„Město Olomouc do rána rozkvetlo barevnou nádherou. V ulicích, kudy měl projíždět královský průvod, byly domy potaženy suknem a ozdobeny věnci. Král Matěj přinutil městskou radu, aby nešetřila pokladnici a vyzdobila městskou bránu. Když se tam setkal král s králem, čekala na ně skvostná nebesa. V průvodu knížat, pánů a prelátů vjeli pak vedle sebe do města a na všech olomouckých věžích se rozezněly zvony jako o velkých svátcích. Všude bylo plno lidu, provolávání slávy nebralo konce… Ve velké hospodě naproti radnici byly připraveny světnice pro českého krále a jeho doprovod. Vše oplývalo nebývalou nádherou.“

Tím králem byl pán českého království Vladislav Jagellonský, jeho hostitelem byl uherský král a v té době i pán vedlejších zemí Koruny české Matyáš Korvín. Ta „velká hospoda naproti radnici“ byl dům č. 21, vedle Moravského divadla, dnes sídlo oblíbené kavárny a restaurace Opera a také olomouckého studia Českého rozhlasu. A krásný popis setkání dvou králů nám zanechala spisovatelka Helena Lisická v knize Pověsti starých měst, z níž pochází úvodní citovaný odstavec.  

V „největším moravském městě“ se setkali oba králové v roce 1479. Jednali spolu o vyřešení krizové situace, na níž po pravdě řečeno nesl hlavní vinu uherský král. Už od dob vlády Jiřího z Poděbrad si jeho zeť, uherský král Matyáš zvaný Korvín, dělal zálusk na českou korunu, protože pozice Jiřího coby „kacířského“ krále nebyla zrovna nejpevnější. Roku 1469 byl ostatně katolickými pány z Čech a Moravy Matyáš právě v Olomouci v katedrále svatého Václava zvolen českým králem. To ale kališnická většina neuznala a za krále dále považovala Jiřího. Po Poděbradově smrti roku 1471 zvolila většina zemských pánů za krále Vladislava Jagellonského, ten měl ale proti sobě od prvního okamžiku ambiciózního Uhra, který věřil, že smrtí Jiřího z Poděbrad se mu konečně uvolní cesta k faktickému ovládnutí české koruny. Proto v následujících letech pokračovaly větší či menší potyčky, rabující výpravy uherských jednotek do našich zemí, a podobně. V roce 1479 se tedy oba králové setkali. Uherský král se usídlil v Olomouci, Vladislav Jagellonský v polním ležení u Uničova. Jednání mělo nejprve probíhat na cestě mezi Olomoucí a Uničovem, nakonec se ale Vladislav nechal přesvědčit, aby se vše odehrálo v Olomouci. „Rád si největší moravské město prohlédnu, pane bratře,“ odpověděl podle literárního podání Heleny Lisické Vladislav na výzvu Matyáše. Proto se pak v následujících dnech odehrávala v Olomouci ta několikadenní velká sláva.

Osvědčil se. Měl tedy i nadále hostit „majestáty“

Pro české země měla schůzka praktický význam. Po dvaceti letech bojů zavládl mír. Vedlejší země Koruny české si ponechal Matyáš Korvín a směl se také titulovat českým králem, ale vláda v Čechách zůstala Vladislavovi. Po smrti Korvína se vrátila Morava, Slezsko a další vedlejší země zpět do svazku Koruny české. A pro dům číslo 21 na Horním náměstí to znamenalo, že se od té chvíle stal oblíbeným místem ubytováním pro VIP hosty.

Městská rada se dohodla s majiteli domu, že příští velké návštěvy „majestátů“ budou ubytovány právě zde. A už v následujícím 16. století to stálo za to. Kromě jiných významných osob zde bydlel v roce 1527 císař Ferdinand Habsburský. V roce 1587 jej pak následoval polský král Maxmilián. Ještě roku 1620 zde bydlel český "vzdorokrál", známý obecně spíše jako "zimní král" Fridrich Falcký. Spokojeni byli všichni. Ne vždy ale bydleli olomoučtí královští hosté v tomto domě. Třeba slavný polský král Jan Sobieski dostal dvakrát v Olomouci ubytoání v pokojích Dietrichštejnského paláce na opačné straně náměstí. Prý proto, aby z oken viděl na opravený orloj…

Dům s výbornou pověstí pak zakoupil jeden z nejchytřejších dobrodruhů, politiků a vojevůdců 17. století Albrecht z Valdštejna. Ano, ten Albrecht, který do značné míry rozhodoval o vývoji Třicetileté války. K Olomouci měl docela blízký vztah. Vystudoval zdejší jezuitskou univerzitu a za stavovského povstání velel v Olomouci pluku stavovského vojska, neúspěšně se ho pokusil převést na stranu císařských, a když to nevyšlo, odvezl moravským stavům z Ostružnické ulice k císaři jejich pokladnu se zemskou finanční hotovostí. Po Albrechtovi dům patřil dalších 73 let rodu Valdštejnů.

