Nevšední výlet do Olomouce v roce 1835 připravuje v rámci projektu Bastionka Olomouc amatérský badatel Petr Hofman. Už více než rok pracuje na vytvoření perfektního virtuálního 3D modelu olomoucké bastionové pevnosti v podobě ze 30. let 19. století. V rámci této práce se dostává k archivním historickým dokumentům a odhaluje úplně jinou podobu míst, která dnes považujeme za důvěrně známá. Tento týden například zveřejnil proměny podoby univerzitního jezuitského konviktu a hlavně jeho parkánové zahrady včetně tzv. Židovské brány a výpadu do parku pod hradbami. Místo dobře známe jak z Univerzitní ulice a nádvoří konviktu, tak i z pohledu z Bezručových sadů neboli Výpadu. 

Bývalá a dávno smazaná podoba města znovu vyrůstá díky pečlivému geodetickému zaměřování a aplikaci do archivních i současných map. „Díky záměrům a CAD technologii se můžeme nejenom vrátit zpět do roku 1835, ale i zaměřit některé body. Parkán se nachází v místně dnešního parku, který těsně přiléhá původní středověké hradbě,“ popisuje Petr Hofman svou práci. „Tato gotická hradba pokračovala v linii dále až k tzv. Nové bráně, tedy až na křižovatku ulic Univerzitní a Denisově. Ta později v novověku splynula postupně v zástavbě. Dnes ji připomíná například část kolmé zdi od Židovské brány.“

Židovská brána sloužila pro přímý výstup z města a vstup do něj. Dodnes jsou patrny nově odkryté díry pro řetězy na padací most. Podle znalců zřejmě bránou mohl projet i vůz, protože je příliš široká na to, aby byla zamýšlena jen pro pěší příchozí. Vstup touto cestou do města byl sice i ve středověku příkrý, ovšem ne tak moc, jak to vypadá dnes. Židé ale neměli na výběr – v rámci přísných středověkých segregačních pravidel jiný přístup do Olomouce používat nemohli. A kde se vlastně v těchto místech židovské obyvatelstvo vzalo? 

Židovská osada s vlastní bránou

V místě dnešního Starého a Nového Konviktu a Kapli Božího těla existovalo od 12. či nejpozději 13. století židovské osídlení včetně sakrální stavby. Doloženo je i dobovými písemnými zprávami. Historici se sice dnes neshodnou, jestli šlo o ryze židovskou osadu ve formě klasického středověkého ghetta, nebo o čtvrť, kde žilo i jiné obyvatelstvo, každopádně zde ale stávala synagoga. „Dnes je už její lokalizace upřesněna, avšak s respektem k historikovi panu Tomáši Krylovi zatím nehodlám její lokalizaci až do vydání jeho monografie přesně prozradit. Mohu snad říct, že se nejednalo o místo Kaple Božího těla, jak se obvykle uvádělo, byť se synagoga opravdu nacházela v její blízkosti,“ vysvětluje Petr Hofman.

Doba židovského osídlení této lokality na pomezí mezi olomouckým Starým městem (Předhradím) a novým královským městem kolem Horního náměstí je časově spojena se středověkem. Definitivně skončila roku 1454. Tehdy z královských měst na Moravě včetně Olomouce natrvalo vykázal židovské obyvatele zákon krále Ladislava Pohrobka. Tím skončilo na dlouhá staletí (vlastně až do roku 1848) židovské osídlení Olomouce.

Po výstavbě celého ohromného univerzitního komplexu v Univerzitní ulici (od dnešní vily Primavesi až k univerzitnímu kostelu Panny Marie Sněžné a vojenskému správnímu archivu na náměstí Republiky), který byl budován postupně s několika přerušeními od 16. až do 18. století, se Židovská brána stala součástí jezuitského konviktu. Tím byla ale ohrožena důležitá obranná funkce parkánu nad hradbami – k bráně totiž chyběl přímý volný přístup. Domluva s jezuitskou kolejí byla prý ze strany jezuitů často porušována a jezuité vojákům nechtěli půjčovat klíče. „Město si tedy vymohlo přístup na parkán silou. Jezuité si proto vybudovali přístavbu s ochozem pro vstup alespoň do horní části věže,“ říká Petr Hofman.

