravil během několika válek o většinu Slezska a hrabství Kladsko (mimochodem, velmi půvabné Kladsko od roku 1945 patří Polsku, ale rozhodně doporučujeme návštěvu - najdete zde neuvěřitelné množství připomínek na mnohasetletou "českou éru"). Koncem dubna 1758 vtrhlo pruské vojsko opět na Moravu a začátkem května oblehlo Olomouc. Prusové rozbili hlavní tábor u Křelova a hodlali se brzy přestěhovat do Olomouce.

Obávané vojsko obsadilo rychle celé okolí Olomouce a snažilo se uzavřít všechny přístupové cesty (to se ovšem tak docela nepovedlo a Olomouc mohla být i nadále zásobována). Fridrich II. hodlal rychle dobýt Olomouc a zřídit si zde hlavní opěrný bod při obraně obsazeného Slezska. Pruští oficíři pochybovali o kvalitě nového olomouckého opevnění a tvrdili, že do druhého dne od zahájení útoku budou uvnitř města. Dokonce prý jeden druhého už zvali na kávu v té či oné olomoucké kavárně...

Fridrichova strategie spočívala v tom, že buď vyprovokuje rakouskou armádu k tomu, aby vytáhla Olomouci na pomoc a musela se utkat v otevřené bitvě, v níž by Prusové měli navrch, nebo dobude Olomouc a utvoří si z ní opěrný bod a prostředek k nátlaku na Vídeň. Olomouc se ale nevzdávala. 

Na konci června byla Olomouc na pokraji sil, obránci se ale nevzdali

Prusové Olomouc drtili - během 36 dnů obléhání vypálili na město více než 103 tisíce dělových koulí, 25 tisíc těžkých moždířových bomb, nepočítaně granátů a projektilů. Ve městě zahynulo 189 vojáků a 12 měšťanů, 548 vojáků a 13 měšťanů bylo zraněno, poškozeno bylo údajně 270 domů, přesto se ale město nevzdávalo. Na konci června už byly údajně na dvou místech městské hradby více méně v troskách, rozdrcené soustředěnou kanonádou. Obránci Olomouce bojovali statečně, obranu města ani v takové situaci nevzdávali a obléhání se protahovalo mnohem více, než pruský panovník očekával. Tento fakt plus strategie rakouské armády, která se pod vedením polního maršála Leopolda Dauna cíleně vyhýbala rozhodujícímu velkému střetu, pruskému vojsku silně komplikoval situaci. V takové situaci nezbytně potřeboval dobře fungující zásobování a čerstvé posily. 

Čas běžel, docházela munice, zásoby i trpělivost. Rakušané mezitím úspěšně ničili menší konvoje se zásobami a trpělivě zasazovali okupantům rány v jednotlivých menších střetech. Král Fridrich se tehdy rozhodl, že povolá jeden velký konvoj s ohromnými zásobami, posbíranými v celém Slezsku, a s dalšími vojenskými posilami. Konvoj s tisícovkami vozů chránil silný vojenský doprovod. Přes tuto ochranu se ve dvou po sobě následujících střetech u Domašova a Guntramovic podařilo rakouské jízdě, vedené generály Ernestem Gideonem von Laudon a Josefem von Žiškovič konvoj rozprášit a zničit. Poslední vozy se zásobami, které unikly, zlikvidovaly u Svatého Kopečka jednotky chorvatských hraničářů. To byl rozhodující moment, kdy se vyčerpaná armáda obléhatelů už musela vzdát boje o město a odtáhnout pryč. 

Ráno v neděli 2. července Olomoučané z hradeb sledovali, jak pruská jízda i pěchota mizí za Křelov. To ještě ale nebylo vše. Pruské dělostřelectvo spustilo v ten den na město obrovskou kanonádu, vypálilo celkem 4000 kulí a 600 bomb. Nebyla to ale předvzvěst útoku, jak se obráci obávali, ale jen zlostné rozloučení neúspěšného obléhatele. Když ve dvě hodiny ráno vše utichlo a Olomčané zahlédli ústup posledních jednotek Prusů, bylo jasné, že je obléhání konec. Už v noi zavládlo v Olomouci ohromné nadšení a úleva. Olomoučané své osvobození oslavili hned v pondělí 3. července, oficiálně slavnostní děkovnou bohoslužbou Te Deum, neoficiálně i mnoha civilnějšími způsoby. Poté se k oslavám každoročně na začátku července vraceli.

Mimochodem, ty oslavy se odehrávaly obvykle na místě měšťanské střelnice. Ano, to bylo tam, kde je dnes jen malý parčík a dávnou slavnou minulost připomíná jen název ulice Na střelnici. 

Povýšení měšťanů do šlechtického stavu

Radost královny Marie Terezie neznala mezí. Hlavního velitele rakouských vojsk maršála Leopolda Josefa Marii, hraběte Dauna, ocenila panovnice ražbou pamětní medaile, generála Laudona povýšila na polního podmaršála, generál polní zbrojmistr baron Hyacint de Bretton, jehož náhrobek dnes najdeme v kostele svatého Mořice, byl povýšen na polního podmaršála a jmenován olomouckým pevnostním velitelem. Marie Terezie nezapomněla ani na vytrvalost Olomoučanů. 13. listopadu 1758 vydala podepsala odvážná panovnice velké privilegium. Jedenáct členů městské rady povýšila do šlechtického stavu. A tehdy došlo právě k onomu polepšení znaku města Olomouce – na prsa dosavadní červenostříbrné šachové orlice v modrém poli byl umístěn červenobíločervený babenberský štítek s iniciálami císařského páru F(rantišek) M(arie) T(erezie) a ovinutý zlatým řetězem na znamení pevnosti města (František I. Štěpán Lotrinský byl manželem Marie Terezie a formálně císařem). Na polepšený znak byli poté Olomoučané náležitě hrdí. 

Dnes už ale ve znaku města žádný štítek s písmeny FMT nevidíme, zato zřetelně vnímáme čtyři iniciály SPQO (zkratka Senatus PopulusQue Olomoucensis - Senát a lid olomoucký). Tato písmena mají připomínat legendu o založení Olomouce římským císařem Juliem Caesarem a odkazují na římské logo SPQR, tedy Senát a lid římský. Tyto čtyři iniciály začali do znaku města přidávat humanisté v 16. století, oficiálně to ovšem nikdy nebylo potvrzeno. Stav se změnil ve 20. století. V roce 1918, velmi krátce po pádu habsburské monarchie a založení Československa, nechali noví pánové radnice okamžitě odstranit ze znaku čestný štítek, udělený Marií Terezií. Údajně by nevhodně připomínal staletí naší údajné národní poroby. Po roce 1989, kdy nová polistopadová reprezentace města znovu řešila také podobu městského znaku, nakonec uspěl návrh, aby se do znaku oficiálně přidala čtyři "římská" písmena SPQO. Nic proti krásné renesanční legendě, ale heraldicky správný postup to opravdu nebyl. A heraldika má, což dnes nejspíš moc lidí neví, docela přísná pravidla.

Na odkaz Marie Terezie a především důkaz statečnosti našich předků v roce 1758 si už naopak bohužel nikdo nevzpomněl. A tak jsme se ve vlasteneckém zápalu zbytečně zbavili hezké připomínky jedné silné stránky našich dějin.