Nejlepší kavárna. Ocenil ji i Sigmund |Freud

V dalších staletích se dům měnil nejen stavebně, ale i využitím. V roce 1834 ho zakoupil Martin Hirsch, syn bohatého kupce a majitele domu U Zlatého jelena, dům přestavěl, při čemž získal svou dnešní čistě empírovou fasádu. V přízemí zrušil klenbové stropy, místo toho nechal vybudovat velké, luxusně vyhlížející sály, otevřel zde v pořadí sedmou, ale věhlasem asi nejvýznamnější olomouckou kavárnu. Tím se už navždy určilo dalšín využití přízemní části domu, kde předtím býval hostinec, lékárna a různé jiné služby. Exkluzivní prostory se staly velmi brzy centrem setkávání nejlepších osobností, kterým kavárník Hirsch nabízel školenou mužskou obsluhu na profesionální úrovni, „vedle běžných nápojů i takové, které v podobných domech nebývají k dostání, zavedl nový ceník a přátele denních listů si zavázal množstvím nových, kavárenskému publiku zpravidla nedostupných žurnálů“. V domě vybudoval i schodiště a věžičku, z níž se mohli kavárenští hosté dívat na město z ptačí perspektivy. Byla to nejlepší kavárna ve městě, což platilo i za dalšího nájemce Johanna Rupprechta, který ji provozoval od roku 1893.

Ještě za dědiců Martina Hirsche, v roce 1886, byla kavárna útočištěm naštvaného Sigmunda Freuda, jinak světově známého zakladatele psychoanalytické školy. Ten byl v Olomouci jako vrchní vojenský lékař v záloze na měsíčním „cvičení ve zbrani“ u štábu c. k. zeměbraneckého pěchotního praporu č. 15. Měsíční pobyt ve městě jej hlavně vůli vojenskému cvičení nebavil, v dopisech si dělal legraci z armády, a jediné, o čem psal pozitivně, byla právě kavárna Hirsch, která mu po ten měsíc poskytovala příjemné útočiště ve volných chvílích. „To jediné snesitelné v Olomouci byla podle Freuda kavárna, nejspíše Hirschova, nynější Caffe Opera na Horním náměstí, díky zde podávané dobré kávě, zmrzlině a pečivu. Freud se v dopise vysmívá i poměrům v armádě a znechucuje ho průběh cvičení: „Hrajeme si pořád na vojáky, někdy dokonce na obléhání pevnosti, a já tu hraji roli sanity, rozděluji lístky, na nichž jsou zaznamenána hrozná zranění,“ uvedl spoluautor knihy o Freudově pobytu v Olomouci, historik Jiří Fiala.

Rupprechtova rodina provozovala noblesní kavárnu až do roku 1945. Poté se dostala do českých rukou, v roce 1994 na několik let zanikla, když se zde otevřela prodejna jízdních kol. To už naštěstí neplatí a kavárna Opera je opět už řadu let příjemným nástupcem dřívějších prvotřídních služeb v domě číslo 21.

A ještě jednu věhlasnou „firmu“ tento dům oslovil a poskytl jí domov. Když se po válce mělo otevřít olomoucké studio Československého rozhlasu, dlouho hledali jeho zaměstnanci to pravé místo. Ve hře byla třeba vila po obchodníkovi se sladem Eduardu Hamburgerovi. Nakonec ale byl roku 1947 zvolen právě tento památný dům králů, císařů a vojevůdců, a Český rozhlas Olomouc se zde po úpravách interiérů usídlil v roce 1949. Spokojen je zde až dodnes.

Gotické sklepení

Pokud jde o architektonickou podobu domu, fasáda je odborníky oceňovaná jako čistá ukázka empírového slohu. Tuto přestavbu zařídil po zakoupení domu právě velký kavárník Martin Hirsch.

Stavebně je ovšem dům spojen ze dvou středověkých měšťanských budov, což je stále ještě patrné ve sklepeních. Ve dvou traktech pod domem jsou krásná gotická sklepení se zaklenutými valenými pokokruhovými klenbami. Tyto klenby tedy rozhodně pamatují časy, kdy v domě ubytovali českého krále Vladislava Jagelllonského, navštívil jej uherský král, římsko-německý císař i polský král.

Zdroje:

Lisická Helena: Pověsti starých měst, Praha 1981

Zatloukal Pavel: Horní náměstí v Olomouci, Olomouc 1995

Tichák Milan: Olomoucké vycházky. Olomouc 2014

Památkový katalog Národního památkového ústavu