Konvikt a jezuitská kolej přesto připadla nakonec rakouské armádě. Za císaře Josefa II. totiž byl jezuitský řád zrušen a jeho objekty převzal stát – a většinou je využil právě pro armádu. V této etapě byly ostatně v Olomouci i mnohé další sakrální budovy buď zbořeny, nebo přeměněny ve vojenské objekty. Samotná gotická brána byla ale už někdy dříve zaslepena.

„Konvikt byl přeměněn v tzv. Konviktní kasárna a vedlejší objekt Jezuitské koleje v Jezuitská kasárna. Armáda tak měla tyto objekty až do 90. let 20. století, kdy si je pomalu vystřídala Rakouská armáda, Československá branná moc, Wehrmacht, ČSLA, porevoluční Československá armáda a nakonec i Armáda ČR. Ostatně Jezuitská kasárna zůstávají dodnes v držení AČR jako Správní archiv,“ popisuje Petr Hofman průběh změn majitelů komplexu, který kdysi vybudovali jezuité. 

Ztracená brána, zavezená rumiskem

„Židovská brána v podobě, v jaké ji známe dnes, byla naposledy ve středověku. Dnes trčí z nároží barokního křídla kočárového remízu a je i opticky oddělena od stavby jasně bílou barvou. Po staletí však splynula se stavbou barokního komplexu. Byla barokizována a její původní výjezd byl zavezen rumiskem,“ říká Petr Hofman.

Zajímavé je, že si Olomoučané včetně historiků dlouho mysleli, že Židovská brána zanikla podobně jako jiné středověké vstupy do města. Ještě v 50. letech 20. století nebylo možné původní a přesnou polohu brány lokalizovat a nikdo si ani nemyslel, že by to šlo. „Všeobecně platil konsensus, že brána byla zřejmě zbořena a na jejím místě vyrostl strážní průchodný domek. Teprve v roce 1967 archeologický průzkum potvrdil, že onen strážní domek je ve skutečnosti dvoupatrová středověká hranolová budova s kamenným zdivem a gotickou klenbou v polovině úrovně nádvoří Konviktu. Prokázalo se, že jde o bývalou Židovskou bránu, zhruba tři metry utopenou pod současnou úrovní terénu,“ vysvětluje Petr Hofman.

Fotografie ukazují, že středověká věž, „schovaná“ pozdějšími stavebními vrstvami, byla k nepoznání. Obdobné to ostatně je se dvěma dalšími středověkými bránami a věžemi, které se v Olomouci dochovaly - branou Všech svatých, která je dnes součástí fary u katedrály Svatého Václava, a hranolovou hradební věží, která je zabudována do severozápadního nároží objektu bývalé kadetní školy a dříve augustiniánského kláštera v Pekární ulici. Tyto dvě gotické stavby jsou Olomoučanům téměř utajeny a stejně tak tomu bylo donedávna i se Židovskou bránou.

Návrat do původní podoby

Dnešní výrazná a i laikovi srozumitelná podoba Židovské brány vznikla teprve při rekonstrukci celého konviktu pro účely Univerzity Palackého na přelomu minulého a tohoto století. „Je uměleckým vyjádřením původního vzhledu gotické brány, tak jak vypadala ještě před stavbou samostatného konviktu v časech středověkého židovského osídlení,“ komentuje dnešní podobu Petr Hofman. Podobné je to ostatně i s barokními štíty konviktu - také tyto architektonické prvky armádní přestavby komplexu z velké části zničily a při rekonstrukci pak byly nově dotvořeny.  

Na fotografiích, které v rámci projektu Bastionka zveřejnil Petr Hofman, je vidět stav parkánu a Židovské brány v roce 1835, vzhled a podoba současná a dvě fotografie stavu na konci 90. let. Na Hofmanově 3D modelu je pak dobře vidět jak stav „ztracené“ brány v době bastionové pevnosti, tak i širší okolí včetně parkánu a napojení na prostor pod hradbami.

Zdroje:

• Bastionka Olomouc, Petr Hofman
• Mačáková, Jana: Jezuitský konvikt: sídlo uměleckého centra Univerzity Palackého v Olomouci: dějiny - stavební a umělecké dějiny - obnova a využití. Olomouc 2002